Čínská, japonská, thajská, libanonská, mexická, středomořská kuchyně, irský pub či steakhousy. Zatímco typové rozdělení současných restaurací je prakticky neomezené, v době před Listopadem se restaurace a hospody dělily jen podle dvou kritérií. Na denní, které otevíraly brzy ráno, na noční, z nichž některé měly otevřeno dokonce až do půlnoci. A samozřejmě podle cenových skupin.
Jídelny v řeznictvích
Automaty a rychlá občerstvení ve formě bufetů nabízely sice nejlevnější jídlo „na stojáka“ u pultu, ale zavíraly už večer. „Mohli jsme tam zajít třeba při cestě z kina a dát si večer ještě pár chlebíčků,“ vzpomíná Lenka Škemlová z Prahy 9.
Prvním a zároveň nejznámějším z automatů byl Automat Koruna na Můstku. Rozlehlý lidový bufet byl vybudovaný v roce 1931 podle projektu architekta Ladislava Machoně a zabíral plochu sedm set devadesát metrů čtverečních. Nabízel teplé i studené občerstvení včetně nápojů.
Nejen v automatech se ale mohli lidé rychle, téměř za pochodu najíst.
„Výborné byly jídelny v řeznictví,“ říká šestašedesátiletý Emil Makovec. Zákazník si mohl vybrat teplou sekanou, ovar, vepřové koleno či „prdelačku“.
Nabídka jídel v restauracích se od roku 1989 změnila. Například tučné vepřové maso je téměř minulostí. Lidé už si neobjednají třeba takové speciality jako vnitřnosti. „V jídelníčku býval telecí brzlík, žlázy, ledvinky, jazyk, hrudí. To už mladší generace ani neví, jak vypadá, natož jak chutná,“ vzpomíná kuchař z restaurace U Kalendů.
Nezbytnou součástí předlistopadových jídelních lístků byly Ďábelské toasty, tedy toasty s neurčitou pikantní masovou směsí. „Dřív byly pravidelně v nabídce restaurací, protože to byl způsob, jak se zbavit surovin,“ vysvětluje Karel Doubek, který v osmdesátých letech pracoval jako kuchař.
Mezi oblíbená jídla patřila, a bez ohledu na změnu režimu stále patří, česká klasika, jako svíčková, rajská a guláš.
Pokud jde o oblibu, nezadají si se smaženým sýrem. „Někdy od sedmdesátých let začali kuchaři do jídelních lístků zařazovat obalovaný eidam. Hranolky si vyráběla každá kuchyň sama, takže to byl tak trochu nadstandard. Častěji se proto smažák podával s bramborami,“ říká kuchař od Kalendů s tím, že po Listopadu začali v restauracích nabízet i obalovaný hermelín.
Jako pití si k jídlu hosté vybírali většinou z piva, sodové vody a dvou druhů barevných limonád.
Restaurace a jídelny
Všechna stravovací zařízení spadala pod státní podnik Restaurace a jídelny. Otevírací doby restaurací a hospod byly přesně určené. Většina z hostinců zavírala v deset hodin večer, v centru bylo několik hospod otevřených ještě o hodinu déle.
Mezi vyhlášené podniky patřil třeba žižkovský bar Briketa, hostinec U modré štiky a Orlík, restaurace U Váhy, U Tygra, U Holubů, Na Kovárně, U Pinkasů či U Kalendů.
Ranní dršťková
V jídelnách a některých hospodách na příchozí čekala ráno gulášová či dršťková polévka, případně buřt a samozřejmě pivo.
„Na šestou sedmou ranní sem chodili vodáci, popeláři, uklízeči a dělníci. Někteří jen snědli polévku a šli, jiní vydrželi až do zavíračky. Ale to už je minulost,“ vzpomínají štamgasti hospody U Kalendů.
Pozdě do noci bylo v Praze otevřených jen pár podniků. Vysedávat v hospodě do dvou do tří do rána bylo prakticky nemožné.
„Občas se to dalo vyřešit tak, že když hospoda zavřela v jedenáct, přesunuli jsme se s vínem například na Letnou. Noc jsme pak zakončili v některé z ranních, takzvaných uhlířských hospod, které otevíraly už v pět hodin ráno,“ říká dvaačtyřicetiletý Martin Polský.
