Režisér Mark Christopher: Můj film předběhl svou dobu

Režisér Mark Christopher

Režisér Mark Christopher Zdroj: Tereza Havlinkova, Mezipatra

Festival queer filmů Mezipatra se dnes přesouvá z Prahy do Brna. I tamní část zahájí režisérský sestřih filmu 54, který dal dvaapadesátiletý rodák z Iowy s českými kořeny Mark Christopher dohromady sedmnáct let poté, co studio Miramax poslalo do kin předělanou verzi jeho filmu.

E15: Proč jste chtěl natočit film o proslulém newyorském nočním klubu Studio 54? Na konci 70. let to bylo centrum vesmíru, vzrušující, magické, dekadentní, divoké. Pod jednou střechou se tam na parketu sešel kus světa. Venku bylo nevlídně, New York bankrotoval, ale uvnitř jste našli zemi fantazie.

E15: Která ovšem dlouho nevydržela. Každá party bohužel musí skončit. Ale zábava je v životě důležitá. Náš film není moralita. Mladý hlavní hrdina Shane v podání Ryana Phillippea na tom nepravděpodobném místě najde novou rodinu.

E15: Ale také ve filmu zůstalo téma, že není zlato všechno, co se třpytí. Určitě. Když jste mladí, krásní a v New Yorku, můžete vás takový svět vcucnout, jako Shana. Na začátku 90. let jsem zpovídal mnoho lidí, kteří Studio 54 v dobách jeho největší slávy zažili, a všichni navštěvovali anonymní alkoholiky. Vždy mě zajímaly světy na pokraji kolapsu. Mým nejoblíbenějším filmem je Kabaret. V 54 jsem mu vzdal pár vizuálních poct. Studio je tehdy vystřihlo, ale teď jsou zpátky.

E15: Jak moc studio Miramax film v roce 1998 předělalo? Vystřihli 45 minut a natočili nových 33 minut. Příběh pak moc nedával smysl a už nebyl queer, kvůli dotáčkám film ani nevypadal dobře, jeho tón byl lehčí. My zas těch 33 minut vyndali a vrátili onu třičtvrtěhodinu. Úpravy jdou napříč celým filmem, nejvíc jich je na konci. Nyní se snímek vrátil k původnímu tónu, příběhu a vzhledu. V mnoha ohledech to je jiné dílo.

E15: Proč se studiu vaše verze nelíbila? Asi jim připadalo, že předběhla dobu, což byla nejspíš pravda, když se jí teď tak daří. Nechci ale mluvit o spolupráci s Harvey Weinsteinem. Tohle všechno je zdokumentováno v článku v New York Magazine, který to celé vysvětluje.

E15: Proč trvalo sedmnáct let, než jste mohl dát dohromady původní verzi filmu? Studio to muselo nejdřív povolit, film patří jim. Několikrát jsme se jich ptali, ale teprve Zanne Devineová, nynější kreativní šéfka Miramaxu, nám dala zelenou. První režisérský sestřih jsem sestavil ze svých videozáznamů už v roce 1998, po premiéře filmu, který nebyl to, co jsem chtěl natočit. Tato verze byla v Hollywoodu celkem legendární a Zanne o ní asi slyšela. Peníze nám dala bez jakékoliv poznámky. Naprosto opačný případ než v roce 1998.

E15: Jak těžké bylo sehnat materiál k nové verzi? Docela dost. Ten můj režisérský sestřih z roku 1998 byl vlastně pirátský, jen z videa, bez časových kódů apod. Abychom konkrétní záběry našli na filmu, museli jsme je nejdřív najít mezi denními pracemi. Což se podařilo jen chvíli předtím, než je měli zničit. Můj střihač pak musel porovnat všechny denní práce s tím pirátským sestřihem a vsunout do filmu hledané záběry.

Poté jsme museli najít konkrétní negativy, což bylo také obtížné. Většinu jsme dohledali, na zbytek jsme použili videonahrávky, které jsem si schoval ve sklepě jednoho kamaráda. Ty jsou velmi zrnité, ale beru je jako jizvy z boje za režisérský sestřih.

E15: Zdá se ale, že jste byl na možnost nové verze docela připraven. Asi jsem vždycky doufal, že ji někdy budu moct vytvořit. Ačkoliv to je docela ojedinělé. Většina režisérských sestřihů se týká filmů jako Blade Runner, které ho nepotřebují, protože jsou skvělé i bez něj.

E15: Měl jste po sedmnácti letech nutkání něco ve svém filmu opravit? Ne. Má pirátská verze mi pořád připadala dobrá. Jen jsme z ní odebrali asi pět minut, dneska diváci potřebují jiné tempo. Kdybych ale mohl udělat ještě jednu verzi, chtěl bych mít na konci píseň od Thelmy Houston Saturday Night Sunday Morning, která by byla melancholičtější. Jenže její práva stála polovinu našeho rozpočtu.

Dospíval jsem v docela dobré době, kdy být gay bylo jako být v tajném klubu. To se mi líbilo. Dnes už to není taková zábava jako kdysi.

E15: Považujete novou verzi 54 za queer klasiku, jak se o ní začalo psát po premiéře na festivalu v Berlíně? Takové označení mi moc lichotí. Doufám, že to je pravda. Hlavní hrdina je bisexuál, což je jeden z důvodů, proč film předběhl svou dobu. Celý svět studia 54 je queer. I já jsem queer, to se promítá do každého záběru, tedy možná kromě těch z New Jersey. Už v roce 1998 měl film dopad na gay komunitu.

E15: Ale také to je film o dospívání, nemyslíte? Ano. Já točím jenom filmy o dospívání. Pořád se zabývám identitou. Podle Studia 54 teď připravuju seriál. Doufám, že budu i režírovat pár episod. Ale nejdřív musím přestat jezdit na festivaly. I když Mezipatra jsou skvělá akce, s velmi silným programem. Akorát lidi na party tu jsou na mě moc divocí.

E15: Filmy s queer tematikou mohou pomoct mladým divákům přijmout svou orientaci. Měl na vás v mládí nějaký film takový vliv? Já spíš četl knihy. Když jsem byl mladý, queer lidi byli ve filmech a televizi reprezentovaní jen negativně a vždycky skončili špatně. Ale já si i tak hlavně všímal, jak byli sladcí a hezcí, ne jak tragický měli osud. Dospíval jsem v docela dobré době, kdy být gay bylo jako být v tajném klubu. To se mi líbilo. Dnes už to není taková zábava jako kdysi.

Spisovatel Joshua Ferris: Toužíme patřit k něčemu lepšímu, než jsme sami