Rub a líc života v ghettu

Polorozbořené domy mezi obytnými, které navenek působí jako neobyvatelné. Za jejich zdmi a okny bydlí převážně Romové. Jedni jsou přívětiví a hovorní, druzí ztratí řeč a ukážou záda.
Ústecké předměstí Předlice je plné protikladů. V jedné části bydlí lidé v krásných vilkách, ve druhé pak sociálně vyloučení na hranici bídy. Před pěti lety tam policisté urovnávali potyčky mezi romskými rodinami. Výtržnosti a nepokoje vyústily v situace, kdy tu lidé na sebe navzájem brali dřevěné hole. Pak nastal problém s odpadky a černými skládkami, hrozba vedení města o odebrání příspěvků na bydlení zabrala a obyvatelé čtvrti začali uklízet. Za tři týdny zmizelo přes sto tun odpadu. Jeden problém ale zmizí, druhý přijde. „Je tu zapotřebí nejen prevence, ale především represe. Například je všeobecně známé, že tu bují distribuce i výroba drog. Budu proto požadovat po státní policii důslednější řešení tohoto problému,“ řekl primátor Jan Kubata, když se o život v Předlicích začali zajímat ministerští úředníci.
„Předlice sledují čtyři kamery, sdělil zástupce ředitele Městské policie v Ústí nad Labem Jan Novotný. V rámci programu prevence kriminality pro letošní rok strážníci dostali od ministerstva dotaci 895 tisíc korun na čtyři projekty, přičemž jedním z nich je Cesta z ghetta preventivní aktivity pro děti a mládež.
Škoda ústeckého předměstí. Kdysi výstavní domy, z nichž zbyla torza. Některé jsou úplně vybydlené a poničené tak, že by je zachránily a uvedly do původního stavu jen milionové investice. Adresa Předlice? Nikdy.
Ani některým Romům tam bydlení nevoní. „Chceme se přestěhovat, někam blízko školy,“ svěřuje představy o lepším žití matka tří dětí Marcela Cibriková. „Tady to bylo hezký. Každý cikán není stejný. Přistěhovali se sem jiní lidé a ti dali cikánům domy a dopadlo to takhle,“ ukazuje na nametené odpadky k jednomu z vybydlených domů Marcela Cibriková. „Každý je nějaký, u vás máte třeba bezdomovce,“ konstatuje. „Tady by to nebylo špatné, doma je doma, ale chci pryč. Jenomže viděj cikána a je konec. Nevíte o něčem,“ ptá se s nadějí na kladnou odpověď žena. Romové prý žijí jinak než Češi i proto, že uznávají jiné hodnoty. Je pro ně důležitější rodina než práce.
„Vypadni z domu, nebo dostaneš do držky, parchante,“ je slyšet z ulice Beneše Lounského, kde jsou k pronájmu byty. Dva plus jedna za tři tisíce měsíčně v relativně slušně působícím domě v porovnání s nevzhlednými a polorozpadlými objekty v sousedství. Nedaleko odtud prodávají realitní kanceláře domy od devíti set tisíc až po více než dva miliony. V Prostřední ulici na obrubníku u plotu z pletiva sedí dva muži, třetí s nimi klábosí vestoje. Ze šálků na kávu popíjejí krabicové víno, jeden z nich pokuřuje dýmku. Pohoda je ale jen domnělá.
„Pražáci tady skupují domy za pět set tisíc a za pár let na nich vydělají. A co my? Platíme pět tisíc a k tomu elektriku, vodu. A za tohleto,“ ukazuje na protější dům muž středního věku. Jméno neprozradí. „Jsem sám s dětmi a nechci, aby mě zabili,“ vysvětlí. A fotku? To už vůbec ne. „Ne, nechci mít problémy, byla by bitka,“ tvrdí.
Necelá čtvrtina místních jsou starousedlíci, další přicházeli během devadesátých let. Co se tady dělo, dokazují zcela zničené domy. Až na dva s novou fasádou. Jako by je někdo vystřihl z barevného filmu a zasadil do nevzhledného prostředí předlické části s vybydlenými objekty se zazděnými přízemními okny a haldou smetených odpadků před vchody. Kontrastují s vedlejším objektem s asi metr a půl vzrostlými břízkami na střeše.

Zazděné dveře a okna

V jednom z opravených domů bydlí Marcela Mihalková. Je ráda, že patří k nájemníkům těch „lepších“ rodin. „Majitel pan Cibrik je hodný. Nestěžuju si,“ říká.
„Co hledáte?“ volá z přízemního okna usměvavý chlapec Mirek Polák. Zvědavci otevírají okna a sledují, co se děje na ulici. V hovoru si dávají přednost, pak ale okna zavřou a už se neobjeví. Nejhovornější je Mirek Polák, štěkot Máji ho přehlušuje. Projíždíme dalšími částmi Předlic. Ulice Na Nivách je dnes řada prázdných domů se zazděnými vstupy a okny v přízemí. Cestou do ústeckého centra ještě odbočíme z hlavní silnice do Sklářské ulice. Posedávají tu a klábosí skupinky Romů a zdá se, že jim nic nechybí.