Ještě před několika lety rozhodně nechtěl jít Petr Hoffmann z Uherského Hradiště ve stopách svého otce. Synovi herce, režiséra a majitele divadla Karla Hoffmanna ale předsevzetí dlouho nevydrželo. Na Uherskohradišťsku žije více lidí s podobným osudem – těch, co zvolili stejnou profesi jako rodiče.
Dětství mezi kulisami
Když šli kamarádi na pískoviště, Petr Hoffmann šel do divadla. Rekvizitářky udělaly snídani, herečky rozdaly výchovné rady. „Vyrůstal jsem v divadle. Viděl jsem všechny premiéry, všechna představení a v herecké lóži jsem měl vysezený důlek,“ připomíná s úsměvem Petr Hoffmann.
Na něm i jeho bratrovi, který zase trávil čas s divadelními techniky, to zanechalo stopy. Teď má rodina v Hradišti vlastní divadlo, ve kterém se potkávají synové s otcem i dalšími blízkými. „Rozumíme si a myslím, že se o sebe navzájem opíráme,“ konstatuje Hoffmann.
S hraním přitom začínal tajně. Rok a půl chodil do kroužku hradišťské základní umělecké školy a otci se svěřil až před premiérou prvního představení. „Táta nám hraní vyloženě zakazoval. Říkal, že musíme dělat nějakou normální práci,“ vzpomíná Petr Hoffmann.
Nakonec proto vystudoval uměleckou keramiku, ale k hraní utíká čím dál víc. „Teď spolu hrajeme třeba ve Zkrocení zlé ženy a užíváme si to,“ říká otec Karel Hoffmann. V rodině se podle něj prakticky o ničem jiném než o divadle nemluví. Však i zatím nejúspěšnější představení Princové jsou na draka, které už mělo 120 repríz, vzniklo při společném posezení v hospůdce.
Archiv? Žádná nuda
Dlouhé chodby, stará tajemná budova. To byl dětský svět malého Lukáše Čoupka. V historicky památné budově Státního okresního archivu v Uherském Hradišti pracoval jeho otec jako ředitel, maminka jako archivářka. „Výborně se tady běhalo nebo jezdilo s vozíkem. Užíval jsem si to,“ vzpomíná současný ředitel, který funkci převzal po otci.
Za rodiči chodil jak pro radu po hodinách dějepisu, tak si rád poslechl vyprávění o historii Hradiště. Přesto doma nikdy neslyšel, že by bylo dobré, aby se „potatil“. A neslyšela to ani jeho sestra, která sice původně studovala informatiku, ale nakonec zakotvila na stejném místě. „To pro nás bylo větší překvapení. Lukáš k archivnictví směřoval už v dětství, ale dcera se k tomu dostala velkou oklikou,“ říká otec Jiří Čoupek.
Nikdo z rodiny nepovažuje archivnictví za nudné povolání. „Když to člověk nezná, je to zdání pochopitelné. Já jsem ale zjistil, že je to různorodá a zajímavá práce,“ tvrdí Lukáš Čoupek.
Cimbál jako tradice
Otec Jiřího Hráčka byl prvním cimbalistou v Kunovicích a své umění předal v genech dál. U objemného nástroje vyrostl malý Jiří a později i jeho dva synové. Starší ale u cimbálu nevydržel. „Bohužel toho nechal. Mladší také vyhrožoval, že s tím skončí, ale skončila by rodinná tradice a to by mě trápilo,“ svěřuje se Jiří Hráček. Sám začínal v Kunovickém folklorním kroužku a vlastní cimbál si koupil ve dvaceti letech. Byl stejně jako jeho otec samouk.
To syn Kamil už chodil na rady k cimbalistce Zuzaně Lapčíkové a teď jezdí do hudební školy v Hodoníně. „Chci se tím živit. Proto se chystám na konzervatoř,“ plánuje osmnáctiletý Kamil Hráček, který v rodinné cimbálové tradici pokračuje už od deseti let.
