Riziko zaručeno aneb Na kterých silnicích vás čeká ten pravý adrenalin?
Jedním z největších zážitků na indickém subkontinentu je pro Evropana jízda místními dopravními prostředky, zejména autobusy. Rozhrkané povozy většinou značky Tata mnohdy pamatují několik generací cestujících a z jejich technického stavu by měli pracovníci našich kontrol divoké sny. Přesto vždy dojedete do svého cíle, především díky propracované organizovanosti, která je na místní poměry nevídaná.
Po horských silničkách
V Indii i Nepálu jezdí autobusy všude, kde je nějaká sjízdná cesta, i když plná děr a výmolů. Na kvalitě vozovky pak závisí i rychlost vozidla. Zejména na klikatících se horských cestách tak musíte počítat s delšími přepravními časy. Vzhledem k hornatému terénu je sice rychlost přímo závratná, ale přesto trvá několik hodin, než autobus překoná vzdálenost pár desítek kilometrů. Toho využívají prodavači vody, drobných pokrmů, ovoce a zeleniny, kteří při zastavení ve všech městečkách horlivě nabízejí své zboží hladovým cestujícím skrz okno a ti nejpodnikavější se prodírají přímo útrobami autobusu.
A když dostane hlad i samotný řidič, prostě zastaví u nejbližší hospůdky a lidé z celého vozidla se poslušně vrhnou spořádat svůj dálbhát či thálí, typická jídla tvořená nejčastěji čočkovou polévkou a rýží. Vůbec se nemusíte bát, že vám váš autobus ujede – pečlivý průvodčí si totiž své ovečky dobře hlídá a zapomenuvšímu se cestujícímu jde důrazně připomenout, že je čas k odjezdu.
Na úzkých cestách
Obratného řidiče, sedícího před sklem ověnčeným soškami a obrázky nejrůznějších ochranných bůžků, nezaskočí ani robustní náklaďák v protisměru. Důležité je dodržovat nepsané, ale účinné pravidlo: Když nevidíš na dostatečně dlouhý úsek silnice, co nejhlasitěji trub! I na té nejužší „silničce“ se tak protijedoucí autobusy vždy vyhnou. V místě, kde by se našinec bál, že neprojede ani osobákem, zajede autobus na samotný okraj cesty, takže při vyhlédnutí z okénka se Evropanovi pořádně zatočí hlava. Pod sebou totiž vidí strmý svah téměř kolmo spadající do bezedné hlubiny himálajských údolí. (Když pak po návratu na evropské silnici potkáte značku „Pozor, nezpevněná krajnice!“, musíte se jen usmívat.)
Podle opačné strany autobusu se mezitím opatrně kousek po kousku sune protijedoucí vozidlo a nikdo se nepozastavuje nad tím, že mezi oběma karoseriemi zbývá jen několik málo centimetrů. Naopak cestující na obou střechách tak mají dostatek času vzájemně si potřást rukou, pozdravit se a probrat aktuální problémy.
Autobus není plný nikdy
Přestože i do těch nejzapadlejších vesniček směřují autobusy několikrát denně, jsou vždy přeplněné. Platí však pravidlo, že se vejde každý: když už není místo uvnitř ani na střeše, můžou cestující viset ze dveří či z oken. Byznys je byznys a každý další získaný cestující znamená vyšší zisk. Obratný průvodčí zvládá za jízdy vylézt na střechu, jednou rukou se přidržovat a druhou kasírovat jízdné. Rovněž počet zavazadel není ničím omezen. Pytle s obilím či živá hospodářská zvířata cestují docela často, obvykle na klínech sedících. Zastávky kromě autobusových nádraží a konečných v podstatě neexistují, staví se kdekoli podle přání cestujících. Stačí zvenčí jen mávnout nebo zevnitř poklepat na karoserii.
Statečná posádka
Posádku silničního korábu tvoří zpravidla tři osoby: řidič, průvodčí a kluk pro všechno. Posledně jmenovanému nebývá ani patnáct a zdatně vyvolává jména příštích zastávek, aby nalákal co nejvíce cestujících. Kdo nastupuje s objemnějším zavazadlem, tomu ho hned dává na střechu. Za jízdy hbitě vyskakuje ze stále otevřených dveří a běží k hloučku lidí stojících na okraji silnice přeptat se, zda jejich destinace není shodná s cílem autobusu, pokud zrovna vůbec někam chtějí jet. Hlavním úkolem tohoto kloučka je však hlídat levobok, kam řidič ze svého sedadla vpravo velmi špatně vidí. (V Indii i v Nepálu se jezdí po britském způsobu vlevo.) Chlapec stejnoměrným hvízdáním či poklepáváním na karoserii dává znamení, že je všechno o. k. Občas také musí vyběhnout před autobus, aby sebral spadlé kameny či zahnal tvrdohlavé tele, které odmítá uhnout zprostředka vozovky. Během jízdy každou chvíli vyskakuje na střechu zkontrolovat, zda se neuvolnila zavazadla či neshrnula plachta chránící je před prachem a deštěm. A kdyby chtěl někdo vystoupit bez placení, nemá šanci utéct jeho rychlým nohám.
Nejdůležitější postavou autobusové přepravy je ovšem průvodčí, který má všechno pečlivě zorganizováno. Každého, kdo nastoupí, se ptá, kam jede, aby věděl, kolik má času na vybrání jízdného. V jedné ruce neustále drží velký svazek bankovek, a když při přelézání objemných zavazadel či prodírání se přecpaným busem potřebuje ruce obě, pomůže si ústy a přitom má peněz doslova plné zuby. Jen málokdy nemá drobné na vrácení. Díky svému přehledu nezapomene každého upozornit, že už je na místě, když se nemá k vystupování.
Cestování s výhledem
Největší zážitky přináší cestování na střeše, které je běžnou praxí. Ani značně přeplněný vršek autobusu ještě neznamená, že se na něj další cestující nevejdou. Pravda, několik minut po nastoupení sice každý trošku vyčuhuje nad jednolitou masou lidí, ale výmoly na nerovných silnicích zakrátko dokážou každého správně usadit či uložit. Já osobně dávám přednost hojně obsazené střeše, na níž není nutné se držet.
Opravdu není nad dopravu na čerstvém vzduchu, umožňující pohledy všemi směry téměř z ptačí perspektivy. A navíc nemusíte dlouhé evropské tělo složitě skládat do nevelkých sedadel přizpůsobených malému vzrůstu místních pasažérů. Jen je potřeba dávat pozor na větve stromů přečuhující do prostoru nad vozovkou i na dráty elektrického vedení, které se na mnohých místech naklánějí hrozivě nízko nad hlavy cestujících natřásajících se na střeše. Bledým tělům Evropanů doporučuju se před jízdou na střeše natřít opalovacím krémem, neboť sálající sluneční paprsky během adrenalinové jízdy málokdo vnímá.
Jediným limitujícím faktorem střešní dopravy je bouřka. Při ní se doprava stává opravdu hromadnou, protože všichni střešní cestující se musejí vměstnat do přeplněného vnitřku autobusu.
Vhodným doplňkem pro přepravu je šátek, který brání nadýchání se prachu. Značná část silnic totiž nemá zpevněný povrch, a když autobus dožene ještě pomaleji jedoucí náklaďák, trvá to vždy celkem dost dlouhou dobu, než se podaří ho předjet. Cestující jsou mezitím pokryti silnou vrstvou prachu. Po průjezdech obzvláště prašnými úseky často řidič zastaví u řeky, aby se cestující mohli omýt. Při jízdě za deště vás ale osprchuje sama příroda.
Nádraží – svět sám pro sebe
Autobusová nádraží žijí svým zvláštním životem. Jsou to obrovská prostranství, na nichž se všude pohybuje spousta lidí mezi množstvím autobusů v nikterak dobrém či ještě horším stavu. Občas projede narvané vozidlo, v jehož otevřených dveřích stojí průvodčí a vydává souvislý pokřik, v němž i trénované ucho jen stěží pozná několikrát za sebou opakované jméno cílové stanice.
Jen výjimečně má autobus za oknem strohou tabulku s názvem konečné v indickém písmu dévanágarí, které jen málokterý Evropan dokáže přečíst. Jak se tedy dostanete tam, kam potřebujete? Stačí jen párkrát vykřiknout název své destinace a za pár chvil už sedíte v autobuse, který nejpozději za půl hodiny vyráží potřebným směrem. Nezapomenutelný zážitek umocněný hlasitým kazeťákem řidiče, většinou donekonečna přehrávajícím stejnou kazetu, může začít…
Vzhůru na cestu!
Sedíme v přeplněném autobusu kodrcajícím se po nerovnostech prašné silničky a vilně se ke mně tiskne koza. Odněkud zezadu je z náručí do náručí předávána malá holčička se slovy: „Pošlete ji ke dveřím, ať se vyčurá.“ Hlasitou hudbu z amplionů doprovází kokrhání kohouta ze střední části vozu.
Náš autobus mířící z indické metropole do podhůří Himálaje zastavuje několik desítek kilometrů před svou cílovou stanicí. Většina lidí již vystoupila. Přichází malý zarostlý Ind, který nebudí moc důvěry, a říká nám, abychom si vzali své batohy a šli za ním. Tázavě se po sobě s kamarádem díváme. Postarší, velmi kultivovaně vypadající indická dáma nás bezchybnou angličtinou upokojuje: „Klidně jděte za ním a hlavně nikomu nic neplaťte.“ Prodíráme se úzkými uličkami skoro na druhý konec města. Na malém plácku stojí několik rikš. Dostáváme pokyn, abychom do jedné z nich nastoupili i s bágly, a za chvíli již uháníme po silnici vstříc svému cíli. Žasnu nad propracovaností systému indického přepravce. Na posledních třicet kilometrů jsme byli jedinými cestujícími, tak proč by kvůli dvěma pasažérům posílali celý autobus?
NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ SILNICE SVĚTA
1. Cesta smrti
Za nejnebezpečnější silnici světa je pokládána bolivijská Camino de Yungas, často nazývaná El Camino de la Muerte – Cesta smrti. Poměrně úzká, 61 km dlouhá silnička klesá z náhorních rovin And o 3450 m níže. Byla postavena ve 30. letech minulého století. Deštné lesy, které ji lemují, způsobují časté mlhy, které nebezpečnost této téměř jediné spojnice metropole La Pazu se severem země ještě zvyšují. Každý rok zde nalezne smrt přes 200 osob.
2. Magistrála do pekla
Na druhé místo se řadí ruská Amuro-Jakutskaja avtomobiľnaja doroga spojující sibiřský Jakutsk se zbytkem světa. Kvůli svému nezpevněnému povrchu, který se po rozmrznutí horní vrstvy věčně zmrzlé půdy mění v hlubokou bahnitou past, získala přízvisko Magistrála do pekla. Byla budovaná v letech 1925 až 1964 a rychlost 100 km za týden na ní není nic neobvyklého.
3. Průjezd sprškou kulek
Pomyslnou bronzovou pozici zaujímá 213 km dlouhá Gruzínská vojenská silnice, vedoucí z ruského Vladikavkazu do gruzínského Tbilisi. K nástrahám velehorského terénu Kavkazu se přidává i místní nestálá politická situace, takže přepadení i střelba jsou na této důležité spojnici do Zakavkazska častým jevem.
4. Jízda skrze skálu
Smutně proslulé jsou také tzv. tunelové silnice v Číně a na Tchaj-wanu. Kuo-liang (Guoliang) Tunnel Road zbudovaná roku 1977 v pohoří Tchaj-chang-šan (Taihang Shan) ve středočínské provincii Che-nan (Henan) nebo tchajwanská silnice v soutěsce Taroko sice nabízejí úchvatné scenerie, ale řidiči musejí více sledovat silnici, která vede většinou uvnitř skály.
5. Zasněžená Dálnice přátelství
Mezi velmi nebezpečné patří rovněž vysokohorské silnice v Himálaji. Nejznámější je Friendship Highway (Dálnice přátelství) mezi tibetskou Lhasou a Káthmándú v Nepálu, která má ovšem do dálnice dosti daleko. K obvyklým terénním nástrahám se přidává časté sněžení, sesuvy a v neposlední řadě i dýchací problémy v průsmycích ve výškách nad 5000 metrů.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
