Obrazy Michaela Rittsteina jsou nezaměnitelné a nepřehlédnutelné. Velké formátem, nabité energií. A přesto ho v dětství v Lidové škole umění přesvědčili, že je zcela bez talentu, a ze střední výtvarné školy ho málem vyhodili.
Jeho syn Lukáš naopak vstoupil do velkého výtvarného světa pompézně: jako čerstvý absolvent pražské AVU měl velkou samostatnou výstavu ve Veletržním paláci a bezprostředně poté získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. V rychlém sledu pak následovaly velké samostatné výstavy v Galerii Václava Špály a v Mánesu. Barbora Šlapetová miluje cestování. Nebo ještě lépe: cesty jsou pro ni životní nutností. Vypravuje se na expedice do hluboké minulosti, k domorodým kmenům v Papui i do budoucnosti, do New Yorku. A vše zachycuje fotoaparátem nebo po překvašení v sobě to přenáší na plátno.
Barvy, tvary, nápady
Přízemí Galerie Města Plzně zaplnily obrazy nejstaršího člena výtvarnické rodiny, Michaela Rittsteina. Rozměrná plátna hýří barvami, které z nich vystupují v hojných nánosech do prostoru. Podivuhodné postavičky pracují s ještě podivuhodnějšími přístroji, bizarní fantaskní svět se prolíná s realitou. Názvy obrazů jako třeba Bacha na Budulínka už jen podtrhují, že si Michael Rittstein ani v šedesáti letech nepřestal umět hrát. A hravý je i jeho syn. Jeho obří objekty ovládly prostor mázhauzu. Jejich názvy jsou umístěné na podlaze a kdo na ně nedohlédne, může popustit uzdu fantazii a dát jim názvy vlastní. Vymýšlet, co se za nimiskrývá, na co autor myslel. Je to formule? A cákanec do vody? Nebo je to něco úplně jiného? Kdoví.
Papuánci a televize
Podzemní prostory galerie patří fotografiím Barbory Šlapetové. A i ona si umí hrát. Na snímcích zavádí diváky do dalekých krajů mezi domorodce z Papui Nové Guinei, které však fotografka halila do obyčejných českých záclon. A pak přichází propojení jejich a naší kultury. Národ žijící na úrovni doby kamenné se shromažďuje kolem ohně. Tady se konají porady, tohle je nejdůležitější místo celého kmene. I my, lidé jednadvacátého století, máme podobnou modlu, středobod každé domácnosti: televizi. A tak v jedné z výstavních místností modře bliká obrazovka, na níž běží film natočený mezi Papuánci. Televizor leží na zemi, obklopený kožešinami a zbraněmi papuánských lovců. Výstavu Klíčovou dírkou a naopak si mohou lidé prohlédnout už jen do 25. srpna.
