První občánek miluje špendlík a focení

Krátce před desátou hodinou prvního ledna 2009 dopoledne se v Táboře Štěpánce a Petrovi Černým narodila dcera Petra. Stala se prvním občánkem na Táborsku. Jak se jí po roce daří? Sedmička přináší její příběh.
Přišla paní novinářka. Máma vypráví, jak mám ráda jídlo, jak jsem jí rozbila telefon, že jsem pěkně živá, společenská a taky vzteklá. Ale proč se nikdo nezeptá mě, jak to tedy vidím? Alespoň si mě všímá ten pán s tím velkým foťákem. Má super brýle a vzadu místo vlasů nějaké ocásky. Ty jo. Je vážně zajímavý. Tak mu trochu zapózuju a pak povím, jak jsem si první rok užívala já. Měla jsem se narodit 6. ledna. Chvíli před Vánoci jsem ale slyšela, jak nějaká paní povídá mojí mámě. „Uvidíš. Ještě se narodí prvního a budete mít prvního občánka na Táborsku.“ Mamka se tomu smála. Ale jen chvíli. Já to totiž vzala vážně. Být první občánek na Táborsku? No to by byla paráda. A tak jsem se začala snažit.

Povedlo se. Jsem první!

Skoro jsem to přehnala a vykoukla ven už na Silvestra. Ale máma byla statečná a vydržela do prvního. Bylo devět hodin čtyřicet sedm minut, když jsem uviděla pána v bílém, pak tátu a konečně mamku. Poprvé ji vidím i zvenku! A pak jsem usnula. Chtěla jsem si odpočinout na ty oslavy. Jsem první občánek! První občánek na Táborsku! Hned první týden jsem ale navštívila pány a dámy v bílém. Měřili mě, půl metru a kousek mi naměřili. Vážili mě, tři tisíce devět set šedesát gramů jsem vážila. Kyčle prý mi taky musí pořádně prohlédnout. Ale oslavy stále nikde. Jen si pamatuji, že přijela paní s foťákem a já pak byla někde v novinách. A to byla moje první a poslední chvilka slávy. To jsem se snažila zbytečně? Nechápu. Jsem první občánek a Tábor si mě nevšímá. Brzo jsem to ale pustila z hlavy. Víc mě trápilo, proč mě naši odkládají do nějaké postýlky? A pak se diví, že pláču. Nechápou, že nejradši jsem pořád u nich? Ve dne i v noci. Mámě to nakonec došlo a koupila si takový šátek. Tím si mě přivázala k sobě. A tak jsem s ní mohla třeba i vařit. Je to fakt super! Hned v lednu jsem dostala rýmu. A ta se táhla. Přidal se k ní i kašel a tihle dva nepřátelé mne pronásledují doteď. A to mi brzo bude rok. Hrůza! Beztak mě ale nedonutili, abych jen ležela. V dubnu jsem se přetáčela na břicho a zvládla jsem se i plazit. V červnu jsem se zvedla na nohy. Netuším, proč se tomu všichni divili. Vždyť jsou taky stále na nohou. V pohodě si sáhnu i pro hračky. Nejlepší byl takový plastový spínací špendlík. Teda než jsem ho zlomila. Taky jsem zjistila, jak chutná mrkev a že se v červenci stěhujeme z Radenína k babičce do Křeče. Srpen je super měsíc! Koupala jsem se ségrou Štěpánkou v bazénku a byli jsem i v ZOO. Taky už sama piju z láhve. Léto uteklo až moc rychle. Padá listí a ségra přinesla rýmu. Už ji mám zase i já. O pár dní později přišel ortel dámy v bílém. Jsem opět marod. Rýma se mě drží až do čertů. Těšila jsem se, že bude nějaké zpestření, ale nakonec jsem je zaspala. Nechali mi tu balíček. Máma si myslí, že z toho nemám rozum. Mě to ale náhodou potěšilo.
No a teď je tady ta paní novinářka. A ten pán s foťákem a ocásky. Mně bude rok a doufám, že nového prvního občánka na Táborsku přivítají lépe.

Rok 2009 pohledem prvního občánka

1. ledna, 9.47: Právě jsem se narodila a na Žižkově náměstí se oslavuje předsednictví Česka v Evropské unii. 21. dubna: Celý březen jsem byla marod. Teď jsem konečně zdravá. Za týden postupují táborští hokejisté do první ligy. 5. května: Píchali mi náušnice. Tábor se zatím hádá o Jordán. Bagrovat, či nebagrovat?
1. července: Ode dneška bydlíme v Křeči. Mně zachutnala mrkev a v Sezimově Ústí řeší trpaslíka.
10. listopadu: Mám za sebou 33 samostatných kroků. Za týden je 20. výročí revoluce. Tábor ho ale moc neoslavil. Škoda!
4. prosince: Už mám zase rýmu. A to mě čekají první Vánoce!