Křižovatkou jede paní na kole, zdraví malíře a chválí hodiny. Její reakce není za dva dny, co Roman Franta hodiny maluje, ojedinělá. Nyní je práce u konce. Palety se vyhazují, lešení rozebírá. Frantovy levitující berušky uvidí místní poprvé v pondělí 28. září ve tři odpoledne při slavnostním odhalení. Ze zdravotní dovolené se vrátí i odpočinutý trpaslík. „Žízeň je velká. Jdeme na pivo,“ vyzývá mě umělec. „Na hodiny a trpaslíka,“ připíjíme si v rohu nedaleké hospody, kde začíná náš rozhovor.
Je hotovo. Berušky levitují. Jste s dílem spokojený?
Nakonec mě práce na hodinách začala bavit. A když jsem se postupně dozvídal o těch půtkách, co se okolo nich dějí, musel jsem se smát. Kluci založili sdružení, scházejí se, stále to řeší. Je to jak scénář na Formanův film. Celé město mluví o hodinách.
Hodiny asi denně nemalujete. Proč jste neobvyklou zakázku vzal?
Zakázky obyčejně nedělám. Teď bych se měl spíš zavřít do ateliéru. Mám hodně práce, připravuji výstavy. Ale když mě oslovil kamarád, jestli bych hodiny jako rodák nenamaloval, tak jsem to přijal. A jsem rád. Tady se vždy říkalo: sejdeme se u hodin.
Je pravda, že tady budeme mít poslední Frantovy brouky?
V podstatě ano. I když nikdy neříkej nikdy. Před dvěma lety jsem prohlásil, že s malováním brouků končím. A teď jsem to zase porušil.
Vysvětloval jste to jistě už stokrát. Ale přesto. Proč brouci?
Líbí se mi, když je plocha v pohybu, když je v ní energie. Jednou jsem namaloval monochromní obraz – rýži. Při pohledu z dálky se začala chvět. Ten moment mě zaujal a začal jsem s ním pracovat. Pak mě napadlo, že rýže má tvar tělíčka brouka, a začal jsem si vlastní brouky vymýšlet. V entomologické příručce byste je nenašli.
Takže od rýže k broukům?
Vlastně jsem tu rýži jen obarvil. A obraz se stal živější. Dal se ještě víc do pohybu. U brouků jsem zůstal asi devět let. Dělal jsem z nich i portréty. Nicka Cavea, Timothy Learyho, Micka Jaggera. Takové ty osobnosti, které měly něco společného s drogami, halucinogeny.
A skončil jste portréty Václavů.
To když se střídali v prezidentské funkci. Jeden Václav končil, druhý nastupoval. Udělal jsem je ve stejných odstínech brouků. Jako by jeden přelézal do druhého. Pak jsem se vyčerpal. Už jsem dopředu věděl, jak obraz bude vypadat. Už to pro mě nebylo dobrodružství. A už jsem si chtěl zamalovat. Vždy jsem maloval spíš expresivněji. Energie, vstup do obrazu, to mě baví.
Broučí období skončilo. Co přichází teď?
Připravuji nové věci, o kterých ještě nechci mluvit. Když o tom člověk povídá v hospodě, tak se vypovídá a pak stejně nic neudělá. Nedávno jsem dodělal tenisový cyklus. Před půl rokem jsem měl výstavu zvířecí. Šlo o propojení zvířecích pudů s politikou. Dominantou obrazu byla hlava třeba levharta, jaguára a za ním v pozadí Bílý dům, Kreml, Reichstag. Většinou šlo o dravá zvířata. Chtěl jsem ukázat tu dravost v jednání. Člověk se dostává různými způsoby nahoru. Často zvířecími. I když to bych možná zvířata i urážel.
Česká místa máte také? Před naší Strakovku jsem dal bílého tygra z Liberce. Hloubku v tom nehledejte. Byl jsem zrovna na horách v Bedřichově a na hotelu ležel leták právě s tím tygrem. Tak jsem skicoval, udělal akvarel a nakonec i obraz. Pak jsem maloval výra, jak hlídá chrám svatého Víta. Stejně jako si jej hlídá i církev. Nazval jsem si ho Převtělený Vlk. V překladu katalogu tam rovnou uvedli Převtělený kardinál Vlk. A bylo.
Jako umělec se tedy nebráníte být politický? Spousta věcí se mi nelíbí. Jako jedinec s tím nemůžu nic dělat. Tak se občas naštvu, hlodá mi to hlavou a něco namaluju. Ale není v tom zloba. Člověk se má na umění dívat s nadsázkou, ironií, humorem.
Je ve vaší tvorbě humor jeden z hlavních prvků?
Ano. A vždy se to objeví v nějaké recenzi. Mám humor rád. Ale zase nechci nějakou prvoplánovou „srandu“ za každou cenu. Nejlepší je, když nadsázka vyplyne. Nemusí jít o nějaký velký humor.
Stačí jen posázet irské město Cork beruškami?
A celý. Berušky tam lezly i po výlohách luxusních butiků.
To museli být majitelé nadšení.
Někteří to hned druhý den sundali. Brouky jsme ale vylepili všude po městě. V Corku jsem vystavoval měsíc. Každý nový členský stát Evropské unie zde měl reprezentanta. Na ministerstvu tenkrát vybrali mě. Někde to vylepování bylo povolené jako součást výstavy. Ale my jsme šli lepit i večer. Nebudu přece dělat jen povolené věci. To by byla nuda. O tom umění není.
Jak lidé na „oberuškovaný“ Cork reagovali?
Dobře. A já jim ještě přidal. Totiž v té galerii, kde jsem vystavoval, měli obrovskou maketu města. A já jim říkám, že mi to tady bude překážet. A oni že to nemůžou rozebrat. Tak jsem skoupil po Praze všemožné brouky. V hračkářství na nádraží, dřevěné, svítící. A nasypal jsem je do toho architektonického modelu Corku. Takže brouk se šel třeba z města vykoupat do vody. To bylo zábavné. To jsem si užil.
Dovolujete si tak i v Čechách?
V podstatě to samé jsem s kamarády udělal na Václaváku. Reagovali jsme na billboardy. Modelky pak místo pihy měly brouka. Přistál jim i na zubu. To byla taková recese. Když nás někdo přistihl, šli jsme se uklidnit na pivo a vyrazili zas. Novináři ráno volali, jestli to náhodou nejsou moji brouci.
Zdá se mi, že umění je pro vás taková hra. Hrajete si rád?
Hra. To je výstižné. Když si člověk nehraje a bere se moc vážně, tak něco ztrácí. Například někteří moji vrstevníci jsou takoví vážní, upjatí. Na druhou stranu je třeba říct, že dnešní umění je natolik složité, že jen hra by nestačila. Člověk musí mít vzdělání, přehled o tom, jakým směrem se umění vyvíjí. Kolikrát je třeba vidět i do té politiky nebo filosofie.
Aby tvorba šla víc do hloubky?
Aby nezůstávala jen na povrchu. Už nejsme impresionisté. I když se stále těží z minulosti. Na něco se navazuje. Ale nový směr už těžko vznikne. Není jednoduché najít si svoje místo, svoji parketu. Často jsou to už jenom takové klony nebo blbosti. Jako například když Picasso vymyslel kubismus a někdo to začne dělat kruhové.
A nazve to třeba neokubismem.
I takhle se maluje. Já si myslím, že je dobré, když má člověk nějaký názor, něčím se zabývá, něco ho baví. Třeba z jiného oboru a pak to převede i do malby. Tam je pak vidět náboj. Že dělá, co chce dělat. Ta energie se neztratí a v obrazech je vidět.
Co vy takhle převádíte do malby?
Tenis. Hraji ho léta, baví mě. Minulý rok jsem dokončil tenisové obrazy, například grandslamové poháry Australian Open, Roland Garros. Takhle vysoko jsem se v tenise nikdy nedostal, a tak jsem si poháry alespoň namaloval. Také US Open. Ten mám ale zatím jen ženský. Člověk by měl dělat, co je mu blízké. Buď to dopadne lépe, nebo hůře. Ale když se snaží něco kopírovat, tak z toho není vůbec nic. A taky musíte mít chuť jít stále dál.
A nezůstat tady na malém městě?
Tady v Sezimáku, Táboře je dobré podhoubí. Ale když něco děláš, chceš se posunout, jsi v něčem výrazný, tak pak další směr je větší město, třeba Praha. Znám tady spoustu výborných muzikantů. Zůstali tu a vyučují děti v hudebce. Občas hrají v kapelách. Ale kdyby odešli do Prahy v těch osmnácti, dvaceti, tak jsou úplně jinde, je tam více možností. Ale to si musí každý rozhodnout sám.
Prahu ale asi každý neustojí.
Praha je rychlejší. Člověk se s ní musí chvíli srovnávat. Je tam úplně jiná energie. A když pak přijedete do New Yorku, tak to je teprve blázinec, to je var.
Ale cestování vás zároveň i nabíjí.
To ano. Člověk se ze Států vrací takový nabuzený. A vydrží to tak tři měsíce. Než jde poprvé na poštu, vystojí si frontu na zaplacení složenek a vjede zpět do toho českého prostředí.
