BMW? To je radost na čtyřech kolech,“ říká hrdě Pavel Vránek. Lásku k bavorské značce aut má v genech. Jeho otec Miloš jí totiž do Československa „otevřel dveře“. Příběh rodiny Vránků a BMW začal hluboko v šedesátých letech minulého století.
„Krátce po vojně jsem začal uvažovat, jaké si koupím auto. Přemýšlel jsem o Tatře, Mercedesu a BMW. Když jsem bavoráka zkusil a detailně prošel motor, měl jsem jasno,“ popisuje Miloš Vránek rozhodnutí, které ovlivnilo celý jeho život. Už předválečné motory značky byly dotažené k technické i k estetické dokonalosti. Nadšencům ostatně dnes zdobí domovy jako umělecké artefakty. Miloš Vránek je má ale mnohem raději pod kapotou.
V roce 1968 tak koupil v té době 30 let starý model 326 kabriolet, který dodnes zdobí jeho sbírku. Vůz ho nadchl tak, že si o pár let později pořídil doslova za poslední úspory osmnáctistovku. „Peníze mi na ni dala i babička. Bez ní by Renocar vlastně možná ani nebyl,“ vzpomíná. A BMW ho svými kvalitami dostalo zcela do své moci. Nebyl sám. Kouzlu BMW začalo propadat stále víc lidí – stala se z toho doslova klubová záležitost.
Miloš Vránek sice nebyl vyučený automechanik, ale protože vozy znal, začal je ostatním opravovat. „Náhradní díly jsme si dělali sami. Přizpůsobovali jsme ty z ostatních aut, odlévali brzdové kotouče, spojku dělali komplet na koleně,“ líčí zakladatel firmy, jak překonávali potíže s nedostatkem dílů ze Západu. Byla to dobrá škola. Postupně se na-
učil všechno možné, včetně svařování nebo lakýrnické práce.
Od automotoklubu k firmě
Miloši Vránkovi se v osmdesátých letech podařilo sdružit fanoušky BMW pod tehdy jedinou možnou hlavičkou automotoklubu Svazarmu. Jejich počet rychle narostl na čtyři stovky. „Bylo nás opravdu hodně, takže jsme potřebovali dílnu. Útočiště jsme našli v naší rodné vesnici – v Podolí u Brna – a svépomocí jsme tam zrenovovali stodolu, která byla zralá na stržení. Členům automotoklubu ale brzo došel dech, tak jsem do práce vtáhl celou rodinu, oba kluky i ženu,“ vzpomíná Miloš Vránek. Docenil tehdy lekci, kterou jako mladý dostal od svých rodičů.
„Jako dvanáctiletý kluk jsem závodil a potřeboval jsem nové kolo,“ vypráví Vránek. „Chtěl jsem po rodičích, aby mi koupili Favorita. Mohli mi ty peníze dát, ale řekli mi, ať si na to vydělám. Sehnali jsme tehdy s kamarádem jako brigádu líčení prasečáku. Byla se vším všudy včetně tradičně silných čichových vjemů. Kamarád tam vydržel týden a já to dolíčil sám. Trvalo to tři týdny a já byl na rodiče naštvaný. Dneska jsem jim ale nesmírně vděčný, že mě naučili dotahovat věci do konce,“ dodává Vránek.
Vránkovi opravovali stodolu o sobotách i nedělích od rána do večera. Odpracovali tři tisíce hodin, než se proměnila v dílnu, a zájem členů motoklubu se najednou zase zvýšil. Jenže Vránkovi nechtěli předat plody svého úsilí jen tak. Komunistický režim slábl, snažil se o reformu a opatrně povoloval některé typy podnikání. Vránkovi založili výrobní družstvo Renocar. Psal se rok 1988 a v hlavní roli byla opět celá rodina.
„Pomáhali jsme třeba celé prázdniny,“ popisuje podmínky Pavel Vránek a dodává: „Nafasovali jsme kýbl, korek a smirkový papír a brousili jsme celé léto auta. Otec je pak nalakoval – vypadala skvěle. Někdy to ale bylo pěkně o nervy. Jednou otec sehnal bavoráckou barvu z Německa. Nastříkali jsme dvůr vodou, aby se neprášilo. Ale když už lakoval víko kufru, přišel mrak a stačilo pár kapek, aby byl kufr posetý krátery. Zase jsme to celé zbrousili a znovu nalakovali. Měli jsme dost polní podmínky.“
Hned po revoluci si družstevníci nechali vyplatit celý zisk firmy. „Věděl jsem ale, že bychom se takhle s podnikáním daleko nedostali,“ vzpomíná Miloš Vránek, jak začala nová éra Renocaru. „Spolu s Pavlem jsme založili společnost s ručením omezeným a přesídlili do Slatiny v Brně, kde firmu najdete dodnes.“
Jediní v Česku
Tandem otec Miloš a syn Pavel určoval rozvoj Renocaru celá devadesátá léta. Využili kontakty z motosportu, které získali ještě za socialismu. Lidé z BMW o Miloši Vránkovi věděli, oceňovali jeho zručnost a spolehlivost při opravě veteránů. Díky tomu se BMW klub Brno stal prvním východoevropským členem BMW klubu Europa. A jeho prezident Wolfgang Marx otevřel Vránkům dveře v mnichovské centrále firmy.
„Dostal jsem se nakonec až k jednomu z pěti členů představenstva. Neměl moc času, ale nakonec jsme spolu mluvili přes dvě hodiny. Bavili jsme se o starých autech, o historii značky, byl to srdcař jako já. Když jsme požádali o zastoupení, tyto kontakty nám strašně pomohly. Dostal jsem zastoupení přímo od BMW a jako jediné firmě, která tehdy začínala, nám naše podnikání vydrželo dodnes,“ říká hrdě Miloš Vránek.
Pavel mezitím vyrazil na zkušenou do Německa do továrny na kotle: „Šéfovi té fabriky jsme spravili auta a pak jsem tam jel na dvouměsíční stáž. Dal mi podnikatelskou učebnici svého syna a postupně mě protáhl celým provozem. Hodně mi to dalo.“ Pavlovi se pak díky referencím podařilo získat zastoupení pro výrobce hliníkových kol Ronal a pneumatik Pirelli. Raná 90. léta byla ale pro podnikání pořádně divoká: „Jednou jsme dokonce našli výlohu a pár vozů prostřílených magnumem,“ vzpomíná Pavel Vránek. „Dodnes jen spekulujeme, kdo nám tím vyhrožoval.“ I přes podobné epizody ale Renocar rostl a sílil tak, že narazil na hranice svého pozemku.
„Potřebovali jsme větší showroom. Jenže firma, které patřil vedlejší pozemek, byla v krachu. Mohla ho prodat jen jako celou parcelu – téměř třicet tisíc metrů čtverečních. Váhali jsme, mohlo nás to položit. Nakonec jsme si ale řekli, že do toho půjdeme – že část zastavíme, část pronajmeme, nějak to celé zvládneme,“ vrací se k dalšímu klíčovému rozhodnutí Pavel Vránek. Následovala adrenalinová dražba. Cena se vyšplhala na třicet milionů korun. Riskantní krok se ale vyplatil. Větší showroom znamenal výrazně větší prodeje aut a firma má kam růst dodnes.
V té době se také do byznysu vrátil druhý syn – Miloš junior, který se v 80. letech rozhodl studovat medicínu. „Dařilo se mi. Doktořina mě bavila, jenže BMW mi beztak nedávalo spát,“ vzpomíná Miloš na tehdejší změnu a dodává: „Renocar navíc rostl a na některých pozicích jsme neměli dobré lidi. Jeden neměl autoritu, další se snažil podnik tunelovat. A já to vnímal jako osobní rodinnou věc, měl jsem strach, aby to neohrozilo otcovo zdraví. I proto jsem se do firmy vrátil.“
Jeho otec je nyní předsedou představenstva a ví, že se na oba syny může plně spolehnout. Dělají stejně dobrá rozhodnutí jako on sám. „Někdy máme spory, ale vždycky nakonec najdeme správný směr,“ popisuje situaci. „Jinak už se držím zpátky. Hraju si s veterány, věnuji se svým hobby. Kluci to dělají dobře.“
Budoucnost s pevnými kořeny
Malé muzeum BMW – tak Miloš Vránek starší pojmenovává svůj koníček s asi dvacítkou aut. „Veteránům jsem se nemohl dvacet let věnovat, teď na to mám konečně čas. Většinou dohlížím na jejich opravu, někdy ale musím do montérek a vzít za to sám. Hlavně abych ukázal těm, kteří tvrdí, že něco nejde, že se pletou.“ Nekecat a dělat je další z jeho životních hesel.
I proto asi jeho synové nyní přemýšlejí, jak firmu dostat ještě dál. Cestu jim částečně usnadňuje jasná vize bavorské automobilky. „BMW má plán, za kterým tvrdě jde: Být jedničkou v prémiovém segmentu. Promyšleně krok za krokem ho naplňují a jsou v něm nesmírně úspěšní,“ upozorňuje Pavel Vránek na fakt, že BMW vévodí celosvětovým prodejům prémiových vozů. BMW je podle něj nesmlouvavý, důsledný a přitom férový partner. Je to hra, kde vítězí všichni.
Podnikatelský plán jeho otce byl od začátku podobný. „Chtěli jsme být nejlepší prodejci BMW v Česku. Mně se to nepovedlo, ale kluci už to dokázali. Jsme jediná rodinná firma takového rozsahu,“ říká Miloš Vránek a Pavel k tomu dodává: „Je to díky tomu, že partnerům nasloucháme a přemýšlíme, co po nás chtějí. A navíc jsme maximálně loajální značce a inovujeme.“ Naráží tím například na skutečnost, že v areálu Renocaru najdete nejmodernější lakovnu nebo že se přihlásili do tendru na nové prodejní místo v Praze. Vyhráli a od loňského roku stojí v Čestlicích nový showroom Renocaru. Všichni tři Vránkovi tenhle krok označují za stejně důležitý jako rozhodnutí založit s. r. o. nebo koupit brněnské pozemky.
Předáváme radost
Značka, kterou dlouhé roky charakterizovaly kromě „ledvinek“ na chladiči a sportovního charakteru náhon na zadní kola a benzinový motor, urazila za poslední roky také obrovský kus cesty. „Polovina jsou teď diesely, polovina čtyřkolky, po silnicích se už dokonce prohání model s náhonem na přední kola,“ usmívá se Pavel Vránek. „Jedna věc však zůstává. To auto zprostředkovává radost a lidé vám o ní můžou vyprávět, ale poznáte to, jen když do něj sednete a projedete první zatáčkou. Pak už nebudete chtít nic jiného.“
I osobní auta Vránků mají ve znaku modrobílou vrtuli. Otec jezdí X5 kvůli pocitu bezpečí a výkonu. Zato synové střídají auta podstatně častěji. „Když chceme poradit s výběrem nového BMW, musíme mít ta auta najetá. Díky tomu pak zákazníkům dovedeme doporučit to, co využijí, co jim dá skvělý pocit, co jim udělá radost,“ vysvětluje Miloš Vránek mladší.
A svoji vášeň a hodnoty už Vránkovi předávají i nejmladší generaci. „Můj syn Martin i bratrovi synové Marek a David strávili v létě několik tý-dnů v dílně. Zašpinili si ruce při dotahování kol, pomáhali dělat brzdový servis. Chceme, aby firmu poznali zevnitř, do každého šroubku. A taky aby si vážili lidí, kteří jí věnovali kus svého života. Jen tak poznají, co opravdu znamená značka Renocar,“ uzavírá Pavel.
| Renocar v datech |
|---|
| Odhadovaný letošní obrat bude 1,4 miliardy korun. Firma prodá víc než tisíc nových i zánovních vozů BMW, 200 vozů Mini a stranou nezůstávají ani motocykly BMW – je tak největším dealerem obou značek na českém trhu. Brněnský showroom je středoevropský unikát se třemi zastřešenými výstavními prostory, nový pražský showroom je zase symbolem expanze původně brněnské firmy do Prahy. Nejdražší vůz v nabídce Renocaru je M5 za 4,5 milionu korun. Na salonech v Brně a v Praze mají 300 vozů a ročně jejich servisem projde na 20 000 zakázek. Několik desítek loajálních zákazníků značku navštěvuje od jejího založení v roce 1990, někteří mají ve své soukromé a firemní flotile přes 35 vozů s vrtulí ve znaku. |
