Ruiny po letech ožívají. Zničené městečko Pohoří začíná znovu dýchat | E15.cz

Ruiny po letech ožívají. Zničené městečko Pohoří začíná znovu dýchat

Petr Lundák

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Příhraniční osady a vesnice trpěly především po druhé světové válce. Městečko Pohoří, z něhož zbyl polorozpadlý kostel, však možná čekají světlé zítřky. Oživit zašlý přepych se snaží Češi i Rakušané.

Cukrář, dva obchodníci dobytkem, dva obchody s galanterním zbožím, hodinář či osm hostinců. Obyvatelé městečka Pohoří na Šumavě si mohli užívat hojnosti služeb různého druhu.

Městečko stávalo přesně tam, kde dnes stojí jen torzo kostela Panny Marie Dobré rady, kterému se v roce 1991 zřítila věž a část střechy. Je tu i několik nových domů a vede zde jedna cesta olemovaná starou alejí. Vše obklopují prázdné a rozlehlé louky. Přitom v roce 1923 se Pohoří pyšnilo 1323 obyvateli převážně německé národnosti.

Doplácelo dvakrát

Co se s městem stalo? Osada doplatila na svou polohu v těžkých časech po druhé světové válce. Hned dvakrát. V roce 1945 tak Němci museli pryč ze Sudet, proto Pohoří zůstalo téměř bez lidí. Zkázu bývalého věhlasného městečka dokonal komunistický režim.

Obec v roce 1978 srovnala se zemí armáda. Zůstalo už jen pár zchátralých budov bez obyvatel. Ti tu bydlet nesměli. Pohoří tak podruhé doplatilo na svou polohu. Tentokrát jej státní moc začlenila do hraničního pásma.

Po více než třiceti letech vstává víska nedaleko hranice s Rakouskem z popela. Hned pod kostelem, na místě bývalé fary, stavbaři budují nový penzion. Okolo hlavní cesty už řadu let mohou turisté narazit na rodinné domky. A to není všechno.

„V územním plánu Pohoří počítáme s dvaadvaceti rodinnými domy. Dokonce to snad do budoucna vypadá, že by rozbořený kostel zase mohl být celý. O to se starají lidé z Rakouska,“ popisuje Jiří Křikava, starosta Pohorské Vsi, pod kterou Pohoří spadá. Právě u jižních sousedů se o zaniklou vesnici stará zejména Erich Altman se svým spolkem. Nejen tím, že shání peníze na obnovu.

„Chtějí to celé dát dohromady. Ale teď neumím říci, dokdy se má postupná obnova Pohoří povést. Například rodinné domy tady budou stát za méně než deset let. Dnes tu ale bydlí především chalupáři,“ dodává první muž Pohorské Vsi. Přímo naproti kostelu se zabydlel i Otakar Veselý, který v Českém Krumlově šéfuje firmě na těžbu a zpracování kamene.

„Na Pohoří se mi zalíbilo už dříve a vlastně se mi tu líbí dodnes. Náhorní planina je krásná, ale v zimě je to tady krušné. Sice sem nejezdím každý den, ale na Pohoří trávím dost času. Protože hodně cestuji, jezdím odtud například do Vídně na letiště,“ říká Veselý.

Jeden z prvních nových obyvatel na Pohoří vlastní také originální kroniku města v německém jazyce. „Proto mi není historie obce vůbec cizí. Zajímá mne, co se tady dělo. A také si myslím, že život se na Pohoří zase vrátí. Staví se tady například fara, přesně podle předlohy. Vyrostou tu nové domky,“ vypočítává Veselý.

Českokrumlovská firma, které Otakar Veselý velí, se také stará o záchranu kostela. „Určitě mám v úmyslu dál pokračovat na opravě kostela. Chtěli bychom v budoucnu udělat novou střechu, aby vlivy počasí dále nemohly památku ničit,“ uzavírá ředitel společnosti.

Také název městečka, které proslavily obrázky malované na skle, se v dějinách hned několikrát měnil. Češi Pohoří nazývali například Puchéř, Půchoří, Půhoř či Půchoř, Němci pak nejčastěji Buchers, někdy i Buchers im Böhmerwald. Až v roce 1923 obec přejmenovali čeští úředníci na Pohoří na Šumavě. Zároveň však vždycky patřilo do Novohradských hor.

Pro svou historii a složité společenské otázky po druhé světové válce se Pohoří dostalo i na stříbrná plátna. Díky filmaři a fotografu Václavu Reischlovi, který zde od roku 1990 natáčel časosběrný dokument. Na Pohoří tak ve filmu s názvem Není Hietler jako Hitler vzpomínají jeho tehdejší obyvatelé.

„Z tanečního sálu o rozměrech dvanáct krát dvanáct metrů bylo vidět až do pivnice. Vlevo odtud byl výčep, stál pěkně uprostřed. Lidé tu tak mohli pěkně tancovat,“ ukazuje v dokumentu jedna z bývalých obyvatelek Pohoří.

Mluví německy a ukazuje rukama na místo zarostlé travou, kde tehdy býval hostinec. „Buchers byla velice významná sklářská obec. A skláři si uměli život užívat. Vždy v neděli tu teklo šampaňské proudem. Servírky zde chodily v bílých rukavičkách, to mi vyprávěla maminka,“ usmívá se na kameru pamětnice.

Jméno dostal Reischlův film po zdejším hostinském, který měl podobně znějící příjmení jako říšský kancléř Adolf Hitler. Jenže hostinský se psal Hietler. Malé nuance ve jméně po válce nikdo neřešil a rodina hostinského prožívala krušné chvíle.

„V době po válce jsme my Němci nebyli v oblibě. Moje rodina byla německá, ale nikdo nebyl žádný nacista. Nikdo nebyl ani ve válce. Byli to sedláci, dřeli na polích a starali se o rodinu,“ popisuje v dokumentu další Němka tehdejší náladu nejen v Pohoří.

Do podobných situací se dostávali v roce 1945 lidé po celých Sudetech. „Užila jsem si svoje. Paní učitelka mě představila ve třídě, že přišla nová žákyně a jmenuje se Hermine Hietler,“ líčí další z pamětnic Pohoří své zážitky z dětství. Do řeči jí skáče její muž.

„Mezi Čechy byla hrozná nenávist ke všemu německému. A teď si představte, že ona sem po válce přišla, uměla jen německy. Pak její táta se jmenoval Adolf Hietler. Chtěli, aby si změnila jméno. Například na Horská. Jenže jméno Hietler prostě bylo jenom jméno Hietler,“ krčí rameny jeden z bývalých obyvatelů německého Buchers.

Jedni z prvních, kteří si pod torzem kostela vybudovali nový dům, byli manželé Klesalovi. Kamil Klesal kromě jiného i starostoval. Také oni neunikli kameře Václava Reischla.

„Začali jsme stavět dům na místě, které tehdy bylo jediné k prodeji. Samozřejmě, že tam byl původně barák. Také jsme tu vykopávali různé věci, dokonce jsme našli i ručičku od sochy Krista,“ ukazují manželé Klesalovi na kameru spousty nálezů.

Případů je mnoho

Pohnutý osud po druhé světové válce a následně za komunistického režimu nepotkal jenom Pohoří na Šumavě. V oblasti hraničního pásma jak v Novohradských horách, tak i na Šumavě zmizely desítky obcí a vesnic.

Na odsun Němců doplatily Cetviny, které se rozkládaly na hranici nedaleko od Dolního Dvořiště. Přímo na pravém břehu Malše.

Těsně po konci války v Cetvinách žilo kolem pěti set lidí ve 120 domech. Dnes z městyse Cetviny zbyl jenom kostel Narození Panny Marie, hřbitov, kašna z hlavního náměstí a objekt, který využívala pohraniční rota.

Autor: Petr Lundák

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video