Sčítání lidu burcuje Poláky

Právě vrcholící sčítání lidu v Česku vyburcovalo k akci i místní polskou menšinu. Ta nabádá všechny lidi s polskými kořeny k tomu, aby se hrdě hlásili k polské národnosti. Z propagačních videí, z plakátů a letáků směrem k nerozhodnutým ‚Čechopolákům‘ promlouvá zpěvačka Ewa Farna a šéf folklorního souboru Górole Alojzy Martynek. Ke kampani se hrdě hlásí i šéf Kongresu Poláků Jozef Szymeczek. „Jde o osvětovou akci, která má povzbudit Poláky k tomu, aby vepsali do formulářů svou národnost. Tam, kde se podaří dosáhnout desetiprocentní hranice, můžou fungovat výbory pro národnostní menšiny. Ty mohou lobbovat při rozdělování peněz v obcích, při jednáních o dvojjazyčnosti ulic a podobně,“ vysvětluje důležitost akce Szymeczek. Sám tvrdí, že se setkává spíše s negativními reakcemi na probíhající kampaň. „A to především z české strany. Češi v kampani spatřují provokaci. Ale to je nepochopení. My jen chceme přispět k tomu, aby sčítání pravdivě vypovídalo o počtu Poláků v Česku, potažmo na Těšínsku,“ řekl Szymeczek.

Ona stawia na polskość, on je Čechem
Mají polské jméno a chodili do polské základní školy. Do sčítacích archů ale každý uvede jinou národnost. Až bude vyplňovat sčítací formulář, nezaváhá. Přestože žije Danuta Ondruch v České republice, do kolonky národnost bez váhání vepíše slovo polská. Jak taky jinak, když je už dlouhá léta členkou Polského kulturně-osvětového svazu, který je největší organizací sdružující polskou menšinu v České republice. Navíc bydlí i v Polské ulici v Karviné. „Jsme národ, který tu vždycky byl. Od roku 1920 jsme se z většinového národa stali tady v Těšínském Slezsku menšinou. Vždycky nás ale rodiče a prarodiče vychovávali k tomu, abychom se hlásili k polské národnosti. A k tomu jsem vedla i své děti,“ vysvětluje Ondruch. I ona se hrdě hlásí ke kampani Postaw na polskość, která má přesvědčit Poláky, aby při sčítání uvedli do archů polskou národnost. „Kampaň je cílena na ty, kteří nejsou ani ryba ani rak. Cítí se být Polákem, ale do formuláře to nenapíšou, nebo napíšou národnost slezskou, což je nesmysl. Je důležité právě tyto lidi přesvědčit, aby se nestyděli za svůj původ,“ říká Ondruch.

Máme se čím obohatit

Důležitost tkví v magické hranici deseti procent. Tam, kde se k polské národnosti přihlásí při sčítání lidu alespoň deset procent lidí, budou mít čeští Poláci větší slovo. „A můžeme si pak prosadit například dvojjazyčnost v názvech ulic a další věci,“ podotkla Ondruch. Mezi lidmi, se kterými se hrdá Polka setkala, se najdou i takoví, kteří ji posílají za hranice. „Z toho je mi smutno. Vždycky jsem tady žila a do Polska bych nešla. Vyrůstala jsem zde a patřím sem. K nějaké nevraživosti navíc přece není důvod. Vždyť obě strany obohacuje, že tady žijeme pospolu. Jak Češi, tak Poláci z toho mohou těžit. Naše kultury se doplňují a můžeme přebírat jedni od druhých spoustu věcí,“ podotkla závěrem Ondruch.

S kampaní nesouhlasí

Podobně jako Danuta Ondruch vyrůstal i Věslav Dzik. I on navštěvoval polskou základní školu, i jeho otec vedl k tomu, aby se hlásil k polské národnosti. Přesto by ho v současnosti něco podobného nenapadlo. „Cítím se být Čechem a k tomu se přihlásím i při sčítání lidu. Vůbec nesympatizuju s těmi, kteří žijí v Česku a hlásí se k polské národnosti. Jednou se tady narodili, vyrůstali zde, tak by se podle toho měli i chovat,“ vysvětluje své přesvědčení Dzik. Na polské škole byl spíše výjimkou, když se nechtěl přidat k místní organizaci. „Už na základce jsem si k učitelům vybudoval určitý odstup. Hodně nás totiž dělili podle toho, čí jsme děti. Děti komunistických papalášů se měly samozřejmě nejlépe. Když jsme vycházeli z devítky, tak nám rozdávali přihlášky do PZKO. Ode mě se ale vyplněného papíru nedočkali,“ řekl Dzik. V jeho domácnosti se polsky prostě nemluví. „Naše děti neumí ani nářečí a navštěvovaly normálně české školy. Nejradši bych řekl, že jsem Slezan, což ale není národnost, proto zaškrtnu a vždycky zaškrtávat budu národnost českou,“ dodal Dzik.