Rocker Izzi relaxuje na traktoru a sleduje sousedovic ovce

Kdo si do internetového vyhledávače zadá slovo doga, na prvním místě mu nevypadne psí plemeno, ale ostravská rocková kapela Doga. Její čtyřiačtyřicetiletý frontman Roman Izzi Izaiáš hraje na kytaru už od svých šestnácti let. A elán rockového muzikanta stále neztrácí, i když se přestěhoval do hor a baví ho výhled na pasoucí se ovce.

O rockerech se říká, že jsou jen sex, drogy a alkohol. Jak je to s vámi?

Ostatní se s přibývajícím věkem uklidní, a u nás to je spíš naopak. Ohledně alkoholu chci říct, že kdybychom neměli rozum, ztratili jsme zdraví už před deseti lety. Jezdíme hodně koncertů, až osmdesát ročně. Patříme mezi kapely, které jdou mezi lidi. Některé kapely vůbec nevylezou z šatny a odjedou. Nám na našich fanoušcích záleží, máme je rádi, a tak si s nimi dáváme po nějakém tom panáčku.

A co vaše zdraví?

Paradoxně díky tomu, že jsem si pochroumal nohu na čtyřkolce, byl jsem na předoperačním vyšetření. Tam mi dělali různé testy a zaplaš pán bůh je všechno v pořádku.

Takže játra máte v pořádku?

Doufám, že jo. Vím, že to nemusí trvat věčně. Popíjení alkoholu se týká především víkendů, kdy si to můžeme pořádně užít. Teď zase začínám chodit do thai boxu. Včera jsem měl první trénink, už mi to chybělo. Jsem přesvědčený, že když piješ a paříš, musíš mít nějakou regeneraci. Nemůžeš chlastat každý den. To nejde. Přes týden jsme hodní kluci a o víkendu tomu dáme.

Už nějakou dobu bydlíte v Nýdku prakticky v horách. Proč jste se tam odstěhoval?

Několik let jsem žil v Praze. Pak jsem se vrátil zpátky ke Karviné. Nějakou dobu jsem bydlel v Petrovicích. Potom jsem dostal nabídku koupit dům. Jsem tam velmi spokojený, jsem tam jako na chatě. Jsou tam hory, kosím trávu a hned vedle se pasou sousedovic ovce. Tím, že pendluju po republice, pobýt chvíli doma je relax jako blázen. Bydlet v paneláku je jako bydlet v kleci.

Máte domácí zvířata?

Ne. Jsem často z domu, tak si to nemůžu dovolit. Sousedi mají ovce kolem, a to mi jako společnost stačí. A soused pode mnou má zase včely, o ty taky není nouze.

Jaké zahradní práce vás nejvíc baví?

Nejsem zanícený zahrádkář. Spíš mě okolnosti donutí, že musím kosit trávu nebo zastřihávat keře. U toho se výborně zrelaxuji, protože jezdím na traktoru, což je pohoda.

Když se vrátím o desítky let zpět, co vás přivedlo na myšlenku začít hrát?

Byl jsem jednou na návštěvě u svého bratrance, který hrál na španělku. A ženské a všichni se kolem něj točili a já mu to záviděl. Byl středem pozornosti. Já chtěl být taky.

Co bylo dál?

Mamka mi koupila kytaru, na kterou jsem hrál dva dny, a pak visela dva roky na hřebíku. Pak přišla druhá vlna, že s klukama založíme kapelu. Sehnali jsme velký buben z dechovky, měl ještě nataženou starou koženou blánu. Od té doby jsem začal hrát víc, učil jsem se akordy, až jsem potom nakonec založil kapelu. Jmenovala se Vibrace.

Service rock band přišel až pak?

Ano. S ním jsme už hráli nějaké koncerty například v Bohumíně. Tehdy za totáče jsme kreslili plakáty na výkresy, přišlo třeba tři sta lidí. Přicházeli v poledne, polehávali na trávě a čekali na koncert. Konečně se něco dělo. Pak nás někde na ústředním výboru komunistické strany řešili jako případ, co že jsme to za kapelu, vždyť ani název nejde přečíst. Měli s námi soudruzi problém.

Co jste byli schopni obětovat, abyste měli kapelu?

Úplně všechno. Chodili jsme na brigády a za peníze, co jsme si vydělali, jsme sháněli nějaké aparatury, staré zesilovače a tak. V podstatě veškerý čas a energii jsme věnovali kapele. Víceméně jsme žili jen kapelou.

Máte pořád takové nadšení jako kdysi?

Pořád si myslím, že kapela je práce na čtyřiadvacet hodin. I když je pravda, že se nezdržujeme s cvičením. Jak se říká, cvičit se má do osmnácti let a pak už se mají vydělávat peníze. Ale já svým způsobem pracuju na kapele každý den. Aš se jedná o domlouvání koncertů, přes propagace až po plánování šňůry na příští rok.

Mají dnešní mladé kapely stejné nadšení, jaké jste měli tenkrát vy?

To nedokážu posoudit. Kapel je dneska hodně a taky mají výhodu v tom, že si můžou koupit, co chtějí. To za našich dob nebývalo. Když jsem si chtěl koupit nějaký kytarový efekt, musel jsem shánět bony a jezdit pro to do Prahy. Když to přeženu, záležitost na dva dny. Nebo jsme aparaturu vyráběli na koleně. Tohle dnes mladí muzikanti už nebudou chápat. Pokud máš peníze, tak si v dnešní době můžeš objednat a koupit, co potřebuješ.

Má nějaká kapela šanci se v dnešní době prosadit?

Je to hodně těžké. Internet umožnil fanouškům lepší přístup k muzice. Zároveň dovolil kapelám se snáze prezentovat, ale je jich tolik, že v tom mají lidé trochu zmatek. Internet je ohromná záplava informací, je těžké se v tom orientovat.

Založili jste Dogu v roce 1988. Splnili jste cíle, které jste si tenkrát vytyčili?

Když začneš hrát, tak nejdřív řešíš, jak natočit nějakou desku. Nám se to povedlo až v roce 1992, kdy jsme vyhráli soutěž Zlatý Ambrož. Díky tomu jsme dostali nabídku natočit první cédéčko. Ta soutěž, tehdy ještě československá, nás nakopla k další práci. Vždycky říkám, že kapela musí mít nějakou motivaci. Buď musí hrát, nebo točit. Když se nic neděje, kapela umírá.

S Dogou jste vydali novou desku s názvem Hoď si to. Jaké byly ohlasy?

Výborné. My jsme tu desku natočili strašně rychle. Ještě v lednu jsme nevěděli, že ji budeme točit. Vždycky si nové nápady nahrávám na diktafon a najednou jsem zjistil, že mám materiálu na desky dvě. Nakonec jsme natočili jednu a povedla se. Jsem s ní maximálně spokojený jak po zvukové, tak po textové stránce. Některé texty nám psal i Jarek Nohavica. Ohlasy jsou vynikající a náklad, který jsme nechali vyrobit, je prakticky rozprodaný.

Kolik v dnešní době prodáte desek?

Kolem dvou tří tisíc kusů. Nepočítám samozřejmě slavné kapely, jakou je třeba Kabát, ale pro kapelu jako my je to slušný počet vydaných desek v době, kdy se všechno vypaluje a stahuje. My máme díky bohu ty ortodoxní fanoušky, kteří chtějí desku originál hezky doma. Proto jsme udělali i pěkný booklet.

Které desky jste prodali nejvíc?

Samozřejmě první, protože v té době bylo u nás v rockovém hudebním směru pole neorané. V té době jsme jich prodali nějakých šest až deset tisíc kusů. Dneska prodat dva tři tisíce je kumšt.

Myslíte si, že se prodej desek v budoucnosti sníží až na nulu?

Podle mě je budoucnost v internetu. My jako kapela žijeme z živých koncertů. Dnes jen pár kapel žije z desek, jinak je hudební byznys o živém hraní. Nevýhodou je, že naše země je malá a že zpíváme česky. Pro nás nemá význam vyjíždět někam do Evropy. Navíc si těžko vzpomenu na českou kapelu, která by zpívala anglicky a dostala se za hranice.

KAPELA DOGA

- vznikla v roce 1988
- v roce 1992 vyhrála soutěž Zlatý Ambrož, díky tomu dostala smlouvu na první desku
- od té doby natočila dalších sedm desek, poslední vyšla letos v létě pod názvem Hoď si to
- kapela je pověstná usilovným koncertováním po celé České republice
- ročně odehraje osmdesát koncertů
- Doga ve své histrorii předskakovala Slade, Sweet, Manowar, U. D. O.