Punk není mrtvý, tvrdí jeho příznivci

Kožené bundy, upnuté kalhoty, spousta nášivek a především vlasy vyčesané do kohouta. Spousta lidí by řekla, že tahle odnož je dávno pryč, ovšem opak je skutečností. Jak sami pankáči tvrdí: Punk´s not dead. Tedy punk není mrtvý. Řada příznivců punku se kromě toho kloní k anarchii, protestují proti globalizaci nebo se bouří proti komerci. Rodiče mu bránili Jindra Havlíček se stal pankáčem v patnácti letech. Tehdy ovšem nad ním ještě drželi ochrannou ruku rodiče, takže to neměl se svým oblíbeným stylem moc jednoduché. „Když jsem šel s partou na koncert, vypadalo to tak, že jsem šel jako slušňák oblečený z domova a ve sklepě jsem měl schovanou igelitku s pořádným oblečením. U kamaráda jsem se pak navlékl do punkových hadrů a šli jsme si užít zábavu,“ vzpomíná. Stejně na tom byl i Zbyněk Fiala. „Já měl s punkem problémy nejen doma, ale i na učňáku.

Kvůli číru (vyčesané vlasy – pozn. red.) jsem se neustále hádal s mistrem a samozřejmě i s učiteli. O náušnicích a celkovém vzhledu ani nemluvě,“ říká dnes sedmadvacetiletý muž, který si punkový vzhled zachoval i po letech. Dnes pracuje ve firmě u svého bratra, který mu jeho výstřelky toleruje. „Kdybych pracoval někde v bance nebo na úřadě, určitě by mi to neprošlo. Ale to stejně nejsou místa, kam by mě to nějak lákalo. Jsem vyučený zámečník, takže kravaťák určitě nikdy nebudu. Radši dělám rukama,“ dodává mladý punker. Pruhované ponožky Je punk skutečně stále živá záležitost? Pravověrní punkeři tvrdí, že ano, ovšem do téhle subkultury začíná zabředávat spousta mladých lidí, kteří o skutečném punku nemají vůbec ponětí. „Hlavně patnáctileté holky jsou v tomhle přebornice. Nakoupí si v metalových obchodech oblečení, smíchají to dohromady s pruhovanýma podkolenkama a myslí si, že jsou punk. K tomu, ještě poslouchají většinou jen současné kapely, které už s punkem nemají moc společného,“ láme hůl nad současnou situací Petr Kubát. „Já nejvíc ujíždím na Ramones, Sex pistols nebo na Clash. To jsou moje stěžejní kapely. Z českých pak mám nejraději SPS nebo Visací zámek,“ dodává mladý punker. Jak sami příznivci punku tvrdí, není to jen o muzice a oblékání. Punk musí být člověk hlavně srdcem. „To je stejné jako u rockerů.

Když je to srdcová záležitost, je to na celý život. A obvykle člověka nezviklají rodiče, učitelé nebo později třeba zaměstnavatel,“ shodují se pankáči. Své místo v punkové kultuře má i pogo. Tanec, který na první pohled připomíná spíš rvačku, má svá pravidla, i když spousta lidí tomu nechce přijít na chuť. „Na spoustě akcí se dnes poguje. Lidi skáčou, strkají do sebe, zkrátka paráda,“ míní Jindra Havlíček. Hudba i skandály Kde se punk vlastně vzal? Podle dobových pramenů vznikl na západě v sedmdesátých letech. Punk nemá žádný jednotný ideový směr, nejrozšířenější postoje jsou odpor vůči nacismu, komunismu, rasové diskriminaci, politice, válčení, globalizaci, konvencím či komerci. Za první punkovou kapelu jsou považováni Ramones, kteří vznikli v New Yorku v roce 1974. Ovšem největší rozmach nastal v Anglii o dva roky později, když se na scéně objevili legendární Sex pistols. Britská kapela vynikala především řadou skandálů, čímž si získala přízeň spousty mladých lidí. Hudba Sex pistols vynikala syrovostí a originalitou, i když členové kapely nebyli žádní velcí instrumentalisté. Jedna z hlavních postav této party, Sid Vicious, byl na tom s hrou na baskytaru tak špatně, že mu ostatní při koncertech museli ztlumit nebo úplně vypnout aparaturu. Na poli punkové hudby se proslavila spousta kapel.

Některé svou originalitou, jiné skandály, další třeba spojením punku, rocku a rodným jazykem. To je třeba případ německých Die Toten Hosen. Ti dokonce vystoupili v Plzni v září roku 1987 na mírovém koncertu. Tato akce se však zapsala do dějin kultury především tím, že příznivci Die Toten Hosen následně vyhnali z jeviště Michala Davida. „Na ten koncert si moc dobře pamatuji. Na Lochotíně bylo kvůli tomu docela dusno. Hodně se pak o tom psalo, hlavně v souvislosti s tím, že celou tu situaci zavinili Die Toten Hosen. Což ovšem nebyla pravda. Už v základu byl nesmysl dát dohromady punkrockovou kapelu z Německa a popovou hvězdu osmdesátých let. Ale z dnešního pohledu to byla docela legrace,“ míní rocker Pavel Dvořák. Sám Michal David na tehdejší koncert na Lochotíně vzpomíná spíš s úsměvem a dodává k tomu, že plzeňské publikum na něj naházelo něco šutroví.