Kanaďan, Číňan a Egypťan. Všichni tři se usadili v Táboře. Shodují se na jednom. Nejtěžší je čeština. Váží si ale věcí, které Táborští možná ani nevnímají.
Láska z Egypta
Jmenuje se Ramy Mohamed Bakry Hussien, po dědečkovi a po otci. Je mu třicet let. Vychodil hotelovou školu, stal se číšníkem a pak manažerem cateringu v hotelu. To vše stihl na své rodné africké půdě. Teď je z něj Táborák, už půl roku.
„V Egyptě jsem byla poprvé na dovolené v roce 2003. Ta země mě uhranula. Začala jsem na stejné místo jezdit každý rok. Manžel pracoval v hotelu v Hurghadě,“ popisuje Marie Havlíková. Právě ona je důvodem, proč Ramy vyměnil vstřícnost a pohostinnost rodinného kruhu za evropský styl života. Před pár měsíci se do Tábora přiženil. Teď bydlí v domě v Měšicích.
Ramy s Marií spolu začali chodit před třemi lety. Ona létala do Egypta, kdykoliv mohla, on ji hostil doma. „Právě po rodině se mi nejvíc stýská. Neviděl jsem je šest měsíců a nebyl jsem zvyklý odjíždět na dlouho pryč,“ vypráví lámanou češtinou Ramy a vypomáhá si anglickými slovíčky.
V Táboře je spokojený, lidé ho dobře přijali, chutná mu české jídlo a těší ho třeba i sekat trávník na chalupě. „V Egyptě je všude okolo poušť,“ usmívá se. Má tady jediný problém – sehnat práci. Jeho snem je otevřít si obchod s oblečením. Zatím ale nemá peníze, vypomáhá pouze na brigádách jako dělník.
„Ramy myslel, že já budu doma. Práci mají v rodině muži, to je v Egyptě zvykem. Lidé se tam tak nehoní za majetkem jako tady,“ krčí rameny žena s typicky českým příjmením. V Africe totiž manželka nové jméno po muži nepřijímá. Brali se tam. O pohádkovou svatbu rozhodně nešlo, oba spíš podle vlastních slov obíhali úřady. Havlíková se navíc musela alespoň na papíře stát muslimkou, aby sňatek povolily.
„Když už jsme byli v Táboře, Ramy držel Ramadán. Nejedl, nepil, nekouřil. Ale není ortodoxní muslim. A po mně dodržování těchto zvyků nevyžaduje,“ vysvětluje třiačtyřicetiletá blondýna. Na malém městě na jihu Čech ale musela skousnout i nesmyslné poznámky o tom, proč si nenajde „pořádného chlapa a žije s beduínem“. Jejím přesvědčením, že udělala dobře, ale neotřásly.
„Tábor je malé město. Je tady mrtvo. V Egyptě jsou zvyklí na noční život. Obchody jsou otevřené, všude hraje hudba a na ulicích je spousta lidí,“ shodují se manželé. Hudba a zvlášť tanec jsou Ramyho specialitou. Sám absolvoval kurzy arabského tance, v Táboře by se nebránil ani práci tanečního instruktora.
Z Xian do Chotovin
Domácnost Číňana Yangyi Zhenga je čistá, pečlivě uklizená. Hlavně díky jeho mamince, která se o ni stará. Možná právě proto se ani neměla čas naučit česky. Jednatřicetiletý Yangyi ale zvládá češtinu výborně. Za osm let života v Česku mluví plynule, jen občas mu dělá problémy gramatika.
„Musím se pořád učit, protože se chci přátelit s lidmi, mít kamarády, a pracovat tady. Nechci mluvit nějak škaredě česky, ale stoprocentní to asi nikdy nebude,“ svěřuje se Yangyi, který se věnuje tradiční čínské medicíně. Hodně mu prý pomohl kamarád, syn jedné pacientky. Učil ho přes angličtinu, kterou mladý Číňan také ovládá. Zdokonalil se v ní na Kypru v době, kdy jeho rodiče poprvé v roce 1997 navštívili Česko jako turisté.
V Číně vystudoval tradiční lékařství. Jeho otec se učil i té západní. V Táboře ale spolu s tradičním způsobem léčí pomocí bylinek.
„Mohl jsem za rodiči přijet až po dokončení univerzity. Tatínek nejdřív pracoval v Hluboké nad Vltavou. Tábor jsem potom vybral já. Hlavně proto, že je ve středu republiky. Není tak daleko po celém Česku. Dá se říct, že uprostřed Číny leží i město Xian, kde jsem se narodil,“ vysvětluje Yangyi.
Touha rodiny Zhengů žít v ještě klidnějším místě je přivedla do Chotovin. „Chtěl to hlavně tatínek. Ale Chotoviny jsem zvolil já. Je tu nádherně. Čistý vzduch, hezká příroda. Do lesa chodíme v létě často na houby,“ pochvaluje si Yangyi. Podle něj je u nás ideálnější prostředí pro dobré zdraví. „V Číně je hodně aut, smog, mezi lidmi se snadněji šíří případné epidemie,“ uvažuje.
Podle něj je ale víc než osmdesát procent lidí v Číně spokojených. I když je běžné, že pracují patnáct až šestnáct hodin denně. „Je to obrovskou konkurencí. I na univerzitu bylo těžké se dostat,“ říká Yangyi, jinak také Erik. Tohle křestní jméno začal používat už na studiích, a v Čechách je výhradně jen Erik.
Není těžké mu věřit upřímnou pohostinnost, kterou podtrhuje nepřetržitým úsměvem. „Lidé se u nás hodně přátelí. Od malička nás už ve škole učili, že si musíme pomáhat. Nebo když něco najdeme, musíme to vrátit. Bylo úplně normální, že když se rodiče zdrželi v práci, šel jsem na jídlo ke známým,“ vzpomíná Yangyi.
Vypadá ve skutečnosti mladší, než je, a rád se baví a tancuje. Třeba v táborském Mileniu, ale jezdí i do Brna a Prahy. Jak říká, vždyť je všude blízko. Na rozdíl od Tábora má jeho rodné město Xian v provincii Shaanxi šest milionů obyvatel. A to nepatří k největším.
Dům starší než Kanada
Rodilý Kanaďan Keith Enns zcestoval svět. Nakonec zakotvil v Táboře. V jednom z nejmenších měst, kde žil. S češtinou si ještě nedokázal poradit dokonale, ale domluví se. I když přiznává, že lépe je na tom s řečí jeho manželka a dvě děti.
„Poprvé jsem byl v Táboře v roce 2002. Mohl za to cyklistický výlet s manželkou po Evropě. Nemůžu zapomenout na první pohled z bechyňského mostu na Staré město a vilovou čtvrť. Zalíbilo se nám tady,“ vzpomíná Enns.
Do Evropy ho táhly rodinné kořeny. „Jako u většiny Kanaďanů, tak i moji předci byli kdysi emigranti. Pocházeli z Pruska,“ říká pětatřicetiletý vystudovaný pedagog, který pracoval jako manažer jazykové školy ve Vancouveru.
Než se natrvalo usadil v Táboře, žil například na Tchaj-wanu nebo v Mexiku. Vyrostl ale v Columbii. Vypráví, jaká je v Kanadě úžasná příroda, ale není to takový ráj, jak si možná Češi myslí. „Potřeboval jsem si oddychnout od zalidněných měst a toužil najít klidné místo. Veliké metropole v Kanadě mají typické problémy třeba s mafií, drogami a bezdomovci. Tady je všechno daleko klidnější,“ chválí si Kanaďan. Podle něj je u nás sociální systém k lidem shovívavější. I když je pro něj jako pro cizince dražší zdravotní pojištění, úroveň zdejších nemocnic a péči lékařů obdivuje. Protože pochází z velké země, vyhovuje mu stejně jako Eriku Zhengovi z Číny, že je všude blízko. „Tady jste hned v hlavním městě. Přitom jsem nebyl třeba nikdy v Ottawě, která je od Vancouveru pět tisíc kilometrů,“ říká Enns.
Atmosféru, ke které jen těžko hledá přirovnání, má pro něj dům na Starém městě. Vyučuje tam angličtinu, a zároveň v horním patře bydlí. „Vždyť je starší než Kanada,“ směje se.
Sice nemá zahradu, ale příroda je hned za domem. Řeka, Pintovka, nebo Holečkovy sady. Jeho dvě děti Aleš a Michaela se už narodily v Táboře. Doma s nimi mluví spíš anglicky, mezi přáteli a ve městě česky. Sám ke správným českým výrazům ještě hledá pomoc ve slovníku.
„Moje manželka je na tom daleko lépe. Dokonce překládala staré knihy do angličtiny,“ říká s uznáním k partnerce. Jedním dechem potom dodává, že pro něj logicky nebylo těžké začít život v Táboře, ale naučit se řeč. „Navíc mi hodně pomohl srdečným přístupem soused. Oceňuji ale přátelskost všech lidí,“ dodává.
