Rozčiluje mě, když někomu zvoní ve sněmovně mobil, říká poslankyně

Olomouckou poslankyni Dagmar Navrátilovou přivedl do politiky chybějící přechod pro chodce u školy ve Slavoníně.

Do politiky vstoupila bývalá učitelka a překladatelka Dagmar Navrátilová doslova v poslední chvíli před parlamentními volbami roku 2010. Raketový politický start ji katapultoval do Poslanecké sněmovny i do nejvyšších funkcí ve straně Věci veřejné, za niž do parlamentu kandidovala. Nedávno se o ní hovořilo jako o budoucí ministryni školství. A v posledních dnech byla jednou z prvních, kteří podpořili Karolínu Peake při zakládání nové platformy. Olomoucká poslankyně podle svých slov nemá ráda, když se řečníci ve sněmovně příliš předvádějí. „Interpelace bych nejraději zrušila,“ říká Navrátilová.

Překvapilo vás rozhodnutí Karolíny Peake založit novou platformu, nebo jste o něm věděla předem?

Je to věc, která v člověku postupně zraje. Není to tak, že se člověk probudí a najednou udělá takovýto rázný krok. Ale po pravdě ty události se odehrály podstatně rychleji, než jsem předpokládala. Dlouhodobě zastávám stejný názor na styl politiky jako Karolína Peake, takže mnoho času na rozmýšlení jsem nepotřebovala.

Jak vypadají reakce na vaše poslední kroky? Převažují ty souhlasné, nebo vám lidé spíše nadávají?

Osobně mám ohlasy velmi pozitivní. A k těm případným negativním se tolik nedostanu, protože Věci veřejné mi okamžitě zablokovaly mailovou schránku. Pokud tedy takové reakce jsou, pak tam zůstaly uzavřené. A já jsem alespoň ušetřila pár slz.

Jaká je teď atmosféra mezi vámi a bývalými kolegy z Věcí veřejných? Nemrzí vás tahle situace osobně?

Lidsky mě to bolí, protože v té „druhé“ skupině je pár lidí, kteří mi byli velmi blízcí, a po této stránce mě rozkol moc mrzí. Ale musím se na věc dívat pragmaticky. Musela jsem se rozhodovat, jestli jít cestou, která někam směřuje.

A to?

To je cesta bez zbytečných ultimát, která mi nikdy nebyla blízká. Já se stavím spíš do té pozice, že při vytváření zákonů ve sněmovně je třeba jednat s koaličními i opozičními partnery, mají-li mít zákony delší životnost než jedno volební období.

Dlouho se o vás mluvilo jako o nejžhavějším kandidátovi na uprázdněný post ministra školství, pak Věci veřejné nominovaly jiná jména. Máte teď šanci stát se ministryní?

Dobrovolně jsem se tohoto postu vzdala. Tím spíše mě velice mrzí, až urážejí výroky exministra Dobeše, který tvrdí, že jsme prospěcháři, kteří se hrnou za koryty. Přitom je to přesně naopak. Svým odchodem jsem se zřekla mnoha funkcí, třeba předsedkyně olomouckého klubu nebo místopředsedkyně strany. Z toho je snad patrné, že mi o žádné funkce nejde.

Jste poslankyní za Olomouc. Je to i vaše rodné město, nebo jste se přistěhovala?

V Olomouci jsem se narodila, studovala na Slovanském gymnáziu a potom na filozofické fakultě místní univerzity. Pak jsem zde i učila, opět na Slovanském gymnáziu. Olomouci jsem byla stoprocentně věrná až do léta 2010. Po zvolení do sněmovny jsem lehce přesídlila do Prahy, byť samozřejmě ne stabilně. Každý týden dojíždím do Olomouce.

Do politiky jste vstoupila krátce před parlamentními volbami. Ve vašem případě jsem měl dokonce pocit, že jste se ocitla v politice doslova zničehonic.

Měl jste naprosto správný pocit, byl to opravdu raketový start. Upřímně řečeno mě do parlamentu vlastně přivedl přechod pro chodce ve Slavoníně.

Jak se taková věc přihodí?

Stalo se to, když jsem začala vodit své nejmladší dítě do první třídy a na vlastní kůži jsem pocítila, že úsek silnice před školou je nebezpečný. Stejně to připadalo přede mnou už jiným lidem, kteří neúspěšně sepisovali petice. Kdysi tam přechod býval, ale pak zmizel, protože neodpovídal předpisům Evropské unie. Jednodušší než ho renovovat bylo zebru prostě přebarvit, aby tam nebyla. A lidé ať si dělají, co chtějí.

Co jste dělala vy?

Spolu s dalšími jsme začali obcházet ve Slavoníně lidi s peticí. Na úřadech jsme naráželi na odpovědi, že chápou špatnou situaci, ale že to z těch a těch důvodů nejde. A ta bezmoc mě začala štvát. Tenkrát jsem objevila Věci veřejné a seznámila se s Lenkou Andrýsovou, pozdější jedničkou na krajské kandidátce. Padly jsme si názorově do noty, začaly jsme spolupracovat a založily klub Věcí veřejných.

To se bavíme o volebním roce 2010?

Ano. V lednu jsme založily klub a na konci května už jsem byla v parlamentu.

Nemáte pocit, že tak rychlý spád událostí je spíše na škodu? Neměl by člověk před vstupem do vysoké politiky působit déle na nižších úrovních, aby se „otrkal“?

Události byly překotné a člověk na to svým způsobem nebyl připravený, to uznávám. Na druhou stranu pro mě byl výhodou fakt, že jsem nebyla zatížená žádnými vazbami, postupy a politickými tanečky, na které teď narážím. Pořád se mi nelíbí a nechci na ně přistupovat. Tenkrát jsem byla těmito věcmi naprosto neposkvrněná. Ale takových nás tam tehdy bylo víc, kteří jsme do toho šli s optimismem a cílem dělat věci jinak.

Pocítila jste po určité době vystřízlivění nebo zklamání z některých lidí, s nimiž jste se v politice setkala?

Prošla jsem velkou deziluzí, to nebudu popírat. Vůbec vstup do politiky pro mě znamenal ztrátu jakýchsi ideálů, protože jsem do ní vstoupila s až naivní představou, která dostala velice rychle na frak. Zklamání v případě některých lidí přišlo ani ne za rok, bylo to mnohem dříve.

Můžete být konkrétní?

Nebylo by v tomto případě fér být konkrétní. Ale když odhlédnu od lidí, je to i deziluze z politického stylu. Na předvolebních letácích jsem měla napsáno, že razím politiku selského rozumu, a na tom vlastně pořád stavím. Snažím se pořád na problémy dívat zdravým pohledem. Jenomže v politice to funguje tak, že to někdy skoro nejde, nebo alespoň řada politiků se tak tváří. Někteří opravdu žijí v onom příslovečném akváriu.

Když se člověk dívá na přenosy ze sněmovny, může mu na první pohled parlamentní dění připomínat školu. Když předsedající poslance napomíná, působí jako učitel.

To umí dobře hlavně paní Němcová. Je to charismatická osobnost, která když něco řekne, tak to vnímáte. Když vede schůzi pan Zaorálek, udržuje zase člověka ve střehu tím, že působí méně formálně.

Spatřujete tedy po kantorských i poslaneckých zkušenostech podobnost školního a politického prostředí?

Jistou podobnost tu opravdu vidím. Dokonce občas dělám ono příslovečné učitelské pšššššt. Rozčiluje mě, když si někdo nechá zvonit nahlas telefon a pak do něj během jednání nahlas mluví. Je pravda, že taková ta žákovská neukázněnost ve sněmovně někdy panuje.

Čím to je?

Podle mě je to mnohdy i tím, že některá vystoupení prostě nemají úroveň. Mnozí řečníci nehovoří k plénu, ale do kamery, protože vědí, kde přístroje visí. Teď už dokážu s jistotou odhadnout, kdo bude mluvit do kamery a kdo k poslancům. Klidně bych z tohoto důvodu zrušila interpelace.

Myslíte, že jsou zbytečné? Jak by potom mohl poslanec interpelovat ministra?

Ať má každý, řečeno školsky, konzultační hodiny a ať si to jde poslanec s ministrem vyříkat. Jenomže pak by interpelace do značné míry ztratily smysl, protože by bylo rázem po exhibici.

Zatímco na jednání parlamentního školského výboru si můžete diskutovat, jak dlouho chcete, a nikdo zvenčí se to většinou nedozví.

Ale alespoň to k něčemu vede, protože se musíte na něčem dohodnout. Konkrétně já razím tezi, že školství je apolitické. Tam by neměla hrát roli stranická trička, ale jednotný názor na to, že chceme co nejlépe vzdělávat a vychovávat naše budoucí generace. Navíc skoro všichni, až na sportovce, tedy pány Ploce a Šlégra, a také pana Jandáka, jsou původně kantoři, kteří znají praxi, a tím pádem se i baví odborně.

A navíc předpokládám, že tam panuje dobrá ukázněnost…

No, to my se vzájemně umíme okřiknout. Každopádně když to srovnám se sociálním výborem, tam už je vidět větší odstup, protože sociální témata jsou hodně politická.

Když zůstaneme u analogie se školní třídou a představíme si poslanecké kluby jako jednotlivé party. Může mezi členy jednotlivých „part“ fungovat něco jako přátelství, nebo alespoň společné chození na oběd?

Přímo o přátelství bych nemluvila, ale solidní korektní vztahy můžou být i mezi členy jednotlivých, jak vy říkáte, part. Pro mě v tu chvíli je to prostě člověk, se kterým si mám o čem povídat, a často mi takové setkání může svým způsobem otevřít oči a mohu přemýšlet o tom, v čem má nebo nemá pravdu. Svým způsobem je to důležitá zpětná vazba.

DAGMAR NAVRÁTILOVÁ

• Narodila se roku 1966 v Olomouci.
• Vystudovala češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
• Deset let učila na gymnáziu, pak pracovala jako překladatelka a tlumočnice.
• V roce 2010 se stala členkou Věcí veřejných, byla za tuto stranu zvolena poslankyní a později se stala její místopředsedkyní.
• Je místopředsedkyní sněmovního výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a členkou výboru pro sociální politiku.
• Je vdaná, má tři děti.