Podzim v tom roce byl zvláště chladný. Meteorologové naměřili 28. října 1918 odpoledne v Českých Budějovicích jen šest stupňů, v noci na pondělí pršelo. Ráno si mohli lidé v místním tisku přečíst, jak pokračují boje na jižní a východní frontě. Týdeník socialistů Pondělí řešil svízelnou situaci v zásobování potravinami, špatný regulační plán města, ale i podvádění prodejců.
„Některé z trhových prodavaček ovoce na Senovážném náměstí mají uvedeny ceny například K 1.50 za půl kila na hromádce jablek určité jakosti. Když však zákazník žádá, tu zcela před jeho očima jmou se navažovati ne ze skupiny označené, nýbrž z padančat vedle. Naše obecenstvo je příliš vycvičeno v bázlivé úctě k prodavačce, než aby se bránilo… Regulační plán města nešetří starých dispozic ani parcel a komunikací. Ruší násilně přirozené zakřivení silnic, bezmyšlenkovitě je narovnává lineárem, nechápaje význam pro zakončení, viz Pražská silnice,“ píše týdeník.
Za pár hodin bude redakce vydávat zvláštní vydání. K vyhlášení samostatného státu. Budějovice s osmapadesáti tisíci obyvateli, z nichž je více jak třetina Němců, zatím žijí frontami na cukr a na brambory. Většina potravin je na příděl. Také další listy přinášejí dopoledne informace o všedním chodu města. Některé glosují demonstrace dělníků v Jindřichově Hradci a kritizují hospodářské ústředí, jehož zásobování je skandální.
V Biu září Mia May
Nic nenasvědčuje tomu, že odpoledne padne po více než tři sta letech vláda Habsburků. Grand Bio na Mariánském náměstí nabízí od 25. do 31. října německou tragédii o pěti dějstvích s názvem O pět minut později. V hlavní roli září Mia May.
Jihočeské listy informují o tom, že až do 4. listopadu budou ve školách pokračovat chřipkové prázdniny, přičemž školáci půjdou do tříd až 5. listopadu. O den dříve jsou totiž bohoslužby za účelem císařských jmenin. Stejně jako dnes, na svátek Karla. Dále píší, že justiční palác nemá uhlí na vytápění a úředníci úřadují v rukavicích. „Z úst jim jde pára,“ stojí v Jihočeských listech.
Společenstvo hostinských složilo cibuli v pivovarské restauraci u pana Felbra. Kilo stojí 2,40 až 2,60 korun. Na levém vltavském břehu nalezli na vrbě visící mrtvolu ženy. V mrtvé lidé poznali Marii Moučkovou, dělnici z elektrárny, bydlící v Panské ulici.
Revoluce a tábor lidu
Podle Františka Matěje Čapka, poštovního úředníka, který v roce 1928 vydal publikaci Státní převrat v Českých Budějovicích, vypuklo pozdvižení ve městě kolem poledne. Po desáté hodině Čapek zachytil telegram se zprávou, že na pražském Václavském náměstí je srocení lidu s politiky. Vyhlásili český stát. Čapek ukazuje telegram svým nadřízeným, kteří informaci přijímají vlažně a se strachem. Ještě před týdnem totiž vyzýval své národy císař Karel I. k rekonstrukci říše, ke klidu, prosperitě a pokojné práci.
Zpráva se ale rychle dostává z hlavní pošty, která je tehdy na rohu náměstí a Biskupské ulice, ven mezi lidi. V centru města se začínají srocovat první hloučky, někdo vyzývá k obsazení radnice. Jsou to studenti a mladí lidé. Policisté první dav usměrňují a brání úřad. Čapek pak popisuje, jak ho polila hrůza z následků, protože se nemohl dovolat do Prahy, aby mu převrat potvrdili.
Další okamžiky vystupňovaly atmosféru ve městě na lavinu, která smetla všechno. I busty panovníka. „V revolučních chvílích vždycky odnášejí náladu jako první nápisy, symboly, sochy a názvy ulic,“ říká historik Jihočeského muzea Leoš Nikrmajer.
Odpoledne na poštu konečně přichází Čapkovi druhý telegram: „Buďte bez starostí, věc je hotova, stát je vyhlášen úředně, Rašín s poslanci obsadili místodržitelství, národní výbor ohlásil zřízení českého státu. Václavské náměstí je jako když nabije, vojsko jde s námi. Konec s Rakouskem, nazdar, sláva.“
Čapek popisuje, jak z budovy pošty strhával plechovou orlici. „Byla mezi okny v prvním patře, ale nešlo s ní hnout. Rozřízl jsem si o ni ruku, zezdola ji páčili studenti holemi a ženské deštníky. Nakonec padla a lidi po ní dupali.“
Náměstí T. G. Masaryka
Odpoledne vyšlo zvláštní vydání týdeníku Pondělí. Budějovičtí Němci stáli podle Čapka jako opaření a někteří začali navlékat na kabáty trikoloru a na domy vyvěšovat české prapory. Za pokřiku Sláva a nazdar hodil dav orlici do kašny a strhal i německý nápis z radnice. Místo náměstí Franz Josef Platz vylepil papírovou cedulku Náměstí T. G. Masaryka.
Průvod se podle pamětníka valil z náměstí Krajinskou ulicí. V hospodě U Slovanů půjčili lidem červenobílý prapor. Z radnice strhli nadšenci spřátelený turecký a velkoněmecký, který potom zapálili. Rakouská orlice z trafiky vedle radnice skončila ve Vltavě.
Na Sadech hodili do Mlýnské stoky sádrové poprsí Franze Josefa a na radniční věži dva studenti vztyčili červenobílou vlajku. Tábor lidu oslovil politik a mluvčí budějovických Čechů Augustin Zátka. V sedm večer dostalo hejtmanství úřední telegram o vyhlášení českého státu. „Budějovice jsou naše,“ prohlásil na náměstí Zátka.
Revoluce pokračovala ještě druhý den, ovšem v slavnostnějším stylu. Před radnici, z níž odstoupil německý starosta Josef Taschek, přivedl velitel vojáky místní posádky. Se vztyčenými šavlemi přísahali věrnost nové republice a společně se Sokoly zazpívali píseň Hej, Slované.
„O převratu jsme na venkově moc nevěděli. Když jsem přišel druhý den do školy, ani si nepamatuju, že by nám učitel něco řekl. Doma o tom rodiče mluvili, ale život šel dál jako dřív. Bída byla stejná, jen nadšení větší. Také jsme jako děti v lese už nevolaly Jak je ti Rakousko, aby nám ozvěna odpovídala Ouzko, ouzko,“ říká osmadevadesátiletý Josef Tolar, který tehdy žil v Kališti.
