Nekonečné bílé pláně zlatého severu, mráz a stohlavé psí spřežení. Tak si asi každý představí práci mushera. Martin Kotiš se nepodobá ani Jacku Londonovi ani Eskymo Welzlovi. Přesto je musher. Z Horažďovic.
Jak dlouho trvá trénink tažného psa, než ho můžete poprvé zapřáhnout?
Pes může být poprvé zapřažený už ve čtyřech až pěti měsících. Jenom na kousek, aby si zvykal na postroj. Běh a chuť do tahu mají v sobě, to se učit nemusejí.
Takže psí spřežení není týráním psů?
Nejlepší odpovědí je vidět psy při zapřahání. Oni do toho jdou s chutí. Nutit se nenechají. Kdybych na ně zvýšil hlas nebo použil bič, který mimochodem vůbec nemám a je zakázaný, lehli by si a nehnul bych s nimi už vůbec.
Mají svoji hlavu.
Je to zvláštní, dokonce si myslím, že mají cosi jako pojistku pro přežití. Když jsem s nimi jel první dlouhý závod, najednou se zastavili a lehli si. Odmítali vstát. Stavěl jsem je na nohy, ty vepředu jsem postavil, zadní si lehli, postavil jsem zadní, lehli si přední. Byl jsem z toho úplně zničený, vyčítal jsem si, že jsem jim něco provedl. Absolutně jsem netušil, co se stalo. Dal jsem jim pamlsky a energetickou pastu, které jsem měl s sebou. Asi za čtvrt hodiny se zvedli a jeli jsme dál.
Potřebovali si odpočinout?
Dosáhli míry vyčerpanosti, přes kterou vědí, že nemohou jít. V cíli jsem to líčil veterináři. Poradil mi, abych jim dal zbytek té energetické pasty, a ráno že budou fit. Moc jsem tomu nevěřil. Ale měl pravdu. Ráno byli psi opravdu natěšení, jako bychom startovali první den.
Jak se jmenují vaši psi?
Nejstarší je Beny. Je mu jedenáct. Pak jsou tři osmiletí, a to Endy a Bady, to jsou bratři, a fena Čekyna. Dál je tu nadějná mladá generace, Ašar a Agar.
Nejstarší je vůdce smečky?
U nás není vůdcovství tak zřetelné, protože nejsou pohromadě v jednom kotci. Kdyby pohromadě byli, mohli by si mezi sebou vyřídit různé drobné boje a vůdce smečky by se ustanovil. Jsou mezi nimi tři, kteří by jím mohli být. Ale nechci riskovat žádná jejich zranění jen kvůli tomu, aby někdo získal ve smečce výsadní postavení.
Máte pevně stanovené, jak je do spřežení zapřaháte?
Dopředu se dává pes, který je nejlépe ovladatelný, což jsou ti dva bratři. Ale střídám tam i jiné psy. Záměrně. Aby se mladí učili. Jediný, který na to není, je ten nejstarší. Tomu povely moc nejdou. Zato je velký dříč.
Jak se psům velí?
Povely jsou z angličtiny. Dží je vpravo a ho vlevo, otočit o sto osmdesát stupňů je komedií nebo komeho. Ale třeba Bad se radši točí jenom doleva. Proto ho vždycky zapřahám na levou stranu.
Co bylo na začátku vaší vášně? Představuju si, že jste jako kluk hltal knížky Jacka Londona a toužil jste se podobat jejich hrdinům. Pletu se?
Jacka Londona jsem četl, ale nehltal. Chodil jsem rád do přírody, měl jsem rád psy. Ale mít spřežení rozhodně můj sen nebyl.
Jak tedy vznikla smečka nebo spřežení sibiřských huskyů?
Přestěhoval jsem se z Plzně na vesnici a toužil jsem mít u domku psa.
Huskyho?
Ne, rasa vůbec jasná nebyla. Vzali jsme si s přítelkyní, dnes manželkou, atlas psů a začali vybírat. A když jsem se dostal na stránku se sibiřskými huskyi, bylo rozhodnuto. Láska na první pohled. Ale chtěl jsem ho jenom jako psa. O tahání a ježdění jsem nevěděl nic a zprvu jsem na ně ani nepomýšlel.
Ale když už jste měl tažného psa, nedalo vám to.
Začali jsme to objevovat. Sehnali jsme postroj a zkusili jsme to na kole a na běžkách. Jenže tu naši fenku to neuspokojovalo. Husky jsou založením psi do smečky.
Potřebovala kamarády?
Přesně tak. Shodou okolností ti lidé, od nichž jsme si objednávali postroj, měli šest psů na chov. A zavolali nám, že se jim ozval někdo, kdo si od nich před časem bral štěně a teď na ně nemá čas. Tak jestli bychom se ho neujali. Zajeli jsme se na něj podívat a našli jsme chudáka psa uvázaného na řetězu. Ze soucitu jsme si ho vzali. Ale to ještě pořád nebylo rozhodující. Rozhodla dovolená s těmi lidmi, od nichž jsme měli postroj. Strávili jsme týden pod stanem se spřežením. Naše dva psy jsme připřáhli k jejich šesti, svezl jsem se a byl jsem ztracený. Okouzlila mě má vlastní součinnost se psy.
Jakých závodů už jste se se svými psy zúčastnil?
Několikrát jsme byli na mistrovství republiky v krátkých tratích, pětkrát jsem absolvoval Šediváčkův long. To je jeden z nejtěžších závodů. Za čtyři dny se letos najelo dvě stě kilometrů. Celkové převýšení trasy činí sedm tisíc metrů a zhruba třetina závodníků ho nedokončí. My jsme letos po první etapě pro velké vyčerpání psů přestoupili do turistické kategorie, ale i tak jsme najeli za ty čtyři dny asi 110 kilometrů. Když jsme ho jeli poprvé, skončili jsme třetí, o rok později druzí.
Jak se rozdělují závody psích spřežení?
Podle délky, počtu psů v zápřahu a taky podle rasy, čistokrevní a kříženci odděleně. Nejkratší jsou sprinty, to je pět až deset kilometrů. Pak jsou midy, to je dvacet až čtyřicet kilometrů. Nejdelší jsou longy. To jsou etapové závody, které se jezdí tři až čtyři dny. Poslední den se jede jen asi třicet kilometrů, jinak kolem šedesáti.
Co vám, nebo spíš vašim psům, víc vyhovuje? Krátké, nebo dlouhé tratě?
Delší tratě jsou pro ně přirozenější. Sprintové tratě severským plemenům příliš nesedí, tady se víc prosazují kříženci, jako jsou evropští saňoví psi nebo aljašští husky. To jsou psi, kteří se zrodili z křížení různých ras v dobách zlaté horečky.
Dostal jste se někdy na místa, která jsou se psími spřeženími legendárně spojená – na Aljašku, na Sibiř, za polární kruh?
To je můj velký sen. Letos už jsem byl jeho splnění blízko. Přišla mi pozvánka na závod do Ruska, do oblasti na hranicích s Finskem. Problém byl ale v počtu psů. Je to závod na 440 kilometrů a spřežení mělo mít šest až osm psů. Tolik, kteří by to zvládli, teď nemám. Ale do budoucna je to velké lákadlo.
Jak vypadá váš trénink?
S tréninkem začínáme koncem září. Teplota nesmí být vyšší než asi patnáct stupňů, hrozila by jim dehydratace a přehřátí. Nejdřív jezdíme s těžkou károu zhruba jeden kilometr, to aby se zpevnily šlachy a svaly po letním lenošení, a postupně trať prodlužujeme. Vrchol tréninku před závody je čtyři až pět hodin jízdy za den čtyřikrát denně týdně. K tomu je třeba připočítat hodinu před tréninkem napájení, aby byli dostatečně zavodnění. Časově je tenhle koníček hodně náročný.
Máte v okolí Horažďovic stálé trasy?
Máme, ale čas od času je měním. Když někudy jezdí dlouho, přestane je to bavit. Změnu mají rádi. Psi mají nejraději trasy, kde je nějaká zvěř. Jsou to lovci.
Copak se v tu chvíli děje? Náhlá změna trasy?
Záleží na lídrovi. Endy a Bady jsou na tohle dobří. Zrychlí, ale drží se trasy. Ti dva mladí, Agar a Ašar, to jsou střely. U nich lovecký pud okamžitě převáží.
Už vás někdy vyklopili?
Jednou jsme takhle jeli a před námi srnka. Byla daleko a díky tomu, že psi zrychlili, jsme se snáz vyhoupli na kopec. Jenže tam byla druhá. A o kus dál další. Při páté už nevydrželi a ohnuli to rovnou za ní. Naštěstí byla mezi stromy dost velká mezera.
Zavládne v rodině smutek, když pes zemře?
Ano, je. Psi jsou naše rodina. Ale protože jich máme víc, snáším to, aspoň tedy já, trochu líp. Smečka to jako celek nepozná, ale pes, se kterým se ten mrtvý připřahal do páru, to pozná. Ten pes, kterého jsme si vzali jako druhého, ze soucitu, běhal v páru s fenou. Když zemřel, ona přestala mít chuť do tahání.
