Firma Baťa byla založena v roce 1894 ve Zlíně, tedy tehdejším Rakousku-Uhersku. Na svou dobu byla v Českém království nevídaným úkazem – nejen díky inovativnímu přístupu k výrobě bot (poprvé začali šít boty z levného plátna místo drahé kůže, čímž firma po první světové válce raketově vzrostla), ale také díky sociálním programům, využívání reklamy a vizionářskému přístupu k byznysu. Baťové se odjakživa považovali za přirozenou součást společnosti, a kdyby už tehdy existoval výraz „společensky odpovědné podnikání“, byli by jeho exemplárním příkladem. Ve Zlíně je jejich stopa vidět dodnes, hlavně co se architektury týče. Celé čtvrti baťovských dělnických kolonií jsou dnes prohlášeny za architektonické památky a v „mrakodrapu“, jednadvacáté budově bývalého svitovského areálu, na jejíchž návrzích se podílel i slavný Le Corbusier, dnes sídlí krajský úřad.
S paní Rosemarie jsme se setkali v hotelu Adria. Starosvětsky upravený bar, jehož přivřenými okny se žlutými vitrážemi pronikaly paprsky slunce a dopadaly na usměvavého číšníka v livreji, krásně doplňoval celou scenérii. Takhle to tady mohlo vypadat už před 100 lety, a to do posledního detailu. Přivítala mě se sebejistým úsměvem a ukázala na kouřící šálek kávy: „Dovolila jsem si vám rovnou objednat.“ Rosemarie Blyth-Bata je ztělesněním toho, co si představujeme pod pojmem „dáma“, a nezapře ani baťovskou náturu, pověstnou svým perfekcionismem a přísností. „Je to podnik mé rodiny a na své jméno jsem hrdá. Někdy ale přijdu do našeho obchodu, podívám se na vystavené boty a už tak hrdá nejsem!“
Do Zlína jste se dostala poprvé až po sametové revoluci. Jak vás tam lidé přijali?
Byli příjemně překvapeni, že jsem ještě naživu. (směje se) Ne každý se mnou chtěl mluvit, taky já neumím česky. Navštívila jsem tehdy muzeum a slavný baťovský výtah ve 21. budově bývalého Svitu. Naštěstí se našel pán, který mi ukázal hrob a vilu mého dědečka. Řekl mi: „Celý život jsem pracoval u Bati.“ Já na to: „Myslíte ve Svitu?“ On odpověděl: „Ne, u Bati!“ Byl na to jméno neuvěřitelně hrdý. S historkami o Zlínu jsme vyrůstali, přitom spousta mých sourozenců v tom městě nikdy nebyla. V České republice jsem už ale byla i párkrát předtím, jako turista. Byla jsem zvědavá, tolik jsem toho o Zlíně slyšela! Chtěla jsem to vidět. Přijela jsem v roce 1995 inkognito, což mi vydrželo přesně do chvíle, kdy jsem se ubytovávala v hotelu Moskva. Recepční viděla můj pas a štěstím se rozplakala.
Ve 21. budově jsou dva slavné výtahy: jeden z prvních paternosterů, a také pověstná pojízdná Baťova výtahová kancelář.
A víte, že teprve před dvěma lety jsem se tím paternosterem svezla?
Ve Zlíně je ještě jeden paternoster. Jako děti jsme tam skládali zkoušku odvahy – museli jsme projet paternosterem celý okruh, čili přes horní strojovnu i přes sklep.
Vážně? A jaké to je?
No báli jsme se, že se nahoře obrátíme nohama vzhůru… Po revoluci jste začali spolupracovat s městem Zlín, kde vaše firma před 121 lety vznikla. Na jakých projektech tam pracujete?
Minulý rok jsem od své sestry převzala předsednictví Nadace Tomáše Bati ve Zlíně. Hlavním cílem naší nadace je vzdělávání, podpora jiných vzdělávacích iniciativ a také udržení a důstojná reprezentace baťovského odkazu. Také velice silně, stejně jako můj otec, podporujeme „junior achievement“ – to je organizace, která učí mladé studenty, jak vést svůj byznys.
Historie firmy Baťa je v současné době dostupná pouze v několika publikacích, které se navíc docela těžko shánějí. Plánujete odkaz baťovství nějak zpřístupnit veřejnosti?
Mám sen a plán, chci vytvořit digitální archiv firmy Baťa – lidé ze Zlína toho vědí málo o firmě Baťa po revoluci a naše rodina toho zase neví moc o poválečném Zlíně. Poprvé v historii budou mít tedy lidé možnost na vlastní oči uvidět, jaké byly baťovské boty ve 20. letech, jak vypadala reklama a obchody, jak se tehdy žilo a pracovalo… Celý baťovský systém měl silně etické základy a zakořeněnou starost o lidi. A připravili jsme i knihu na stejné téma, ta vyšla na Vánoce.
Na podzim jste pořádali ke 120. výročí založení firmy konferenci. Která část vás zaujala nejvíc?
Například Petr Chmela, jeden z diskutujících. Z maličké lokální firmy dokázal vybudovat kolos s miliardovými obraty, známý jako Tescoma, kde velice respektuje zásady baťovského systému.
Jak se vám líbí současná zlínská architektura? Lidé si často stěžují, že se město o budovy bývalého areálu nestará, jak by mělo.
U některých budov se jejich oživení povedlo dokonale, například slavný Corbusierův mrakodrap, budova 21, nebo budovy 13 a 14. Rozumím tomu, že některé z nich už nebudou příliš vhodné k používání, ale jsem ráda, že byly tak pevně a stabilně postaveny. Není to tak, že by se na nic nesmělo sáhnout. Co bych však ráda zachovala, je baťovský památník – to byla skvělá budova, kterou se budeme snažit zachránit. Město se ale musí koukat dopředu a znovu definovat samo sebe.
