Rusové udělali ze zámku pevnost. Ve sklepení jim ale rejdily děčínské děti

Téměř dvacet let se děčínský zámek vzpamatovává z vlády tří armád. Po odchodu té poslední, ruské, zůstala ze sídla Thunů ruina.

Omšelé zdi, zatlučená okna, křiklavé olejové malby na stěnách, místo galerie rodu Thunů síň tradic s portrétem Lenina a pokoje šlechticů proměněné v ubikace s železnými palandami. Tak vypadal před dvaceti lety děčínský zámek. Sloužil tehdy jako kasárna a nemocnice pro ruské vojáky.
„Vládl tam vojenský dril a pořádek, ale budova se rozpadala. Viděl jsem, jak nad vojákem, který zametal buzerplac březovým koštětem, stál důstojník a hlídal, aby na zemi nebyl ani lísteček. V protikladu s okolím to byl paradox,“ vzpomíná děčínský archivář Petr Joza.
Jako jeden z mála se na začátku jara roku 1990 dostal na zámek a mohl v něm dokonce i fotografovat. „Těsně po revoluci chtělo několik lidí z Děčína v revolučním nadšení odpojit Rusům elektřinu. Velitel vojenské nemocnice Eduard Kotkovský pak přišel na Občanské fórum, že zrovna operují. Máma tenkrát byla ve fóru, takže to nějak zařídila. Na oplátku nás plukovník pozval k nim na zámek,“ vysvětlil Joza.

Zámek pro armádu

Zámek patřil šlechtickému rodu Thunů, kteří ho ve třicátých letech minulého století prodali státu. Ten do něj nastěhoval vojáky a ti v něm zůstali až do roku 1991. Měnily se jen armády.
Československé hraničáře, kteří střežili hranici s Německem, vystřídal za druhé světové války německý wehrmacht a po něm se po roce 1945 vrátila do zámku československá armáda. Tu v roce 1968 vystěhovali Sověti.
Chloubu Děčína odřízli od veřejného života na třiadvacet let. Zámek se proměnil v přísně střeženou pevnost ruské armády, která tu měla dva prapory, průzkumníky a zdravotníky. I do pevnosti ale občas pronikli zvědové, o kterých Rusové neměli tušení. Děčínští kluci totiž našli tajnou cestu, která vedla do nitra šlechtického sídla. Mohli tak pozorovat, co se tam děje, aniž by o nich měli Rusové tušení. Jedním z odvážlivců byl tehdy dvanáctiletý Otto Chmelík.

Tajná chodba ze studny

„Už ani nevím, kdo tu chodbu objevil. Takové věci se mezi dětmi roznesou. Štola vedla ze skály pod zámkem do studny ve sklepení. Lézt Rusům pod nos bylo pro nás jako adrenalinový sport,“ říká Chmelík, další děčínský archivář, který spravuje rodinný dokumenty Thunů.
Děti se dostaly až do skladu materiálu. „Vysílačky, cvičné granáty, brašny od plynových masek nebo kulometné pásy se slepými střelami, to všechno jsme jim odnášeli a pak jsme s tím mezi sebou kšeftovali,“ přisvědčuje Chmelíkovi děčínský archivář Joza.
Vojenská hlídka neměla šanci děti objevit. „Dole byly obrovské prostory. Ke všemu tam házeli nepotřebné harampádí jako třeba staré postele. V tom nepořádku jsme se dobře maskovali,“ doplnil Joza.

Na poslední chvíli

V létě roku 1991 Rusové zvedli kotvy a zanechali za sebou spoušť. „Zmizela řada cenných památek jako například ozdobná mříž v horní bráně Dlouhé jízdy, původní lampy před vstupem do zámku, zábradlí na můstcích přes medvědí příkop nebo dřevěné zárubně z interiérů,“ vyjmenoval historik František Šuman. Největší pohromou pro památkáře bylo, že vyasfaltovali hlavní nádvoří a příjezdové cesty k zámku Dlouhá jízda.
„Na druhou stranu nelze všechny škody přičíst jen sovětské armádě. Rusové dostali zámek k užívání jako kasárna, a podle toho se k němu také chovali. Původně zámek patřil státu, který první z něj udělal vojenský objekt,“ připomněl Šuman.
Pobyt tří světových armád a dlouhé roky bez údržby udělaly své. V létě 1996 se zřítila část zámeckého jižního křídla. To byl impuls, aby začaly stavební práce, než památka spadne úplně.
„V současné době je opravené východní křídlo s muzeem a severní, kde sídlí státní archiv. Za své město opravilo západní křídlo. Celkem stály opravy zhruba čtyři stovky milionů korun,“ uvedl Šuman. Zbývá jižní část zámku. „Máme slíbenou dotaci z evropských fondů okolo sto šedesáti milionů korun. Stavební práce začnou příští rok a skončí v roce 2012,“ dodal historik.