Na dvoře vězení staví muklové plot, který má oddělit kriminální a politické vězně. Těch přibývá, je krátce po heydrichiádě. Z korby jednoho z aut bachaři zrovna vyhání další, tentokrát z Lidic. Jednoho z nich už dlouho vězněný Šíma pozná. Mladíka se zastane před bachařem a dostane sám několik ran, až upadne.
Je čtvrtek, na dvoře bývalé boleslavské věznice točí filmaři složitou scénu. Podílí se na ní několik desítek komparzistů a kaskadérů. Šímu, který je zavřený, protože v opilosti zabil svého syna, který mu vyčítal nemanželský poměr, hraje Karel Roden. Chlapce z Lidic, který je nechtěným viníkem neštěstí vesnice ztvárňuje Marek Adamczyk. Vydával se za parašutistu, aby okouzlil mladou dívku. Jenže jeho dopis zadrželi cenzoři.
„Ještě studuji herectví. Pro roli si mě vybrali na castingu,“ říká Adamczyk. Dnes je první natáčecí den jeho prvního filmu. Tvář má jakoby zkrvavenou, napuchlou, na sobě cáry. Doklopýtá na určené místo, tam vyčerpáním upadne, zvládne dialog s Rodenem přes ostnatý drát a několik kopanců od bachaře.
„Znovu točím v pondělí. To mě zabijí,“ dodává Adamczyk. Podzemí věznice ztvární zeď v koncentračním táboře Mauthausen.
Největší nepřítel bahno
Zatím ale vzniká vypjatá scéna na dvoře. Natáčení komplikuje déšť. Obří bílá plachta natažená nad štábem místy protekla a vytvořila louže. Jakmile se herci namočí, hrozí, že nebudou moci scénu kvůli špinavému kostýmu opakovat. U zbědovaného Adamczyka bahno nevadí, Rodena ale musí po každém záběru utírat do ručníků. V horším případě běží s jeho svrškem k sušičce.
„Bahno a voda jsou vždy náročné,“ říká jeden ze dvou kostymérů Petr Pluhař. Zkušenosti má velké, práci dělá od svých devatenácti let. Jen v boleslavském vězení točí po osmnácté. Nyní má ale plné ruce práce.
„Karel je celý špinavý. Jak to chceš pak stříhat?“ říká zoufale skriptka, která se u filmu stará právě o to, aby na sebe záběry vznikající na přeskáčku později navazovaly.
„Ničeho se neboj, to zvládneme,“ uklidňuje ji režisér Petr Nikolaev.
Nervozita je ovšem na štábu znát. Obzvlášť na Rodenovi, kterému zatím maskéři kreslí první z ran od bachaře.
„Podívejte se na mne, už nemůžu nic točit. A když to režisérovi říkám, nedá si říct,“ stěžuje si Karel Roden na podle něj špatné pořadí záběrů. Kouří doutník a po obličeji mu začíná téct krev.
Na filmu pracují tři maskéři, dnes měli i dvoučlennou výpomoc. K natáčení museli ráno připravit také komparzisty.
„Jsou šikovní, nalíčení jsme byli hned,“ říká Václav Šimon z Boleslavi, který ztvárňuje jednoho z nových vězňů. Na place je od půl osmé ráno, teď je půl sedmé večer a na konec to nevypadá. „Jsem tu, protože mi natáčení připadá zajímavé, takže se to dá vydržet,“ dodává se šlincem v obličeji Šimon.
Krve dnes teklo hodně. „Mám marmelády, že bych mohl dělat znovu Upíra z Feratu,“ vtipkuje umělecký maskér Ivo Strangmüller, který na zmíněném českém hororu pracoval jako asistent.
Věčné čekání na cokoliv
Ostatní členové štábu zatím postávají okolo. Koordinátor kaskadérů opakuje s jedním z nich naučenou choreografii ran pro Rodena. „Jinak ale film pro nás náročný není, je to spíš komornější snímek,“ říká koordinátor Petr Drozda.
V povzdálí postává také Rodenův spoluvězeň Petiška, kterého hraje Jan Budař. Ten ve věznici točí už čtvrtý den.
„Prostředí často působí skličujícím dojmem. Což je ale pro náš příběh dobře,“ říká mezi záběry Budař.
Když je Karel Roden nalíčený, čeká se na jeho oblečení, potom až přejede venku motorka nebo až odletí holubi.
„Takhle to nenatočíme,“ křičí režisér Nikolaev. Do včerejška pracovali v celách uvnitř a venku bylo krásně. „Dnešní déšť považuji za další zkoušku projektu od pána Boha. My ale půjdeme dál a prostě to dokážeme,“ věří Nikolaev.
Naráží přitom na problémy. Nejprve nebylo dost peněz, a když se mohlo začít natáčet, onemocněla režisérka Alice Nellis. Proto vybraný tým tvůrců narychlo převzal Nikolaev. Vyměnil jen tři herce v menších rolích a přivedl nového kameramana Antonia Riestra, který byl nominovaný na Oscara za mexický film Amores Perros.
Lidice? Film pro lidi
„Rozhodně nepůjde o akademický film pro několik historiků, měl by být lidový, jsou to přece LIDIce,“ vysvětluje producent Adam Dvořák. I proto plánuje hned po premiéře snímku v předvečer devětašedesátého výročí vyhlazení vesnice promítat film za snížené vstupné pro školy.
Historické téma chce přiblížit také hudbou. Píseň inspirovanou osudem zničené středočeské vesnice už nahrál Angličan James Harries. Singl dokončuje v aranžmá Michala Hrůzy Jan Budař. Celé album s dalšími hosty by mělo vyjít do konce letošního roku.
Do té doby skončí i natáčení, které pokračuje v Chcebuzi na Litoměřicku, Kladně, Praze či Lidicích.
