Domluvit rozhovor s Romanem Šebrlem, který se připravuje v nymburském sportovním centru, je problém. Ne, že by odmítal. Vícebojaři trénují od rána do večera. Po druhé hodině nejlepšímu desetibojaři všech dob končí trénink. „Promiňte, skočím si ještě na jídlo,“ říká Šebrle.
Hltat kilometry? To v žádném případě
„Sedneme si tamhle?“ ukazuje za chvíli Šebrle na židličky na terase. Pak přistupuje na nápad zapomenout chvíli na desetiboj a povídat si o dalších sportech, které dělá rád, nebo naopak.
Při povídání je olympijský vítěz bezprostřední. Zvláště, když mluví o sportech, které ho zrovna moc neberou.
„Plavání? Vodu miluji, mohu v ní být pořád. Skákat do vody, uplavat deset dvacet metrů a pak si zase skočit, to mě baví. Ale že bych v bazénu dvacet minut plaval? To by mě klepla pepka,“ říká Šebrle.
Stejně tak zimní sporty atlet nevyhledává.
„Zimu nemám moc rád. Miluji teplo. Jsem šťastný, když je třicet stupňů a víc. Občas si se ženou jezdíme zalyžovat, ale spíš na sjezdovky. Manželka ráda běžkuje, já ne,“ podotýká Šebrle.
„I když jsem si vyzkoušel všechny sporty, moc jich vedle atletiky nedělám. Je to asi tím, že jsem se vždycky jednomu sportu věnoval naplno a na ty ostatní nezbyl čas,“ vysvětluje Šebrle.
„Ovšem odmalička jsem hrál fotbal. I když teď hraji víc golf, fotbal je po atletice můj nejoblíbenější sport,“ doplňuje Šebrle.
Fotbal hrál Šebrle závodně do dvaceti let.
„Kdybych u fotbalu zůstal, tak bych možná měl i na reprezentaci. Ale takovéto kdyby nemám rád,“ zdůrazňuje Šebrle a dodává, že to tak osud asi chtěl. Jeho fotbalovou kariéru zbrzdilo ve třinácti letech zranění.
Fotbalovou kariéru ukončil úraz
„V době, kdy oddíly vyhledávají talenty, mi bran- kář zlomil nohu. Byla to komplikovaná zlomenina holen- ní a zároveň lýtkové kosti. Je zázrak, že se mi to zahojilo a mohu sportovat. Na dva měsíce mi doktoři dali celou nohu do sádry. Když mi ji sundali, měl jsem svaly a šlachy pryč.
Dalšího tři čtvrtě roku jsem se učil chodit. Fotbal jsem začal hrát až po roce a půl. Dva roky jsem se bál jít do souboje. Najednou mi bylo šestnáct a na nějaký postup výš bylo pozdě. Ale asi to tak mělo být,“ konstatuje Šebrle.
V golfu je samouk, ale dá si poradit
To v golfu své šance na zlepšení pětatřicetiletý atlet vidí.
„V sedmatřiceti, až skončím s atletikou, zkusím golf s profesionálním trenérem. Chtěl bych se ho naučit co nejlíp a prodloužit si sportovní kariéru. Celkem mi to jde. Na to, že hraji jen občas, mám handicap kousek přes sedm,“ tvrdí Šebrle.
Golf hraje Šebrle sedmým rokem. „Opravdu mě to vzalo. Říkám o něm, že je to zparchantělý sport. Buďto si ho člověk zkusí, a i když mu to moc nejde, dělá ho, protože chce vypadat. A pak jsou lidi jako já. Zkusí golf a chytne je. Jsou to vášniví golfisté a každou volnou chvilku musí hrát. Když chvíli golf nehraji, schází mi. I během nymburského soustředění jsem byl dvakrát na hřišti v Mladé Boleslavi,“ přiznává Šebrle.
„Golf jsem začínal úplně sám. Doposud nemám trenéra. Také je to podle toho někdy vidět. Učím se údery podle knížek, sleduji velké soutěže v televizi. Hltám Tiger Woodse. Je fenomenální,“ říká o skvělém golfistovi Šebrle.
„Snažím se od něho něco odkoukat. Tuto schopnost mám odmalička. Když mi někdo ukáže, kde dělám chybu a jak by to mělo být správně, okamžitě ho napodobím. Když mi například Honza Železný něco poradil, já to hned udělal a oštěp mi začal létat lépe,“ říká Šebrle.
Při focení jde Roman Šebrle na fotbalové hřiště a ukazuje parádní finesy s fotbalovým míčem. Na noze ho má jako přišpendlený.
„Konečně jsem si aspoň chvilku zakopal,“ říká Šebrle. „Na fotbálek nemám tolik času. Také se na něj musí domluvit víc lidí, což bývá problém. Vždy na konci sezony pořádám u nás na zahradě fotbalový turnaj dvojic. Zúčastní se ho především kamarádi atleti. Je to pro ně prestižní turnaj. Už se na něj těším,“ říká desetibojař Roman Šebrle.
