Dvakrát po sobě získalo Polsko nominaci na Oscara v kategorii pro nejlepší cizojazyčný film. Loni díky Studené válce režiséra Pawła Pawlikowského, letos díky snímku Corpus Christi, nečekanému hitu nejen polských kin. Jeho režisér Jan Komasa, jenž mezitím díky Netflixu už světu představil novinku Hater, přitom Hollywoodu o dost jasněji nabíhal svým předchozím snímkem, válečnou romancí Město 44.
V něm pojal tragédii Varšavského povstání jako spektákl hrůzy a emocí a vyslechl si za tuto bulvarizaci řadu kritik. Corpus Christi z tohoto pohledu působí jako překvapivě vyzrálý a dospělý film.
Jeho zápletka vychází ze skutečnosti a nabízí známý příběh o záměně identit. Dvacetiletý Daniel s násilnou minulostí má po době strávené v pasťáku pokračovat v zaměstnání na pile v rámci podmínečného propuštění.
Místo toho ale v nedalekém městě začne shodou dostatečně přesvědčivých náhod vystupovat jako nový kněz. Ocitne se tak uprostřed sporu místních o tom, kdo nese vinu za nedávnou tragickou nehodu, která stála životy sedmi lidí.
Nelehká snaha pomáhat traumatizované komunitě se nutně odrazí i na jeho vlastním duševním stavu. Odpuštění, soucit, milosrdenství, porozumění, vykoupení, druhá šance. Všechna tato velká témata film obsahuje, Komasa o nich tentokrát dokáže vyprávět bez okázalých dramatických gest, prostřednictvím kolektivu velmi realistických, komplikovaných postav.
A to v čele s Danielem ve velmi dobrém a tiše intenzivním podání Bartosze Bielenii, objevu filmu. Daniel jako kněz dokáže strhnout chováním, které se neliší od většiny místních teenagerů, a slovy, do nichž otiskuje vlastní zkušenost.
I diváci budou Bieleniovi věřit každé gesto. Cestu k možnému smíření lemuje hněv, výčitky i pokrytectví nejen zástupců státního systému. Provází ji také silné, někdy symbolické obrazy, které Komasa vytvořil s kameramanem Piotrem Sobocińskim a které ústí do nejednoznačného, melancholického konce. Tak jako Daniel svá kázání, i film umně přetváří konvenční zvraty do něčeho hlubšího.
Autorka je spolupracovnicí redakce
