Radim Hladík: důchodce, který se nezastaví

Stál v čele kapel Matadors a Blue Effect, bez kterých by se encyklopedie českého bigbítu neobešla. Vstoupil do Síně slávy Akademie populární hudby a rovněž do Beatové síně slávy. Dost na to, aby kytarista Radim Hladík už jen odpočíval a těšil se z úspěchů, které za více než čtyřicetiletou kariéru nastřádal. Jenže jemu se nechce a naplno pracuje i v důchodovém věku.

„Od té doby, co jsem před šesti lety obnovil Blue Effect, jsem ještě neměl dovolenou. Vloni jsem s kapelou odjel sto čtyřicet koncertů, předloni sto šedesát. A to jsem v důchodu. Ale zase důchod mám takovej, že musím hrát do smrti,“ říká s úsměvem muzikant.

Olomoucké vinárny

Na Hané koncertuje Hladík často a rád. Vloni vystoupil s Blue Effectem na festivalu Zahrada, letos v květnu byl ozdobou Ekojarmarku. „Olomouc mám rád, mnohokrát jsem tu hrál, mnoho nocí strávil s Jardou Hutkou po zdejších vinárnách. Rád se sem vracím, těším se taky, že budeme letos zase hrát na Zahradě v Náměšti,“ říká.

Právě na populárním folkovém a country festivalu se představil s akustickým projektem. „Publikum nás přijalo s nadšením, takže se mi potvrdilo, že jak se díky globalizaci všechno rozmělňuje, tak čím dál víc platí, že je jenom dobrá a špatná muzika, na žánry se nehledí,“ upozorňuje Hladík.

Vytvořit projekt koncertů takzvaně bez elektřiny napadlo legendárního kytaristu asi před třemi lety. „V devadesátých letech byl díky MTV obrovský boom těchto „unplugged“ koncertů. Na většině z nich hrály kapely tak, jako by seděly u táboráku. My jsme na to šli jinak, hrajeme na nástroje vší silou, doslova do nich řežeme a chceme, aby to mělo stejnou energii jako normální koncert,“ popisuje hudebník.

Největší hity kapely Blue Effect v akustických verzích by letos v říjnu měly vyjít na DVD. „Natočili jsme tři koncerty ve třech nezvyklých a krásných prostředích. Jedním je synagoga v Plzni, pak jsme také nahrávali v barokní kapli ve Smiřicích, která je nádherně vyzdobená Brandlovými obrazy. Poslední z těch záznamů pak vznikl v Balbínově poetické hospůdce v Praze. Na natáčení jsme pozvali lidi od filmu, například kameramana Martina Štrbu, který dělal Babí léto nebo Je třeba zabít Sekala. Určitě bude nejen co poslouchat, ale i na co se koukat,“ zdůrazňuje Hladík.

Přitom nechybělo mnoho a z podobných koncertů by se dnes těšili jenom posluchači ze zemí na západ od Česka. V roce 1968 odjel Hladík společně se svou kapelou Matadors do Mnichova, kde měli hrát v muzikálu Hair. „Po konkurzu se skupina dohodla, že už v Německu zůstane. Já chtěl zpátky, takže jsem ji opustil. Myslím si, že jsem dobře udělal, i když mě to párkrát mrzelo. Nejsem typ na emigraci, asi bych to neustál,“ objasňuje Hladík, který posléze založil Blue Effect.

Nemuseli na vojnu

Dnes už asi každý ví, že název kapely je odvozený od skutečnosti, že všichni členové byli hrdými držiteli modré knížky, a nemuseli tak na vojnu. „Bylo to tehdy hodně těžké, vyhnout se vojenské službě. Někdo to hrál na hlavu, někdo filmoval zase něco jiného. Za dva roky svobodného života nám to rozhodně stálo,“ říká Hladík s úsměvem.

Blue Effect fungoval s různými obměnami do poloviny osmdesátých let. Za mikrofonem se vystřídali Vladimír Mišík, Lešek Semelka nebo Oldřich Veselý. Pak ale Hladík začal zničehonic vystupovat s folkovými písničkáři.

„Já jsem bigbít pořádně nehrál od začátku devadesátých let, kdy nám partaje v baráku zastavily výtah, a já nemohl v noci stěhovat aparaturu. Vrátil jsem se k akustické muzice, hrál s Jardou Hutkou nebo Dášou Andrtovou-Voňkovou, ale pořád jsem si říkal, že se k bigbítu ještě někdy vrátím,“ popisuje Hladík, který se stal hudebním producentem. „Mezitím jsem si občas zahrál bigbít se svými vrstevníky a zjistil, že to už není ono a nemá to energii. Takže jsem si řekl, že pokud bigbít, tak s mladými muzikanty. Tohle prostředí je mi mnohem bližší než nějaké vzpomínání na minulost,“ říká Hladík.

Na novou desku znovuobnoveného Blue Effectu fanoušci stále marně čekají. „Teď jsme přípravu desky trochu odsunuli natáčením dévédéčka, ale po jeho vydání už nebude možnost dál kličkovat a musíme konečně začít dělat na nových písničkách,“ upozorňuje Hladík.

Podle třiašedesátiletého muzikanta je v současnosti čím dál více důležité CO, nikoliv JAK. „V populární muzice se uchytí jen lidé, kteří se odlišují. Žijeme v digitální době, ale jsme produkty analogové doby. Dnes je hodně kopií, ale málo originálů. Není problém natočit si v obýváku film nebo cédéčko, důležité je vědět, o čem by to mělo být,“ shrnuje Hladík.