Řezník je na radnici, Po žár střílí góly a Dědek vyřezává

Když při tréninku karvinských házenkářů zavolá kouč na nějakého hráče, ať přihraje míč Požárovi, všichni ví, že se jedná o pětadvacetiletého pivota Baníku Karviná Romana Požárka. A ten je zvyklý, že ho spoluhráči a nejen oni oslovují jen přezdívkou. Vždyť i on neříká svým sportovním kolegů jejich jmény.

„U mne to bylo jednoduché. Stejnou přezdívku jako mám já, měl i můj otec a vychází z našeho příjmení. Není to sice nic originálního, ale kamarádi nám neřeknou jinak než Požár,“ vysvětluje házenkář.

Požár i Ohýnek

Přezdívku ale nedostal jen podle jména. „Známí mi tak začali říkat na střední škole. Učil jsem se na strojníka požární techniky. Připadalo jim to ještě více legrační,“ říká Požárek. S přezdívkou nemá žádný problém a někdy slyší i na její synonyma. Třeba Ohýnek. Přezdívky jsou ve sportu běžné. „Nebudeme přece na hřišti po sobě křičet jmény. Třeba Tomáši Heinzovi říkáme Tomcek a Jakubu Mojžíšovi zase Žid,“ dodává Požárek.
Řezník na radnici

Když se přátelům v telefonu představí jako Řezník, všichni vědí, že jim volá Petr Bičej. Přezdívku dostal, když mu bylo patnáct let. „Jsem původně vyučený prodavač pro stravování dolu Lazy. A protože jsem musel být v tomto oboru všestranný, měl jsem praxi i v jednom řeznictví v Havířově. Tam jsem nosil půlky prasat na zádech, vykosťoval jsem maso a porcoval ho,“ vypráví náměstek primátora Karviné Petr Bičej. Když ho na odpolední směně navštívili kamarádi, nestačili se divit. „Měl jsem zrovna na sobě zakrvácenou řeznickou zástěru. A tak jsem se stal Řezníkem,“ usmívá se Bičej. Přezdívku má i většina jeho přátel. „V naší partě kluků jsme nikomu neříkali jménem, jen přezdívkou. Měli jsme tam třeba Koblihu, protože všude chodil s koblihou v ruce. Kamarád, který dostal nové kolo, a nemohl na něj nasadit řetěz, byl zase Ťuňťa. Když ho viděl jeho otec, jak se mu nedaří, řekl: Ty seš takovej Ťuňťa, dej to sem! Byli totiž původem z Čech“ vzpomíná Bičej. I jeho sourozenci mají své přezdívky. „Bratrovi říkáme Kedlub, protože jednou vyšel ven a jedl kedlubnu. Sestra zase slyší na Pyžamo. Když bylo léto, museli jsme se sourozenci brzy domů. Jenže ostatní si ještě venku hráli a sestra po nich toužebně pokukovala z okna a stála u něj v pyžamu,“ vysvětluje Bičej. Přezdívky taky často vymýšlí. Třeba přátelům své dcery. „Jednomu jsem říkal Mutant. V té době mutoval. Dcera to nesla docela špatně, protože do něho byla zamilovaná,“ vysvětluje Bičej. Od třiceti dědkem

Byl nejstarší a nosil vousy. Byl to zkrátka Dědek. „Trampové si často říkájí přezdívkami a spoustu svých kamarádů znám jen pod přezdívkou a vůbec ne jménem,“ vysvětluje osmašedesátiletý Břetislav Sotolář, kterého Karvinští znají hlavně ze Zpívajícího Totemu. Na něm vyřezává z olše a lípy ocenění pro soutěžící. Od dětství jezdil na čundry, ale přezdívku dostal až v dospělosti. „Vyjeli jsme na potlach na hřeben Ostrý. Byl jsem z kluků nejstarší, měl jsem devětadvacet. A vedoucí turistické chaty mi řekl, že jsem už takový dědek. Tak jsem zůstal Dědkem,“ říká Sotolář.
K přezdívce napomohly i jeho vousy. „Mám hodně tvrdé vousy, a když jsem se holil, byl jsem pořád pořezaný. A tak jsem si nechal narůst plnovous“ povídá Sotolář. Když se prochází ulicemi, nejeden známý ho pozdraví jako Dědka. „Zvykl jsem si na to a nevadí mi to. Doma mou přezdívku berou jako mé druhé jméno. Znají ho i sousedé,“ dodává Sotolář.