Za pár dní třiatřicetiletý Roman Málek patřil svého času k největším brankářským nadějím českého hokeje. Velké jméno udělal ve Slavii Praha, se kterou vybojoval mistrovský titul. Potom hrál v Plzni, Rusku a Karlových Varech. Loni působil ve Švédsku v klubu Modo a tuto sezonu začne ve Vítkovicích, kde bude hostovat do konce roku a zaujme místo jedničky za nemocného Martina Pruska.
Měl jste kromě Vítkovic i jiné nabídky?
Něco jo, ale tady ve Vítkovicích se to upeklo hrozně rychle. Vlastně během šesti dnů byla smlouva podepsaná.
Vítkovický kádr se hodně změnil. Co na něj říkáte?
Jsou tady hlavně mladí kluci a ti potřebují čas, aby se sehráli. Ale je fakt, že kromě několika starších hráčů, kterých tady moc není, jsem moc kluků neznal.
Naposledy jste působil ve Švédsku. Proč jste odešel?
Já o tom, co se stalo, moc nevím. Než jsem ze Švédska po sezoně odlétal, mluvil jsem s generálním manažerem a ten mě ujišťoval, že se mnou počítají na post jedničky. Uběhla ale nějaká doba a klub koupil tři brankáře. Když jsem pak do Švédska jel kvůli rozvázání smlouvy, ani se tam neukázal.
Nebyl to první zvláštní odchod. I v minulosti jste několikrát z ničeho nic končil a vždy kolem toho byl pořádný rozruch.
To je pravda. Tehdy na Slavii jsem měl životní sezonu. Udělal jsem spoustu rekordů a povedlo se mi, na co jsem sáhnul. Myslel jsem si, že v klubu zůstanu navždy. Když jsem pak byl vyměněný do Plzně za dva hráče, tak jsem udělal chybu, že jsem to komentoval v novinách. A je pravda, že v Plzni jsme se trochu nepohodli a rozešli se docela ve zlém. Pak jsem působil v Rusku, a když byla výluka v NHL a klub koupil Nabokova, musel jsem odejít, protože jsem měl vysokou smlouvu. Ale je fakt, že na Slavii se mě do dneška lidé neustále ptají.
Psalo se, že jste měl spory s trenérem Růžičkou.
Ne, nic osobního v tom nebylo. Odchod jsem řešil přes noviny a novináři začali spekulovat, že vztah mezi mnou a trenérem Vladimírem Růžičkou má nějaké trhliny. Nic takového. Od té doby nic komentovat přes noviny nebudu. Akorát bych zase ublížil jen sám sobě. Na trenéra Růžičku nedám dopustit, vždyť on mě vytáhl do velkého hokeje.
Měl jste nabídku i z NHL, z Philadelphie. To vás nelákalo? Později jste stejně odešel do Ruska, kde to občas bývá hodně dobrodružné.
Nabídka tehdy přišla po mistrovské sezoně na Slavii. Všichni mě přemlouvali, ať to neberu, že budu chytat v reprezentaci. Dneska vím, že to byla chyba. Když jsem byl na vrcholu, měl jsem odejít.
Za národní tým jste sice chytal, ale jen jednou jste byl na mistrovství světa. V roce 2003 jste kryl záda Tomáši Vokounovi. To asi taky mrzí.
V nároďáku jsem odchytal šestatřicet zápasů, převážně na evropských turnajích. Jsou dvě věci, které mě štvou, a to, že na tom mistrovství, kde jsem byl já, jsme skončili čtvrtí a o rok později, kdy se šampionát konal doma, jsem z nominace vypadl čtyři dny před mistrovstvím. Chtěl jsem u toho být i jako třetí gólman.
