Retroseriál: Pro mandarinky do fronty, pro levisky jedině do Tuzexu

Jak se žilo před dvaceti lety. Pestrostí regály samoobsluh před rokem 1989 zrovna nevynikaly. Mlsat se chodilo do mléčných barů a bufetů.

Fronty na banány, nedostatek dámských vložek, neforemné a uniformně stejné kabáty, kšeftování s tuzexovými bony a podpultový prodej masa. Tak to vypadalo v českých obchodech před rokem 1989. A ani na Liberecku a Jablonecku tomu nebylo jinak.
„Obrovské fronty stáli lidi hlavně o Vánocích, když přivezli mandarinky. A pak když přišly dvakrát týdně nové zákusky,“ vzpomíná Marcela Sýkorová, která před rokem 1989 prodávala v potravinách na Jablonecku. O naditých regálech si tehdy lidé mohli nechat jenom zdát. „Všechno zboží se přiváželo z centrálního skladu z jabloneckého Kokonína jednou týdně. Zboží jenom od českých výrobců,“ líčí tehdejší systém Sýkorová.
Hospodyňky musely při vaření hodně rozvíjet svou fantazii, když chtěly rodině nabídnout k jídlu pokaždé něco jiného. Šlo to dost těžko. Sortiment v potravinách se téměř neměnil. „Dneska je vidět v regálech obchodů třeba i dvacet druhů různých těstovin. Dřív byly dva druhy, a to bylo všechno,“ podotýká Sýkorová. Na fronty v obchodech vzpomínají i tehdejší zákazníci. „Velká samoobsluha byla v Dunaji. A taky si pamatuji, že tam byly vždycky neskutečně dlouhé fronty na košíky a pak u pokladen. Hlavně odpoledne, když se lidé vraceli z práce, a pak před svátky,“ vzpomíná Liberečan František Kozderka.

Za odměnu do lahůdek

S nostalgií lidé vzpomínají na mléčné bary a bufety, kam se chodilo na kávu, na poháry a chlebíčky. V Jablonci byla takřka legendární Jizera. „V prvním patře měli skvělý mléčný bar, kde nalévali kakao do velkých bílých keramických pohárů. Měli tam poháry v proskleném pultu ve skleničkách na nožičce, ozdobené šlehačkou, s kouskem ovoce a posypané kakaem,“ vybavuje si Jana Dytrychová vzpomínky z dětství, kdy ji vodila maminka do Jizery při zvláštních příležitostech. Liberečané zase rádi chodili do mléčného baru v prvním patře Dunaje na Gottwaldově náměstí (dnešní Soukenné náměstí).
„Člověk si tam dal kafe, chlebíčky i dorty. Chodilo se také do bufetu v Dunaji, kam se vcházelo od dnešní Fügnerovy ulice. Říkalo se mu Prejtárna, protože měli každý den světlý i tmavý prejt,“ vypráví dvaašedesátiletý Josef Komárek z Liberce.
Do bufetu chodil na obědy. „Výborný španělský ptáček s knedlíkem mě přišel na pět korun a šedesát haléřů,“ vzpomíná Komárek. Když si chtěl dát něco fajnovějšího, skočil přes ulici do baru s restaurací v obchodním domě Ještěd, kam se vcházelo z Náchodské ulice. „Dával jsem si nudličky Stroganov s omáčkou se zelím, a to už přišlo na dvanáct korun,“ líčí Komárek své zážitky z počátku osmdesátých let.

Matušku zničte!

Do obchodů se ale nechodilo jenom pro potraviny. Gramofonové desky a později i magnetofonové kazety například Liberečané nakupovali v Supraphonu, který býval v horní části Pražské ulice. „Každý čtvrtek nám vozili nové zboží, a tak se kvůli přejímce zboží zavíral obchod. Pokaždé se hned od rána scházeli lidé a během chvíle jich čekalo na otevření i padesát šedesát,“ vypráví Marie Šimrová, která v Supraphonu prodávala od roku 1982 do roku 1990. „Pokaždé, když se udělaly fronty, přišli z radnice soudruzi a rozčilovali se kvůli tomu,“ líčí Šimrová.
Veškeré zboží ale bylo přísně sledováno. „Hodně se prodával svého času i Walda Matuška, a když emigroval, hned druhý den jsme měli telefon, že se musí všechny desky s ním stáhnout. Museli jsme zlikvidovat i krásné dvojalbum Evy Pilarové, na kterém byl duet s Matuškou. Přišel člověk, který závadné gramofonové desky buď provrtal, nebo poškrábal šroubovákem,“ líčí Šimrová.

Za luxusem do Tuzexu

Světem pro sebe byly prodejny Tuzex nebo Eso. Jít do Tuzexu byl svátek, protože tady bylo k dostání zboží ze Západu. Platit se tam dalo jenom poukázkami, tak zvanými bony, ke kterým se ale dostali jen vyvolení, ostatní si je načerno sháněli od veksláků. „Maminka tam chodila pro čokoládu a bombony, ale vím, že se tam daly koupit i parádní džíny, kalkulačky nebo barevná televize,“ vzpomíná Lenka Mazáčová z Jablonce, kde byl Tuzex nedaleko pošty. Liberec měl i Eso. „Kupovala se tam dražší vína, pražská šunka v plechovce, francouzská hořčice nebo uherák. Měli tam zboží, které se vyrábělo u nás, ale bylo určené na export. A na rozdíl od Tuzexu tam šlo platit korunami,“ vzpomněl Petr Onderka z Liberce.

Máte zajímavé zážitky z dob dávno minulých? Neváhejte, kontaktujte redakci a podělte se s ostatními čtenáři. redakceliberec@mf.cz