Rádia mám i v prádelně, říká sběratel

V šedesátých letech ladil s kamarádem stanici Luxembourg. Legendární rádio „Laxík“, které vysílalo tehdy nastupující beatovou hudbu od Beatles po Beach Boys, dnes čtyřiašedesátiletého Jiřího Kloboučníka z Písku nadchlo. V šest večer byl zvuk nekvalitní, ale kolem desáté se už tóny kytar nesly dobře. Díky tomu začal sbírat desky, a od nich už byl jen malý krok k rádiím a všemu, co přenáší nebo přijímá zvuk. Dnes má sběratel skoro čtyři stovky kusů. Velkou část z nich představí na výstavě Proč to mluví, proč to hraje aneb Cesty zvuku v Prácheňském muzeu, která začíná ve středu 3. března. „Věděli jsme, že se na Západě něco děje. Přišly nám noviny, kde byly žebříčky top ten. Můj kamarád Honza uměl anglicky a na základě toho jsme si začali psát o desky,“ vzpomíná Kloboučník na rok 1963. Písničky tenkrát nahrával ze svého prvního rádia, které si koupil spolu s bratrem za jeho první výplatu. K reproduktoru přiložil magnetofon, nahrávka tak nemohla být příliš kvalitní. Ale byly to zakázané písničky. S podobně naladěnými přáteli se také scházeli ve sklepě knihovny, kde si tajně pouštěli populární nejen západní hudbu. „Za desku Kryla byl vyhazov ze školy,“ připomíná. Právě éře šedesátých let a prvním píseckým bigbeatovým kapelám věnoval na své životní výstavě jednu místnost. Ta nadchne zejména pamětníky. Zbylou část expozice připravil jako vývoj záznamu a přenosu zvuku. Veškeré předměty pocházejí pouze z Kloboučníkových sbírek. Začíná hracími strojky, fonografy (mechanismy na přehrávání voskových válečků), natahovacími polyfony a končí u moderních zesilovačů ze sedmdesátých let. Prostor věnuje i vlastní sbírce českých a zahraničních LP desek, které poskládal do velké řady na stěnu dalšího výstavního prostoru.
„Před deseti lety už jsem musel nákup dalších věcí utlumit, vždyť už mám krámy uložené asi na šesti místech. U nás v domě expanduju například do prádelny, plná je i garáž. Kolik je v tom peněz, nevím. Lidi mi říkají, že bych mohl mít bourák, ale já nechci, mě by to netěšilo,“ míní sběratel, který téměř celý život pracoval v píseckém muzeu jako konzervátor. Většinu kousků si umí proto i opravit. Základy sbírky získal díky směnnému obchodu. Za svůj první fonograf byl ochoten vyměnit favorita. Objížděl různé burzy, kde kupoval trosky, které pak v dílně dával dohromady. Výstava potrvá do konce června. Pak bude muset Kloboučník všechny své strojky, mechanismy, magneťáky a gramofony zase uložit zpátky. „Nejvíc mě trápí, že už je asi nikdy neuvidím pohromadě,“ uzavírá Kloboučník, který by nejraději své kousky nabídl nějakému muzeu jako stálou expozici.