Basketbalista Rostislav Uhlíř měl letos patřit k oporám NH Ostrava v nejvyšší soutěži. Sezonu ale ani nezačal. Třiadvacetiletý hráč se zkušenostmi i ze zahraniční se v létě dozvěděl, že má v těle rakovinový nádor. Nepropadl panice. Naopak. Věřil, a zákeřnou nemoc dokázal porazit. Dokonce přemýšlí i o tom, že by se na palubovku vrátil ještě v této sezoně.
Jak se vám v současné době daří? Je to mnohem lepší než v průběhu té nemoci. Doufám, že už je vše za mnou. Pomalu se začínám soustředit na věci kolem, jako je škola a podobně. Se sportem musím ještě chvíli počkat. Na basket se alespoň občas zajdu podívat.
Nedávno jste říkal, že byste chtěl od února začít s lehčím tréninkem. Ještě jsem nezačal. Nejdříve bych chtěl sám individuálně nabrat fyzičku a zastřílet si na koš. Prostě osahat si balon. Zatím to nemůžu přehánět. Jizva po operaci mě trochu bolí.
Musíte chodit pravidelně na kontroly?
Musím. Pokud bude vše pokračovat tak, jak má, kontroly bych měl mít každé dva měsíce.
Když jste se v srpnu loňského roku dozvěděl diagnózu, na co jste myslel?
Nepropadal jsem panice. Řekl jsem si, že to musím řešit. Bez ostychu jsem se bavil s lékaři o tom, jaké jsou možnosti a co mám dělat. Ale jasně, byl to šok.
Kolik času jste strávil v nemocnici? Čistého času asi čtyři týdny. Ale čtyři měsíce jsem strávil pochůzkami po doktorech. Odběry, chemoterapie a podobně. V novinách se objevily informace, že chemoterapie nezabrala, a já musel jít proto na další operaci. Nebyla to ale pravda. Terapie zabrala, ale v těle mi zůstala hmota, která sice už byla neškodná, ale musela ven. A lékaři mi ji museli vyndat operativně. Z toho vznikly fámy, že mám nějaké problémy.
Oporou v téhle těžké chvíli byla asi rodina. To ano, ale skvěle se zachovali i kamarádi a spoluhráči. Hlavně Marek Stuchlý a Honza Stehlík. S těmi jsem byl nejčastěji v kontaktu. Výborně se zachoval i náš šéf Ladislav Kudela, který si několikrát na mě našel čas a zašel za mnou na návštěvu. Cítil jsem, že to není jen nějaké gesto, ale že je to kamarádství.
Před startem nejvyšší soutěže jste dostal šest podepsaných basketbalových míčů od hráčů, kteří nastoupili v úvodním kole. Poté jste řekl, že tyto míče dáte dětem na onkologickém oddělení. Už jste je rozdal? Zatím ne. Jsem ale domluvený s vedením, že jakmile se dostanu do kondice, kdy budu schopný navštívit nemocnici, tak uděláme nějakou klubovou akci, na které uděláme dětem radost. Podobná akce proběhla už loni a byli na ní dva američtí hráči, Honza Stehlík a já. Se Stehlíkem jsme byli k Američanům vybráni záměrně, protože jako jediní umíme docela obstojně anglicky a mohli jsme normálně komunikovat.
Co říkáte zatím na výsledky Ostravy v nejvyšší soutěži? V Ostravě se do týmu zabudovávají mladí odchovanci. Ta myšlenka je dobrá. Do naší ligy přichází hodně Američanů a soutěž je pro diváky atraktivnější. Ale pokud takový trend bude pokračovat a naši hráči nebudou nastupovat, nevím, jak budeme chtít uspět na reprezentační úrovni.
Jak to vypadá s vámi? Předpokládám, že budete chtít stihnout začátek příští sezony. Po pravdě pomýšlím na návrat už tuto sezonu. Chtěl bych stihnout aspoň jeden zápas. Byť jen symbolicky. Stačilo by mi, kdybych si mohl jen sednout v dresu na lavičku a vychutnat si atmosféru zápasu.
Kdo vás k basketbalu přivedl? Byla to maminka. Sama hrála závodně volejbal. Když mi bylo osm let, šli jsme se podívat do sportovního kroužku, kde se hrál basketbal a volejbal. Já si nakonec vybral basket, protože volejbal se mi zdál bezkontaktní.
Začínal jste v Nové huti, kde jste hrál nejvyšší soutěž. Ale vyzkoušel jste si i zahraniční angažmá v Realu Madrid. Jak jste se do Španělska dostal? Bylo to po mistrovství Evropy dvacetiletých divize B v Lisabonu, kde se mi docela dařilo. Nastřílel jsem pár košů, měl jsem několik doskoků. Po turnaji mě kontaktoval trenér Realu, jestli bych to nechtěl u nich zkusit. Odešel jsem tedy do Španělska a začal hrát za béčko Realu ve třetí lize.
Jak se vám tam dařilo? Ve Španělsku jsem zůstal jednu sezonu. Ze začátku jsem nastupoval v béčku pravidelně. Ale v průběhu sezony odešel kouč, pod kterým jsem hrál. A nový trenér mi nedal vůbec žádnou šanci. A když říkám vůbec, tak tím myslím, že ani vteřinku. Tým šel od porážky k porážce, ale šance nepřicházela. Po sezoně jsem skončil.
Měla angažmá i nějaké plusy? Ano. Madrid jsem si prošel křížem krážem a našel jsem si tam svou současnou přítelkyni Annu, která se mnou odjela do Česka.
Co plánujete do budoucna? Být zdravý.
