Od začátku této rubriky jsem každé dva týdny nahlížel do soukromí či pracovních povinností někoho jiného. Teď přišel čas na změnu, obnažím soukromí své. Být při porodu, to totiž stojí za zaznamenání. Co může být v životě důležitějšího, než jeho další pokračování? Ti, kteří mají děti, to už ví. Ti ostatní třeba ještě ne. Třeba jim před důležitým rozhodováním pomůže i tenhle článek. Redaktor Sedmičky strávil několik hodin na porodním sále. Bál se, nervoval se, občas si připadal bezmocný. A pak se šel opít.
Popsat všechny peripetie, které musí milující partner prožít s ženou během těhotenství, by vydalo na několik jiných rubrik s pikantními názvy. Samotný porod bohatě postačí. Pro každého prvorodiče je to asi dosud nejdůležitější věc v životě. Kam se hrabe maturita nebo první den v práci, ve světle přicházejících událostí bledne i svatba a všechny ostatní události. Paradoxní je, že já jsem byl s blížícím se porodem sice nervóznější, ale zároveň jsem se čím dál víc těšil.
Čekání na Den D
Když se člověk dozví, že čeká potomka, je to jen jakýsi biologický proces, změna v těle. Po prvním ultrazvuku už je to něco konkrétního. A jak se plod vyvíjí a roste, roste i citové pouto rodiče k ještě nenarozenému dítěti. A v posledních měsících, kdy už má ruce, nohy, rozpoznatelný obličej a většinou i vybrané jméno, je to už právoplatný člen domácnosti. Jen je potřeba počkat do porodu, až opustí dělohu a poprvé spatří světlo světa.
Jsou čtyři dny po termínu porodu a potomek se stále k ničemu nemá. Manželčino břicho už vypadá, jako by čekala paterčata, postýlka je smontovaná, dovolená podepsaná šéfem. Tak na co čeká, ptám se snad každou půlhodinu.
Úterní večer probíhá podobně, jako jakýkoli jiný, kdy jsme se ženou oba dva doma. Podíváme se na náš oblíbený seriál, dám si něco dobrého k pití, a když už se pomalu chystáme spát, manželka se chytne za břicho. „Něco se děje, mám tam takový divný bolesti,“ říká. A jde si napustit horkou vanu. Je totiž možné, že jsou to jen takzvaní poslíčci, kteří se mohou objevit několik dní před porodem. Připravují tělo na porodní stahy a posilují svalstvo, které bude při porodu potřeba. Horká vana je prý dokáže zahnat.
A skutečně, bolesti po chvíli mizí. Už je kolem půlnoci, když se objevují znovu. A to je jasné znamení, že se opravdu něco děje. Ostatně, čtyři dny po termínu, to je tak akorát. Další čekání by znamenalo další nervy. Rychle do sebe liju litr džusu, přidám ještě dvě jablka a banány, to kdyby náhodou bylo potřeba po cestě do nemocnice dýchat do balónku. Naštěstí nic takového nepřišlo.
Cesta do porodnice
Manželka zatím balí nejnutnější věci. I když má tašku do porodnice už tři týdny sbalenou i nachystanou, s ženskou pečlivostí ještě jednou všechno kontroluje a doplňuje. Začínám být nervózní. „Klid, to může trvat ještě několik hodin, než budu rodit. Zatím jsou to jen stahy, i když sílí,“ zůstává brzká prvorodička v klidu.
Nasedáme do auta a míříme do porodnice. Nemáme to daleko, za pět minut jsme na místě. I když původně nebyl výběr toho správného místa vůbec jednoduchý. Těhotné ženy totiž mají své internetové diskuze a na nich si vyměňují zkušenosti a moudra. Která porodnice je lepší, která horší, kde co zkazili a kde se naopak personál pořád usmívá. Vymoženosti techniky už ovlivňují i věci, nad kterými by před třiceti lety nikdo neuvažoval.
Nicméně nakonec zvítězila varianta „co nejblíž“, a tak se kolem druhé hodiny v noci dobýváme na vrata porodnického oddělení. Sestry jsou příjemné a manželka putuje na první vyšetření. A mně nezbývá, než čekat na chodbě. Jsem trochu nervózní, a tak mi ani nevadí, že jsou tam jen dvě křesílka a navíc ne příliš pohodlná. Většinu času trávím chozením od zdi ke zdi.
Po necelé hodině za mnou přichází žena. „Tak je to doopravdy porod,“ hlásí. Ptám se, co bude následovat. „Zatím jsou to slabé kontrakce, mám prý chodit po chodbě, abych co nejvíc rozhýbala břicho,“ povídá. A tak nezbývá, než posedávat na chodbě a sledovat, jak žena pár hodin před porodem chodí sem a tam.
Blíží se třetí hodina v noci a i přes nervozitu mě přemáhá lehký spánek. Manželka čas od času zapluje za dveře do oddělení, na rychlou kontrolu. Ale na sál prý půjdeme nejdřív ráno, zatím to nehrozí. Noc na nemocniční chodbě pomalu ubíhá a potomek si milimetr za milimetrem razí cestu na svět.
Už je to tady!
Popisovat nervózní poklimbávání a občasné výlety výtahem do přízemí a na vzduch nemá moc cenu. Teprve kolem sedmé hodiny ráno se začne něco dít. Střídá se personál, přicházejí lékaři a žena má tak silné kontrakce, že už občas křičí bolestí. Kdyby věděla, co ji ještě čeká, nejspíš by to brala jako drobné lechtání.
Přichází sestra a volá nás dovnitř. „Půjdeme na sál,“ hlásí. Protože jsem na celý porod dobře teoreticky připraven, ptám se, jestli je volný nadstandardní sál. Máme štěstí, nikdo si jej nezamluvil. Stojí to sice pětistovku, ale kolikrát za život člověk takovou věc potřebuje? Bez váhání ho bereme a jdeme se „ubytovat“.
Když připočítám další pětistovku, kterou zaplatím za to, že jsem vůbec mohl v nemocnici být, není to už úplně nejlevnější záležitost. Ale vyplácí se. Na porodním sále totiž nakonec strávíme skoro celý den, a tak se gauč, lednička a stolek, na který si můžu položit počítač a před začátkem dovolené ještě zařídit nezbytné pracovní záležitosti, náramně hodí. To jsou zatím výhody jen pro mě, na obyčejném sále bych seděl na židli u zdi.
Pro nastávající matky je komfort daleko větší. Vana s vířivkou, relaxační míče a podobné „vymoženosti“ dokážou z doby před porodem udělat docela příjemný den s maximální péčí. Polovina operačního sálu vlastně vypadá jako poměrně luxusní hotelový pokoj. Ale ta druhá, ta už dá člověku jasně najevo, že je v nemocnici. Moderní porodní stůl, polohovatelné lampy jako na operačním sále a skříně se zdravotnickými materiály jsou na svém místě.
Čas ubíhá, přicházejí lékaři a manželku vyšetřují. Stále nic nového, má silné kontrakce, otevřená je na čtyři prsty. To znamená, že cesta, kudy se má dítě dostat na svět, je široká pár centimetrů. Ačkoli bolesti už jsou skoro nesnesitelné, lékaři se rozhodují, že nebudou nic uspěchávat a nechají porodu volný průběh. „Pro ženu je to nepříjemné, bolesti jsou opravdu velké. Ale pokud nehrozí žádné komplikace, je to nakonec pro ni i pro dítě nejlepší,“ vysvětluje lékařka, když jí manželka prosí o císařský řez. Má pocit, že už to nemůže dál zvládnout.
Alespoň částečnou úlevu přináší chvíle v horké vaně. „Je to lepší, ve vodě to tolik nebolí,“ říká brzká prvorodička. Po půlhodince ve velké vířivce tráví další půlhodinku na rehabilitačním míči, ale pak už je bolest opravdu velká. Už může jen ležet na porodním stole, sestry ji chodí pravidelně kontrolovat. Bolesti jsou opravdu veliké, žena jen tiše sténá. Personál je milý a ochotný, ale tohle ho nerozhází. Je vidět, že je to u porodu běžná věc. Jsem rád, že jsem se narodil jako muž, ale na druhou stranu bych ženě rád pomohl a ulevil ji. Jenže nemám jak, a nejspíš by nepomohlo ani to, kdybych měl vystudovanou medicínu. A tak ji můžu jen držet za ruku a utěšovat.
Čas na léky
Blíží se poledne a bolesti vrcholí. Cesta pro miminko na svět přitom zdaleka není otevřená, vypadá to, že peklo bude ještě několik hodin pokračovat. V tu chvíli si nedovedu představit, že by to ještě šlo. Po pár hodinách v bolestech je žena úplně vysílená, lékaři uznávají, že v tomhle stavu by porod nezvládla. A rozhodují se pro epidural.
Při něm se zavede jehla do páteře a část těla se tak částečně umrtví. Přichází anesteziolog a dává se do práce. Kdybych to viděl poprvé, asi by mě omývali. Vidět, jak někomu blízkému píchají přímo do zad dobře deseticentimetrovou jehlu, to je jen pro silné povahy. Naštěstí mám za sebou krátkou pracovní zkušenost z operačních sálů, kde bylo podobné umrtvování při menších ortopedických výkonech běžné. „Mělo by vám to ulevit, kdyby bylo potřeba, zavolejte sestru a já přijdu zvýšit dávku,“ říká lékař.
Protože je žena na pokraji sil, dostává ještě infuzi na doplnění energie a tekutin. Účinek je okamžitý. Zatímco před slabou čtvrthodinkou to vypadalo na pekelná muka, po troše zavedení epiduralu žena usíná. A to poměrně tvrdě. „Je potřeba, aby měla na porod dost sil, takže je dobře, že usnula,“ uklidňuje mě lékařka, která tu a tam přijde zkontrolovat, jak na tom moje paní je.
Spánek je záchrana
Už jsme v nemocnici skoro dvanáct hodin, a tak i mě přemáhá na chvíli spánek. Budí mě ale hlad, a tak se vydávám obstarat nějakou potravu. V kantýně už je zavřeno, a tak musím vzít zavděk bagetou ze stánku. Alespoň můžu být dřív zpátky na sále, co kdyby něco.
Okolo třetí odpoledne se manželka probouzí. A je jako vyměněná. Energie má na rozdávání, a i když její břicho pracuje na plné obrátky, má vynikající náladu. Dokonce se zvedá ze stolu a vyráží na krátkou procházku.
„No vidíte, jak vám to pomohlo. To je to nejlepší, teď budete mít na porod dost sil,“ říkají sestry, když vidí ženu na vlastních nohách na chodbě. Ale proces se zastavit nedá, kontrakce se opět hlásí v pravidelném intervalu. Nezbývá, než se zase položit na stůl. Ale díky epiduralu v páteři jsou bolesti mnohem snesitelnější.
Okolo čtvrté to přichází. Stahy svalů se prudce zrychlují. Volám sestru. „Cítím velký tlak, něco se děje,“ křičí žena. „Budeme rodit,“ hlásí sestra do telefonu. A najednou se dějí věci. Během minuty je porodní sál plný lidí. Sestry, lékaři, vše se dává do pohybu a celý sehraný orchestr je v mžiku poskládaný okolo porodního stolu.
Hlavním porodníkem je mladší gynekolog, od pohledu sympaťák. Nastávající maminku neustále uklidňuje, ale zároveň stručně a jasně říká, co má dělat. „Tlačte, co nejvíc to jde. Ještě víc, ještě víc,“ nabádá manželku, která teprve teď poznává, co je to opravdový porod. Stojím a koukám, na nic jiného nemám kvalifikaci. Čas ubíhá strašně pomalu, v hlavě mi šrotují úvahy o tom, co všechno se může stát. Nejbližší vteřiny rozhodují o všem, o zdraví mojí ženy, budoucnosti mého dítěte. Jsem v transu.
Malý je na světě
Ale netrvá to ani pár minut a už je vidět hlavička. „Máme hlavičku. Teď tlačte přerušovaně,“ hlásí doktor. Všechno je hektické, ale zároveň skvěle zorganizované. Neobjeví se žádná komplikace a po deseti minutách se ozve dětský křik. Můj syn se hlásí na svět. Kdo to nezažil, nepochopí. Je to nejhezčí okamžik v životě. Stojím jako opařený a koukám na to nevzhledné klubko, zašpiněné krví a dalšími tekutinami.
Než se stačím rozkoukat, je ustřižená pupeční šňůra a sestra odnáší dítě do vedlejší místnosti. Omýt, zvážit, označkovat. Lékařka provádí první prohlídku, všechno se zdá v pořádku. Žena zatím zůstává na sále, je potřeba ještě odrodit placentu. Znal jsem to jen z knížek o koních, evidentně ani teoretická příprava na porod nebyla úplná. Ale po čtvrthodince je všechno v pořádku a malý Kryštof se poprvé dostává k mámě. Ještě na sále dostává poprvé cucnout z prsu. Jde mu to, jako kdyby se také na svůj příchod na svět teoreticky připravoval. Pak už jej i manželku čeká převoz na novorozenecké oddělení, kde si pár dní pobudou.
Po patnácti hodinách v nemocnici jsem nabitý energií, přestože je únava znát. Zkrátka taková malá euforie a hlavně velká úleva. Všechno nakonec dobře dopadlo. Balím se a vyrážím ven. Telefonovat a křičet do světa tu radostnou zprávu. A svolat kamarády, protože první potomek se musí náležitě zapít. Ale hlavně jsem rád, že jsem u toho byl. A že jsem viděl, co všechno žena při porodu zažije. Všem budoucím otcům to vřele doporučuji.
