Člověk vždycky přemýšlí nad tím, jaké to bude v budoucnosti. Když jsem byl malý kluk, představoval jsem si, jaké to bude, až mi bude osmnáct a budu mít řidičský průkaz. Když mi bylo osmnáct, představoval jsem si, jaké to bude, až budu mít děti. Ale na vzdálenější budoucnost jsem pomyslel málokdy. Jaké to bude, až mi bude sedmdesát, osmdesát, devadesát? Dožiju se vůbec takového věku? Budu mít vůbec nárok na důchod? Jak bude v tu dobu vypadat svět okolo nás?
Strávil jsem den ve společnosti lidí, kteří už se o sebe sami nemůžou postarat. A vyzkoušel jsem si, jaké to je být starým člověkem ve stacionáři pro důchodce.
Jako ve školce
Přicházím do Centra pro seniory v Kolíně a už první dojem je úplně jiný, než byla očekávání. Žádné zatuchlé prostory a pokoje plné ležících důchodců. Prostředí skoro jako v mateřské školce, s tím rozdílem, že židle a stoly jsou normálně velké. Příjemné prostory, ve kterých se člověk cítí jako doma. „Samozřejmě se snažíme, aby prostředí bylo co nejpřívětivější. Aby se staří lidé cítili pohodlně a měli to tady rádi,“ říká ředitelka kolínského centra Michaela Málková.
Jak už první dojem napovídá, není to klasický domov důchodců. „Nejsme zdravotnické zařízení, ale sociální. Můžeme tady mít čtyři lidi ubytované a o další se staráme jen přes den, pokud jejich rodiny potřebují,“ podotýká Málková.
Připojuji se mezi klienty pobytové služby. Je to několik dam, jejichž věk odhaduji okolo osmdesátky. Jsou zde z různých důvodů: jedné se zhoršil zdravotní stav a rodina se už o ni nemohla doma starat, jiná čeká, až se dcera vrátí z lázní. Je krátce po snídani a čeká nás několik úkolů na procvičování paměti.
Dostáváme pracovní sešity, skoro jako na prvním stupni základní školy. I hry a úkoly jsou podobné jako v nich nebo třeba jako v časopisu Mateřídouška. Na začátek něco jednoduššího, máme tužkou pospojovat body označené čísly, aby vzniknul obrázek. Jedna z mých partnerek je hotová za chvíli, ačkoli z žen vypadá nejstarší.
Mé sousedce naopak spojování vůbec nejde. Pomáhám jí hledat jednotlivá čísla a nakonec se daří na papíře rozpoznat psa. „Nám mladším to asi připadá hodně jednoduché, ale staří lidi mají často problém i s takovýmhle cvičením, proto je potřeba je každý den dělat,“ říká mi Daniela Pinkasová, která má zrovna denní službu a o klienty se celý den stará.
Další cvičení už je náročnější. V sešitě je vypsáno asi dvacet známých dvojic, vždy ale jen jedno jméno. Máme doplnit to druhé. Romeo a Julie, Hanzelka a Zikmund, Spejbl a Hurvínek, Suchý a Šlitr, Radůz a Mahulena. Některá nevím ani já, o tom, že by Othello měl nějakou partnerku, jsem jaktěživ neslyšel.
Mým společnicím se daří střídavě. Některé mají většinu jmen za chvilku vyplněných, jiné se trápí alespoň s jedním. Protože pro některé je náročné psaní, nakonec si říkáme, kdo ve které dvojici chybí a společnými silami se nakonec na všech shodneme. „Pro nás je skvělé, že dneska už existují takové pomůcky, jako třeba tyhle sešity. To ještě před několika lety nebylo. Ale i tak občas musím zapojit hodně fantazie, abych pro klienty vymyslela nějaký program,“ podotýká Pinkasová, která v kolínském zařízení pracuje už více než rok.
Rozcvička
Po procvičení paměti je potřeba protáhnout tělo. Přesouváme se od stolu do volného prostoru, pečovatelka každému chystá židli a pomáhá dámám s holemi. Takhle napsané to vypadá jednoduše, ale celé je to procedura skoro na deset minut. Když už sedíme všichni na „značkách“, začíná cvičení. Skoro jako ve škole v tělocviku, s tím rozdílem, že všichni sedí a cviky nejsou fyzicky nijak náročné. Přesto je to cítit. Takové cvičení by nebylo vůbec od věci každé ráno, říkám si v duchu.
Následuje malá svačina v podobě pomerančů, sušenek a čaje. A pak to nejlepší za celý den - usedáme do křesel a pečovatelka pouští film. Dnes se promítá Obecná škola, a tak s radostí usedám také.
Sledování televize mají důchodci rádi, nesmí se ale přehánět. „Někteří se rádi dívají na seriály, ale jsou i takoví, kteří u televize nevydrží,“ říká Pinkasová. A skutečně, jedna z klientek po půlhodince filmu odchází do pokoje. „Staří lidé potřebují často odpočívat. I když třeba nespí, potřebují nabrat síly,“ vysvětluje sympatická pečovatelka.
V centru panuje i díky ní dobrá nálada a přátelská atmosféra. A co je hlavní, nikdo nikam nespěchá. Včetně firmy, která dodává obědy. I když už měl být dávno na stole, rozvoz nikde. „To se často nestává. Ale to nevadí, nic nás netlačí,“ usmívá se Pinkasová.
Pro takové případy má vždy po ruce nějakou činnost, aby se staří lidé nenudili. Dneska je to poznávání zpěváků. Pečovatelka pouští písničky, dámy hádají, kdo je zpívá. Waldemara Matušku poznávají všechny, Helenu Vondráčkovou taky. S ostatními mají většinou problém. „To je hudba pro vás, pro mladé,“ zní většina odpovědí, i když zpívá Milan Chladil písničky z šedesátých let, tedy z doby, kdy ženám bylo okolo pětadvaceti let.
Oběd je konečně na místě a dámám chutná. A co je na programu po obědě? Ano, správně. Odpočinek. Alespoň dvě hodiny. „Ale máme tady paní, která by klidně odpočívala do pěti, kdybychom ji nechali spát,“ směje se pečovatelka.
Když je polední klid u konce, přichází to nejnáročnější. Minimálně pro mě. Drobné rukodělné a výtvarné práce, při kterých se klienti udržují ve formě. „Většinou je to hodně baví. Vzpomínají u toho, jak kdysi pracovali, a u práce se nejčastěji rozpovídají. Občas to jsou opravdu zajímavé vzpomínky a silné příběhy, protože většina z lidí, kteří tady bývají, zažila válku,“ podotýká Pinkasová.
Klientky se usazují k různým pracím, já si vyzkouším všechny. Pletení košíků z papírových prutů mě na první pohled děsí. Na druhý to vypadá jako pěkná piplačka. Nakonec to docela jde. Překřížit dva pruty a proplést jedním kolmým. A tak pořád dokola. Je vidět, že moje sousedka má s touto prací větší zkušenosti. „Hlavně abych vám nevypíchla oko,“ usmívá se při manipulaci s dlouhým papírovým prutem.
Natírání hotových košíků je o něco jednodušší. Ale pletení polštářků na židle taky vyžaduje notnou dávku zručnosti. Na takové prazvláštní dřevěné hrábě, otočené hroty vzhůru, se navlékají různě barevné stuhy, až z toho vznikne hustá síť. Vlastně takový hrubý tkalcovský stav. „Taky tady máme šicí stroj, protože občas jsou zde i zruční klienti a rádi si něco ušijí,“ podotýká Pinkasová.
U práce důchodci vydrží slabou hodinku. Následuje opět svačina, odpočinek, pak už večeře a spánek. „Většinou chodí spát před osmou hodinou, jsou po celém dnu dost unavení,“ popisuje denní režim Pinkasová. „Občas taky chodíme na vycházku. Ale to teď v těch velkých mrazech nejde,“ dodává pečovatelka.
Protože jde o stacionář a ne o domov důchodců, klienti se jí často střídají. „Většinou jsou tady týden, dva a už se těší domů. Asi i proto jsem si zatím k žádnému z nich nevytvořila nějaký hlubší vztah. Snažím se být na všechny stejně hodná,“ usmívá se. A jedna ze starých žen její slova potvrzuje. „Sestřičky jsou tady skvělé. Dala bych jim jedničku s velkou hvězdičkou,“ říká.
Proti izolaci
Zažil jsem s klienty prakticky celý den. A mám pocit, že jsem toho neudělal mnoho. Asi to je tím, že jsem mladý, říkám si. Staří lidé tady vypadají spokojeně a pořád mají co dělat. „To je pro ně důležité. Ve starším věku je nejhorší sociální izolace. Jsou sami doma, a to ještě zhoršuje jejich soběstačnost. Snažíme se to zlepšit,“ říká ředitelka Málková.
Práce se starými lidmi je podle ní v mnohém specifická. „Jsem původní profesí psychiatrička a už patnáct let se specializuji na duševní choroby vzniklé ve stáří. A za tu dobu jsem se setkávala se spoustou rodin, které pečovaly o své rodiče nebo prarodiče, trpící stařeckou demencí. A viděla jsem, jak je to vyčerpávající a že ty rodiny potřebují pomoct,“ popisuje své zkušenosti Málková.
Na dva dny i na měsíc
Centrum pro seniory poskytuje dva druhy služeb. „Denní stacionář je služba pro rodiny, které chtějí pečovat o své rodiče, ale potřebují přes den jít do práce, na nákup a podobně. Zkrátka sem staré lidi přivezou a po nějaké době zase vyzvednou. Pak máme také pobytové služby. Například když jsou v lázních, na dovolené a tak, postaráme se o jejich rodiče třeba týden, dva nebo i měsíc. Nejdelší doba, po jakou tady můžeme lidi mít, jsou tři měsíce,“ vysvětluje Málková.
Cena jednoho měsíce v pobytové službě je přibližně dvanáct až patnáct tisíc korun. „Většinou se to platí z příspěvků na péči, které staří lidé dostávají právě pro tyto účely. Když mají příspěvek třeba menší, umíme poradit co a jak, aby si mohli dovolit tady být,“ říká šéfka seniorcentra.
Pokud někdo chce své rodiče vozit pouze do denního stacionáře, zaplatí výrazně méně. „Pokud by tady klient byl každý pracovní den, vyjde to přibližně na šest tisíc za měsíc. Ale to se nestává, většinou sem lidé docházejí třeba dva dny v týdnu, zkrátka jak potřebuje rodina,“ uzavírá Málková.
Centrum pro seniory není konečnou stanicí. I pokud jsou v něm lidé na pobytové službě, vracejí se většinou domů. Ale ne vždycky. „Někdy pomáháme překlenout období, než se pro ně najde místo jinde, protože v domově důchodců nemají ze dne na den místo. Stává se to především při náhlém a drastickém zhoršení zdravotního stavu,“ vysvětluje ředitelka kolínského centra.
Můj čas mezi důchodci je u konce. Co jsem poznal? Především to, že není kam spěchat. Čas plyne tak nějak pomaleji. A také to, že jsou to stejní lidé jako všichni ostatní. Jenom jsou trošku starší a občas je potřeba jim pomoci.
