První věta, která mě změnila
První věta každé knihy je prý zcela zásadní. Časopis Reflex dokonce uspořádal anketu o nejlepší první větu, aby zjistil, jestli je „první věta opravdu tak důležitým faktorem, jak ve vzácné shodě tvrdí většina prozaiků, literárních teoretiků a čtenářů“. Intelektuálové v ní citovali první věty, které je ovlivnily, a vyznávali se z toho, co pro ně znamenají.
První věta, která zásadně ovlivnila mě, mezi nimi ale chyběla. Zní následovně: „Co je to vlastně salát?“ Poprvé, když jsem ji četl, mě prostě dostala. Pochází z knihy Jany Královcové Chutné saláty pro moderní ženu a je to geniální první věta. Dokonale vytváří to pravé napětí; takovou chuť číst dál ve mně nedokázalo vzbudit intro žádného románu. „Co je to vlastně salát?“ Zkuste se nad tou větou zamyslet. Jak rychle dokáže pět slov podminovat náloží nejistoty zdánlivě neotřesitelnou součást našich životů jako je… salát. A jak vyumělkovaně proti tomu zní první věty velkých románů. Kam se hrabe Joyce, Kundera, Marquéz!
Tuhle větu si každý může snadno vybavit, když se ocitne na životní křižovatce nebo když prostě jen potřebuje udělat dojem. Často jsem ji citoval ve společnosti a pokaždé i ty největší chytráky zaskočila a jen těžko hledali odpověď. Mohu říct, že mi mockrát pomohla. Když se mi nedařilo, nebo naopak, když jsem si byl až moc jistý sám sebou, stačilo připomenout si těch pár slov a zase jsem byl zpátky nohama na zemi.
Občas přemýšlím, kolik lidí si tuhle otázku nikdy nepoloží. Jako by se jí báli. Ano, je to strach, co vidím v očích lidí, kteří ji zaslechnou, když ji nevědomky v zamyšlení vyslovím nahlas třeba v tramvaji. „Co je to vlastně salát?“ Kniha s touto první větou má v mé knihovničce čestné místo. Mimochodem, ze stejné knihy pochází i moje nejoblíbenější druhá věta. „Při hlubším zamyšlení zjistíme, že odpověď není vůbec jednoduchá.“
