Sáru Saudkovou zná většina lidí jako bývalou partnerku Jana Saudka, díky němuž přivoněla k fotografii. A už u ní zůstala. Nyní žije s Janovým synem Samuelem a jejich čtyřmi dětmi v kouzelném domku nedaleko pražského Prokopského údolí. A je spokojená.
První, co vás napadne, když ji uvidíte? Je tak ženská! A ta červená rtěnka! Je to máma čtyř dětí, která umí být neskutečně sexy. Jak to dělá? Žije život podle svého, zásadně neplánuje, nenosí kalhoty a trénuje svou trpělivost ve fotografické komoře.
Bydlíte na krásném a klidném místě.
Tady je to taková vesnice schovaná ve velkoměstě. Pro mnoho lidí je problém nás tady najít. Vlastně si v tom libuji, že jsme tady takoví schovaní a nemusíme se pořád bát, že nám děti přejede auto nebo tramvaj.
Přestěhovali jste se na klidné místo kvůli dětem?
Potřebovali jsme někam jinam. Byla to souhra okolností, že jsme našli tohle místo. Byl to vlastně zázrak, najít tady volné místo, kde by se dalo stavět. Když máte na výběr, jestli žít s malými dětmi ve městě v bytě, nebo někde, kde máte volnost a zahradu, je volba jednoduchá.
Celý dům je vyzdobený dětskými obrázky, na stěnách jsou různé malůvky.
Jsem zastáncem názoru, že věci mají sloužit lidem. A dům je věc. Věc, která má sloužit těm, kteří v něm žijí, a ne, že tady budeme úzkostlivě dbát na to, aby někdo na něco nesáhl. Nebo se obklopovat věcmi, kterých se nesmíte dotýkat, protože by se mohly rozbít. Náš dům žije a přizpůsobuje se nám, a ne my jemu.
Co je pro vás na světě nejdůležitější?
Za mého mládí se prohlašovalo, že mír. To říká i Samuel, když se ho ptám, co by si přál. On automaticky řekne: Aby byl na světě mír. Nejdůležitější ale je, abyste dělala to, co máte ráda. Abych žila tak, jak chci. A abych se obklopovala lidmi, které mám ráda, a všechno ostatní hodila za hlavu. Důležité je neřídit se tím, co si myslí ostatní, nebo tím, co se od vás čeká.
Takže vy jste si vybrala fotografii, protože to je to, co vás v životě nejvíc baví?
To se tak nedá říct. Je to jednoduchá otázka, ale složitá odpověď. Možná jsem si ji vybrala já. Možná si ona vybrala mě. Byla to souhra okolností. Myslím si, že všechno na tomto světě je nějakým způsobem řízené. Jestli k tomu mělo dojít, tak k tomu zkrátka došlo. Před mnoha lety jsem se potkala s Janem a žila jsem s ním dlouhou dobu. Asi to tak bylo ve hvězdách, asi se to tak mělo stát. A díky tomu jsem „přičuchla“ k fotografii a zůstala, protože se mi v ní líbí.
Věříte tedy na osud?
Ano.
Vám bylo setkání s Janem Saudkem opravdu osudové a nepochybně nasměrovalo celý váš život.
Každé setkání vás nějakým způsobem ovlivní. Ale nedívejte se na osud jako na kuchařku, ve které si nalistujete stránku 138 a najdete tam přesný recept. Všechno, čeho se dotknete, každý s kým mluvíte, vás nějak ovlivní. Počítačový programátor by měl asi jasno, každý krok vede k mnoha možnostem. Vy ty kroky můžete do jisté míry ovlivňovat, můžete si vybírat. Ale když si vyberete, tak je váš osud nějakým způsobem předurčen. Nenahlížím na osud jako na něco, na co budu vsedě a nečinně čekat. Vždycky něco přijde, ale je dobré trochu se snažit, nenechat sebou jen cloumat.
Vypadáte hodně spokojeně.
Děkuju! Je jaro a mám jaro ráda. Na jaře vždycky pookřeju.
Kdy jste se ve svém životě cítila nejhůř?
Asi v období dospívání. Měla jsem pocit, že jsem hrozně svázaná a že potřebuju roztáhnout křídla a vylétnout z hnízda. Což neznamená, že jsem neměla nebo nemám ráda své rodiče. Velmi je mám ráda. Ale já jsem přesně ten typ člověka, který když dospěje, tak potřebuje vyletět ven. A když jsem dospěla a rozlétla jsem se, hned jsem měla pocit, že je to můj život a že je to podle mého.
Používáte jiné jméno, než vám dali rodiče. Nevzala jste tak osud ještě víc do svých rukou?
Možná, že ano. Nemyslím si, že je to tak důležitá věc, ale mně je s tím jménem jednoduše dobře. Možná to i něco symbolizuje, to je pravda. Odstřižení se nebo něco jako nástup do jiného vlaku.
Přišla jste do Prahy na vysokou. To vás osvobodilo?
Tak jednoduché to zase nebylo. Žádné kafíčko se šlehačkou. Přijela jsem jako holka z Moravy do velkoměsta, nikoho jsem tady neznala a připadalo mi tady všechno velmi nepřátelské. K nepřečkání. Ale byla to dobrá škola. Každá překážka je dobrá.
Neplánovala jste, že byste se v budoucnu vrátila zpátky?
Nic neplánuju. Na tom si zakládám. Teď cítím, že doma jsem tady. Na Moravě mám kořeny, mám tam rodinu, ale tady jsem doma. Teď, když máme tolik dětí, cítím, že jsem zakořenila tady. A vnitřně cítím, že už se nehnu.
Máte čtyři děti. Je rozdíl mezi tím mít jedno, dvě nebo čtyři?
Je to lepší. S jedním je víc práce a není s ním taková zábava. Sice to začíná být gang, který využívá toho, že má početní převahu vůči nám rodičům. Žijí v takovém zvláštním společenství. Je to pro ně výborná škola vztahů. Musí se spolu umět nějak dohodnout. Nepřála bych vám někdy vidět, jak se o takovou „dohodu“ snaží, to jim ještě moc nejde. Ale učí se.
Vždycky jste chtěla mít velkou rodinu?
Většinu svého života jsem děti nechtěla. Ten rozmnožovací pud jsem nepoznala dlouhou dlouhou dobu. Až když jsem poznala Samuela. Ale pořád to ještě nebylo takové to: Ách, musíme mít rodinu! Jen mě napadlo, že bychom to mohli zkusit. Nenápadně jsem do toho vklouzla. Předtím jsem děti brala jako malé křiklouny, kteří po vás neustále něco chtějí. A upřímně řečeno to tak je, ale když je máte ráda, když je milujete, je to najednou jiné.
První dítě jste měla v pětatřiceti. Neměla jste strach, že je pozdě?
Nemám nikdy strach! Bylo to pro mě dobrodružství. Přišla jsem tomu na chuť a vždycky, když mimino odrostlo, bylo mi líto, že to tak rychle uteklo. A tak jsme si pořídili další.
Změnilo vás to?
Samuel by na to určitě něco ironického odpověděl. Řekla bych, že zvládám mnohem víc věcí, že je čas pro mě taková zvláštní veličina, se kterou umím mnohem hospodárněji zacházet a dokážu se s lehkou hlavou vykašlat na věci, které nejsou důležité.
A co odpočinek? Říká vám to něco?
Jsem takový nezmar, mám hodně energie. V poslední době jsem ale přišla na chuť tomu, že když večer čtu dětem pohádky, tak to pak s nimi „zapíchnu“, lehnu si k nim a spím až do rána. To je úplně nejlepší. Ale únavu jako takovou necítím. Jsem takový šílenec, co neposedí. Teď tady sice sedím, ale jinak bych pořád někde lítala a něco nosila.
To vám člověk může jenom závidět.
Závidět? Lidé, kteří jsou klidnější, mají také něco do sebe. Kdyby svět byl složen jenom ze samých kliďasů nebo ze samých nerváků, ze samých líných nebo ze samých aktivních, tak by to nebylo ono. Právě ten mix je úžasný. Tím, že se to zkombinuje, to potom funguje. A to si myslím i o tak zdánlivě banální věci, jako je půvab. Je dar od Boha, že jsme každý jinačí. Proto mě irituje posedlost po tom, abysme byli všichni stejní. Pocit, že ten, kdo vypadá trochu jinak, má jinak nastavené centimetry, kilogramy nebo barvu, že s ním něco není v pořádku. Jsou to kraviny.
Třeba u žen.
Je to nebezpečné. Může to vést až k likvidaci jejich osobnosti. Přestávají si věřit. Je to velká škoda. A netýká se to jen žen.
I když jste emancipovaná žena, vytvořila se kolem vás jakási aura tradiční manželky a matky. Proč si myslíte, že tolik manželství nedopadne dobře?
Možná je to právě tím, že všichni pořád sní o ideálu, jak by to mělo vypadat, pořád se porovnávají. Jiní věří, že manželství je spásou a zárukou vztahu. Ono to dá ale práci s někým žít. Samce bych někdy vykopla ze dveří a on by mi zase někdy rád zakroutil krkem, o tom nepochybuju. Ale to tak mezi chlapama a ženskýma je. Rozvést se můžete vždycky – to je velmi jednoduché, těžší je hledat cestu k sobě. Rozchod ale doporučuju každému, kdo si to tak nepředstavoval a kdo má pocit, že ztrácí čas a ty nejhezčí okamžiky života ubíjí jen proto, že dělá něco kvůli dětem, kvůli rodičům nebo kvůli sousedům. Podle mě je to férové, rozejít se a netrápit se navzájem.
Existuje tedy někdo, kdo by se dal označit za ideálního partnera?
Neexistuje. V tom je to kouzlo. Také ale nemůžete nikoho změnit. Ženské, nevím jak chlapy, mají často problém, že se snaží muže zlepšit, změnit, přizpůsobit, ovládat. Ale ono to nejde. Je to přesně podle toho přísloví: Starého psa novým kouskům nenaučíš. Obecně je nesmysl snažit se změnit dospělého člověka. My se rodíme jako hotové bytosti, rodiče nás akorát naučí chodit, jíst, mluvit a nepočůrávat se. Základ osobnosti ale máme v sobě, takže když se rozhodnete s někým být, nedělejte si iluze, že se jednou zlepší.
Ale je tady zamilovanost, která vám nasadí růžové brýle!
To ano. Myslím si, že je úplný nesmysl se vdávat nebo ženit. To vás do jisté míry nutí chovat se jistým způsobem, který vám nemusí vyhovovat, když zjistíte, že realita je jiná. Jsem zastánce tradičních hodnot, ale ne po formální stránce. Myslím si, že rodina je úžasná věc, soužití s druhým člověkem také, ale je to práce. Nic není zadarmo.
Vás je těžké zařadit.
Jednou mě pozvali do pořadu, kde měli hovořit zastánci emancipace a také tradičního vzoru. Pasovala jsem na obě strany. Plamenná emancipovaná ženská, která si nenechá jen tak do něčeho mluvit a nepřizpůsobuje se slepě všemu, co se od ní žádá. Na druhou stranu se mi chlapi líbí a nejsem zastánce toho, aby se muži a ženy úplně srovnali do latě a osekalo se, co tam přebývá, a to, co tam chybí, se nějak doplnilo.
Máte nějaké ženské fígle, které používáte na muže?
Muže fascinuje to, že jsme jinačí. Takže nedám dopustit na sukně a šaty, ty se mně líbí. Žádné kalhoty ani nemám. Líbí se jim dlouhé vlasy. Vůně. My jsme pořád zvířátka – platí na nás totéž, co před miliony let. Chlapi reagují na to, že máte dlouhou šíji a že ji ukážete, když si vlasy hodíte na stranu. Ženy chodí jinak než muži, hýbou bokama. Mezi námi: ženy stejně loví muže a ne naopak. Zaměříte, najdete si ho a pak už ho musíte nechat být. Nesmíte dát najevo, že po něm prahnete. Nesmíte prozradit, že vy jste lovec. Je to taková rafinovaná hra. To ale není nic nového, co bych objevila já. Vyberte si a pak ho nechte, jestli se dovtípí.
A tak to bylo?
Myslím si, že ano. Samec byl uloven. I když on to tedy cynicky hodnotí slovy, že my dva jsme si vlastně zbyli.
Pořád fotíte klasicky na černobílý film. Digitální fotografie vás neláká?
Jsem staromil. Klasická fotografie je vlastně velmi nepraktická. Je to zdlouhavý proces. Vytvoření jedné fotografie trvá asi dvacet hodin. Fotit na film je pomalé a pracné, ale pro mě to má obrovský půvab. Jsem netrpělivá, a tak je to pro mě zkouška. Test, jestli vydržím. Když něco vyfotím, tak nevím, jestli je tam nějaký nesmysl nebo jestli jsem udělala nějakou chybu, jestli tam vůbec něco bude. Mě to drásá, ale musím vydržet, než se ve fotokomoře dopracuji k výsledku. Chápu, že se nemůžeme vracet ve vývoji, ale nechci se zbavit půvabu, že nemám fotku hned. Digitál přirovnávám k lásce na jednu noc, sbalíte chlapa a hned se s ním vyspíte. Ale když chcete někoho získat doopravdy, tak ten proces svádění trvá strašně dlouhou dobu – a v tom je to kouzlo.
To musí mít obrovské kouzlo.
Už jen skutečnost, že je to ruční proces, že se toho všeho dotýkáte. A nemůžete sekat snímky jako Baťa cvičky. Musíte nad tím přemýšlet, protože film má dvanáct políček. Uměle vás to zdržuje, ale tím pádem se víc soustředíte. Pro mě je představa vybírání ze stovek fotografií úplně zdrcující. Jsem člověk, který si špatně vybírá. A digitální fotografie je na mě také příliš dokonalá, vše je příliš ostré, příliš perfektní. Dokonalosti se bojím.
Jakou část procesu fotografování máte nejraději?
Nejradši jsem ve fotokomoře, když zvětšuju fotografie. To je radost. Zavřu se tam, i děti už vědí, že nemůžou za maminkou, pustím si rádio a je mi tam samotné dobře. Teče voda. A ten okamžik, kdy vám to roste před očima! Můžete se proklínat, nebo naopak radovat.
Sára Saudková v sedmi bodech:
1. Pochází ze Zábřehu na Moravě.
2. Později přestoupila na pražské Humanitní lyceum.
3. S Janem Saudkem se seznámila 2. října roku 1991.
4. Fotografii se věnuje od roku 1999.
5. Fotografuje převážně akty.
6. Se Samuelem Saudkem má čtyři děti: Jana, Samuela, Sáru a Oskara.
7. Tvrdí, že žena si vybírá muže, ne muž ženu.
