Reportáž: V Bangladéši si lidé váží i té nejúmornější práce za směšnou mzdu
„Hi mister, you want rikša?“ mává na nás hubený stařík a svým dvouzubým úsměvem si okamžitě získává naše sympatie. Aby dokázal, že se vyzná, opatrně souká z otrhaných černorůžových kalhot knížečku plnou zašlých fotografií krás hlavního města.
Prsty posetými mozoly v ní začne listovat a nesrozumitelnou angličtinou fotky komentuje. Během několika minut je na postranní ulici v Dháce doslova k nehnutí. Kolemjedoucí cyklorikši vidí ve dvou běloších tučné kasičky, a tak se hned štosují a překřikují v bengálštině. Pokud to chce člověk přežít ve zdraví, je lepší dlouho neotálet, rychle domluvit cenu dopředu a zmizet z chumlu pryč.
Křiklavě nabarvené cyklorikši oblepené kýčovitými plakáty s hollywoodskými i místními televizními hvězdami a navěšenými cingrlátky jsou v Bangladéši nejčastějším dopravním prostředkem. Přesná čísla neexistují. Podle místních jich ale jen hlavním městem denně projede necelý milion. „Je to velmi náročná práce.
Silnice jsou rozbité, a protože tady žije 16 milionů lidí na malém místě, pořád stojí v zácpě. A za celodenní dřinu si vydělají jen dvanáct set taka (390 korun – pozn. aut.), ze kterých musí odevzdat většina i víc než polovinu pronajímatelům. Jenže co mají dělat? Musí uživit rodinu,“ popisuje život místních obsluhovačů cyklorikš průvodce Dživil. Prodrat se městskou zácpou v normálním čase je téměř nemožné. Dva kilometry vzdálenou trasu tak člověk jede klidně více než hodinu, zfetovaný výfukovými plyny.
Módní cyklorikši
„Neměnil bych. Rád vymýšlím, jak kolo udělat hezčím. Za některými mými výtvory se na ulici otáčejí,“ vytahuje se dvaatřicetiletý designér Manik a ochotně předvádí svůj nejnovější kreativní počin.
Střechu tříkolky pro dospělé polepil barevnou tapetou s bílými ptáky, hvězdami, červenými květinami a dalšími motivy. „Celý návrh a následná realizace trvá i tři dny. V garáži jsem skoro pořád a někdy je to dost úmorné,“ dodává. Pracuje denně i víc než dvanáct hodin a měsíčně si vydělá jen okolo 20 tisíc taka (asi tak 6200 českých korun).
Kolem garáže se ochomýtal už jako hodně malý a první vercajk vzal do ruky v sedmi letech. „U nás si člověk nesmí moc stěžovat. O práci můžeš rychle přijít. Nejdřív jsem pomáhal při opravách a různě podával nářadí, až jsem se z pomocného dělníka postupně vypracoval na významného návrháře. Zakázky mám pořád,“ loučí se s námi a už vymýšlí, jak zkrášlí další rikšu, kterou mu ke garáži přiváží další zákazník.
Život v odpadcích
Na vlnách řeky Burigangy pluje mnoho lodí: od jednoduchých pramic po obrovské trajekty. Přeprava lodí v některých částech Dháky je často rychlejší než pomalé kodrcání cyklorikšou. Buriganga ale víc než vodu připomíná lité olovo a páchne tak, že z toho až slzí oči.
„Je to čím dál horší. Lidé do ní hází všechno možné. Už se v ní nedá ani koupat,“ stěžuje si skrze ubalenou cigaretu vrásčitý převozník. Jen co to dořekne, všímáme si party dětí, které se v ní cachtají. O kousek dál sedí na bobku nejspíš jejich matka.
„To jsou hodně chudé děti. Celý den hledají mezi odpadky plast, tak jim ten smrad už ani nepřijde,“ dodává bez emocí muž a začne se jako většina Bangladéšanů vyptávat na naše zdraví, práci a na jména rodičů. To místní kupodivu obzvláště zajímá. Kamkoli se hneme, lidé nás zastavují a chtějí se kamarádit. Od kravaťáků po chuďase žijící ve slumech.
S takovým zájmem se našinec už jen tak někde nepotká. V Bangladéši je to způsobeno malým počtem západních turistů. „Je to velká škoda, že sem teď nikdo moc nejezdí. Jsme chudá země a potřebujeme každou korunu,“ stěžuje si Dživil, „jenže není to tu zrovna bezpečné. Před pár dny tady zase vyhořel autobus.“ Politický spor mezi premiérkou Šajch Hasínou Vadžídovou a šéfkou opozice Bégam Chálid Zijáovou ochromuje chod státu.
Za poslední rok si bombové a žhářské útoky opozičních aktivistů vyžádaly už desítky mrtvých. Znechucení lidé demonstrují v ulicích a žádají vládu, aby nastolila pořádek, řešila chudobu a zatočila s korupcí prorostlou z nejnižších pater do těch nejvyšších. Zatím ale bez úspěchu.
V loděnici
Loď zastavuje u vratkého mola. Okolo něj se hromadí zástupy lidí a dohadují se s převozníky. Šplháme po kopci odpadků k místu, kde stojí rikši. Špinavý chlapeček s nudlí u nosu se zaujetím vyškrabuje zbytky z nevábně vypadající plechovky. Obraz, který tu vidíte na každém rohu.
Umolousané bosé potomky totiž vysílají rodiče, žijící třeba ve slumech postavených u vlakových kolejí, do práce nebo ulic, aby vyžebrali aspoň trochu peněz do rodinného rozpočtu. Na rozdíl od nás tady dětská práce nikoho nedojímá a nikdo ji nebere jako něco nepatřičného.
I opravdoví mrňousové jsou často vidět na smeťácích, kde třídí odpadky. Nebo v třídírnách plastu. Anebo ve staré loděnici, kde už od sedmi let drží těžké kladivo nebo pomáhají svářečům bez ochranného štítu. Když se jich zeptáte na školu, jen pokrčí rameny.
„Moji rodiče jsou hodně chudí. Nemohli mě poslat do školy. Musím pracovat a pomáhat jim,“ říká osmnáctiletý Rapi se svářečkou v ruce a na obličeji posetém černými šmouhami se mu lesknou kapky potu. V dílně, kde se vyrábí vodní turbíny na pohon obrovských lodí, dělá teprve rok. Jako mnozí jeho kolegové vystřídal už kdeco. Udržet si práci není v Bangladéši jednoduché.
Venku čeká zástup dalších, a tak stačí malá chyba, a letí na hodinu. Proto i očividně lže, když svou denní šichtu vypočítává jen na pět hodin. „Nemá smysl se ho ptát dál, bojí se, že by ho za to majitel mohl vyrazit,“ vysvětluje Dživil jeho motivaci mlžit a žene nás malou prašnou cestou pryč.
Všude kolem stojí staré, rezavé a rozpadlé lodě, které se tu snaží uvést znovu do provozu. Člověk nemusí být odborník, aby ho při pohledu na ten pracovní diletantismus nenapadlo, že takhle spravená loď asi daleko nedopluje.
„Lidi ze západu to moc řeší,“ pobaveně se usmívá nad námitkami Dživil, „my umíme spravit všechno a lodím rozumíme obzvlášť.“ Jeho slova ale za chvíli popře postarší dělník s fešácky uvázaným modrým šátkem okolo hlavy a černými kostěnými brýlemi, který na první pohled připomíná herce Samuela L. Jacksona. O repasování zničených lodí ví očividně své. Teď právě oklepává starý nátěr, což je doslova otročina.
Ve čtyřiceti stupních sedí zavěšený na dřevěné lavici v pěti osmi metrech a malým kladivem tluče do plechu. Všude kolem poletuje jemný prach, který se jemu i jeho kolegům usazuje na plicích.
Málokdo tady nekašle. Hluk z oklepávání laku navíc ničí sluch. Panu Barkovi to ale nepřijde. Prý je zvyklý. V loděnici pracuje už víc než deset let. Přesný počet neví nejspíš hlavně proto, že neumí počítat.
Ostatně jako většina dělníků tady. „Hodně lodí se už potopilo. Ale není to jenom kvůli technickým závadám, v Bangladéši se často přepravuje i přes noc. Kapitáni jsou ospalí a mají vepředu malé světlo, tak prostě někdy nevidí loď před sebou.“ I on tvrdí, že je s prací spokojený a hrozen zvědavců okolo znalecky přikyvuje. Jako by tahle otročina byla doslova prací snů.
Neberte nám náš oděvní byznys!
Většině z nás visí v šatníku nějaký ten módní kousek s nášivkou Made in Bangladesh. Jedné z nejchudších zemí planety se proto právem přezdívá textilka světa. Evropan se na šicí dílny, kde i nezletilí dřou za pakatel více než šestnáct hodin denně, dívá znechuceně.
Považuje otročení ve stísněných dílnách za něco neetického. Jenže Bangladéš není jen nesmírně chudý, ale také přelidněný. Na jeden kilometr čtvereční připadá více než tisícovka obyvatel. Uživit takové množství lidí tak není jednoduché. Proto si místní práce u šicího stroje považují.
Na rohu úzké ulice hrají krámky s oděvy všemi barvami. Koupit se tu dá, co vás jen napadne. Od čepice po ponožky. Chloubou prodejců jsou ale džíny. „To je jen zlomek toho, co se u nás vyrobí,“ podtrhuje známou informaci Dživil, „většina oblečení putuje k vám. Určitě každý z vás už na sobě měl něco, co se tady vyrobilo.“
Je vidět, že pochází odsud. Zdraví většinu lidí, které míjí. Pak zahýbá do tmavé ulice. Ulice textilek. Za zdmi několikapatrových oprýskaných budov s mřížemi na oknech se ozývá hluk šicích strojů. Dživil otevře plechové dveře do chodby bez osvětlení a div nesrazí chlapce nesoucího obrovský vak naštosovaných modrých kalhot na hlavě.
První i druhé patro patří firmě Borkot Garments. V nevelké místnosti stojí jeden šicí stroj vedle druhého, krčí se tu jednašedesát zaměstnanců, převážně nezletilých chlapců a mužů. Šije se tu kdeco. Pro asijský trh, ale nejvíce pro ten náš, západní.
„Hlavně nezmiňujte značky,“ ustrašeně prosí sedmnáctiletý mladík, „mohl by z toho být problém. A já si nemůžu dovolit přijít o tohle místo.“ O lásce k práci v textilkách tady mluví všichni stejně jako přes kopírák. Člověk nemusí být psycholog, aby mu bylo jasné, že o tak velkou zamilovanost nejde.
Zaměstnanci pana Borkota pracují i šestnáct hodin denně za mizerný průměrný plat, který vláda po kauze zborceného textilního domu zvedla na 3800 taka měsíčně (asi 1300 korun).
V mnoha dílnách ale vydělávají i o polovinu méně. „Jasně, chtěl bych vydělávat víc a nepracovat každý den tak dlouho. Ale to je Bangladéš. Tohle je ještě dobrý džob. Hodně lidí si u nás vydělává daleko hůř anebo žebrají na ulici,“ potvrzuje naši domněnku Navíd, šestnáctiletý hoch s fialovým šátkem módně načechraným na krku.
Planá snaha Západu
Extrémně chudý Bangladéš s více než 160 miliony obyvatel textilní průmysl doslova potřebuje. Vývoz oděvů je totiž zásadním hybatelem celé ekonomiky přelidněné země. Výnosy z textilního byznysu rostou meziročně o 16 procent a jen v letech 2011–2012 činily přes dvacet miliard dolarů. Navíc zabezpečuje práci pro nemalý počet lidí a zlepšuje situaci žen ve zdejší muslimské společnosti.
V dubnu roku 2013 se ale na periferii hlavního města Dháky zřítil osmipatrový komplex Rana Plaza, kde se šilo oblečení pro mnoho západních obchodních řetězců a oblíbených módních značek. Tragédie zanechala pod sutinami přes tisíc lidí. Mnoho dalších se zranilo a nemálo lidských končetin nahradily protézy. Záchranné práce doprovázené velmi emotivními demonstracemi trvaly přes dva týdny.
Obrázky mrtvol, uslzených tváří pozůstalých a pochroumaných přeživších obletěly tehdy celý svět a rozpoutaly vášnivou diskusi o nelidských podmínkách na zdejších textilních pracovištích.
„Když se stalo to neštěstí, lidé začali mít velký strach, že přijdou o práci. Naštěstí teď se situace trochu uklidnila. A to jsme moc rádi. Kdo by je pak živil?“ starostlivě podotýká k celé situaci Dživil. Faktem je, že po nejzávažnější průmyslové katastrofě v dějinách této asijské země místní vláda ze strachu přislíbila rychlou textilní reformu.
Zaměstnavatelé, odbory a vláda uzavřeli hned měsíc po tragédii dohodu s International Labour Organization, která zpřísnila hygienické a bezpečnostní podmínky.
Umožnila také zaměstnancům zakládat odborové organizace bez povolení majitele továrny. Předtím něco takového nebylo možné. Ne že by to v praxi nějak zásadně fungovalo. Ten, kdo si stěžuje, je po krátké době propuštěn. Sami zaměstnanci se natolik bojí o svá místa, že stěžovatele radši sami udají. A na argument, že přece kope za ně, jednoduše neslyší.
OČIMA AUTORKY
Jarmila Štuková, novinářka a fotografka
Západní společnost se po tragédii začala najednou více zajímat o zacházení s asijskými dělníky. Což je pochopitelně viděno z jednoho úhlu naprosto v pořádku. Neměli bychom být lhostejní k tomu, na čem máme podíl, byť se to děje daleko za hranicemi naší země.
Jenže když už člověk za něco bojuje, měl by znát celou problematiku dopodrobna. To se bohužel moc nedělo. Často to hysteričtí zastánci lidských práv dotáhli až do extrému. Aniž se zeptali místních, po čem touží, jak situace vypadá a jestli jim svým „vysoce empatickým“ chováním spíše neublíží. Na sociálních sítích například blogerky ostentativně trhaly ze svých svůdných těl outfity vyrobené v té „otřesné zemi, kde funguje novodobé otrokářství“.
Americký dokumentarista natočil příběh dělníků, kteří přišli při zřícení dílny o končetiny, a vykreslil celou situaci tak nešťastně, že Dživil měl co dělat, aby nás jako západní dokumentaristy do dílen vůbec nechali vkročit.
Majitelé i zaměstnanci mají v živé paměti mediální peklo a od té doby si logicky drží západní novináře od těla. „Ne abyste pak odjeli domů a vymýšleli si. Už jsme tady zažili hodně novinářů, kteří celou situaci nafoukli a přeháněli,“ klade nám na srdce Dživil. Není divu.
Má strach, že další tlak na zvýšení platů a lepších pracovních podmínek by mohl mít neblahý vliv na celý bangladéšský oděvní průmysl. Podle odborníků i samotných zaměstnanců by mohl nakonec přivodit prodražení výroby v Bangladéši. Jenže není tu jen Bangladéš, kdo dokáže vyrábět za hubičku. Na mezinárodních trzích zažívá nyní boom Kambodža a Barma. A tak by se mohlo lehce stát, že svou výsadní pozici ztratí. A lidé přijdou o obživu.
Článek vyšel na webu časopisu Lidé a Země
