Sedm statečných z Frýdku-Místku: najděte nejodvážnější čin roku | E15.cz

Sedm statečných z Frýdku-Místku: najděte nejodvážnější čin roku

Je jich sedm. Každý dokázal, že je hrdinou, který v pravý čas dokáže pomoci třeba s nasazením vlastního života.

Riskovali svůj život, zdraví, psychiku nebo pověst, aby pomohli druhým. Sedmička vybrala příběhy obyčejných lidí z letošního roku do ankety Sedm statečných. O tom, kdo bude hrdinou Frýdku-Místku
za rok 2009, rozhodnou čtenáři.

Petr Kuboš: dopadení zlodějů

Petr Kuboš chytil dva zloděje a zachránil důchodkyni její kabelku. „Venčil jsem zrovna psy, když jsem uslyšel křik a potom i pláč. Rozběhl jsem se směrem, odkud vycházel. Viděl jsem plačící paní. Začal jsem
ji uklidňovat a vyzvídat, co se stalo,“ líčí Kuboš. Žena mu zoufale popisovala celou situaci, kdy k ní přiběhli zloději a vzali jí kabelku. Kuboš na nic nečekal a běžel směrem, který mu okradená ukázala.
„Doběhl jsem k nedaleké benzince, kde si dva kluci kontrolovali lup. Neměli ani osmnáct let. Přiskočil jsem k nim, chytil jsem je za krky a srazil jim hlavy k sobě. Když jsem je táhl i s kabelkou k té paní,
ani jsem nepřemýšlel nad tím, že by mi mohli ublížit. Celé to bylo automatické,“ říká Kuboš.
Důchodkyně dostala zpátky kabelku, oba zloději skončili v rukou policie. „Nevnímám to jako nějaké
hrdinství. Věděl jsem, že ta paní potřebovala pomoc, tak jsem jí pomohl. Neměl jsem
z toho žádné zvláštní pocity.
Nejvíce mě překvapilo, že mě za ten čin ocenili policisté. Bylo to moc hezké, ale myslím, že by se tak měli chovat všichni,“ svěřuje se Kuboš. Podobnou situaci ještě nezažil. „Pouze jsem párkrát pomohl
manželce, když si na ni dovolovali v hospodě,“ vzpomíná Kuboš, který pracuje jako mechanik.

Ondřej Franek: proti bezpráví v Hyundaii

Dvaadvacetiletý Ondřej Franek se po roce a půl, co pracoval v nošovické továrně Hyundai, rozhodl říct médiím pravdu o tamních pracovních podmínkách. Jako jediný zaměstnanec zveřejnil své jméno a popsal, jak lidé v továrně dřou, že nemohou pít, když potřebují, a jak jim nadřízení vyhrožují. Právě díky jeho svědectví v Sedmičce se začala situace měnit, až vyústila ve stávku.
„Nemohl jsem se dívat na to, co se tam děje. Šikana, přesčasy a platy úplně jiné, než jaké Hyundai slibuje v náborových letácích. Věděl jsem, že z toho mohu mít problémy,“ přibližuje své odhodlání Franek, který v automobilce skončil letos na podzim.
„Nepřipouštěl jsem si strach ze žaloby ze strany automobilky, z finančních postihů a pošpinění jména. Jsem rád, že jsem to udělal. Mlčet umí každý. Tak se alespoň něco pohnulo k lepšímu,“ říká Franek, který připisuje zásluhy ostatním.
„Za to, že se začalo něco dít, může i redaktorka Sedmičky, která věřila tomu, s čím jsem se jí svěřil. A taky Vít Klusák, který mě utvrdil v tom, že dění v Hyundaii není normální. Že tyto praktiky do naší vyspělé společnosti nepatří. Kdyby se celá situace opakovala, zachoval bych se stejně. Svědomí by
mi nedovolilo podlehnout. Položil bych za to i život. Protože když vidíte jak jsou otročeni lidé, jak z nich teče pot, jak kolabují na linkách a někteří Češi se jim ještě smějí, tak to nemůžete nechat jen tak,“ zdůrazňuje Franek.

Vladimír Dužík: pomoc v zakouřeném bytě

Při jednom z posledních zásahů zachránil dobrovolný hasič Vladimír Dužík muže před udušením. „Přijeli jsme na místo stejně jako profesionální hasiči. Všichni se snažili najít ubikaci, ve které hořelo. Do bytu, který se nám zdál podezřelý, jsme s kolegou museli přelézt z balkonu na balkon v sedmém patře věžáku. V místnosti spal asi pětačtyřicetiletý muž. Usnul při vaření. Jeho byt byl celý zakouřený. Kdyby tam ležel ještě o chvilku déle, tak už to asi nepřežil,“ popisuje Dužík, který pracuje jako zámečník na živnostenský list.
Často tak vyráží zachraňovat životy. „Když mi zavolají, vyrazím. Člověk nikdy neví, co na místě najde. Jestli uvidí mrtvá těla, zraněné lidi nebo zvířata. Určitě se při větším zásahu bojím. Každý člověk by měl. Ale v akci na strach zapomenu. Vypustím všechno a jdu jen za jedinou věcí. A tou je pomoc,“ říká Dužík, který už je u hasičů jedenačtyřicet let. Za sebou má stovky výjezdů. K hasičům se dostal díky své rodině, ve které všichni u hasičů jsou.

Michal Pírek: tragická nehoda

Před rokem a půl se Michal Pírek rozhodl, že se přidá k dobrovolným hasičům. Jeden z nejhorších zážitků přišel před pár měsíci. Při dopravní nehodě v Bruzovicích dával první pomoc muži zaklíněnému
v autě.
„Přijeli jsme tam před profesionálními hasiči. Přiběhl jsem k němu a zkontroloval, v jakém je stavu. Z uší mu tekla krev. Věděl jsem, že má vnitřní zranění. Dal jsem mu krční límec a začal jsem ho uklidňovat. Dýchal přerývaně a, upřímně, ani nevím, jestli mě vůbec slyšel,“ vzpomíná Pírek.
Mladík zachoval klid a do poslední minuty se snažil ze všech sil muži pomoct. „Dělal jsem, co šlo. Počítal
jsem každou vteřinu, než přijede někdo, kdo rozstřihne pomačkané auto a dostane ho ven. Nevydržel to a umřel mi pod rukama,“ vzpomíná smutně Pírek, kterého ale zážitek neodradil od práce dobrovolného hasiče.
„Je to jedna z mých nejhorších vzpomínek, ale vím, že jsme pro něj udělali všechno, co šlo. A to je důvod, proč se budu pořád snažit pomáhat. Doufám, že další nehoda bude mít dobrý konec,“ říká Pírek, který pracuje jako stolař.

Silvie Jedličková: infarkt v supermarketu

Měl to být běžný nákup. Silvie Jedličková šla se synem, a když vcházeli do obchodu a tlačili před sebou vozík, uslyšela ránu. Otočila se a viděla ženu, která zkolabovala na schodech.
„Hned jsem k ní běžela. Ptala jsem se, co jí je. Říkala, že ji píchá na hrudi. Měla infarkt,“ vzpomíná Jedličková, která ženě poskytla první pomoc.
„Uvolnila jsem jí oblečení, pomáhala jí pravidelně dýchat a hlavně jsem ji uklidňovala. Kolem stála spousta lidí a bylo na ní vidět, že ji to znervózňuje. Hodně jí uklidnilo, když jsem řekla, že jsem profesionál a postarám se o ni,“ říká Jedličková, která pracuje jako zdravotní sestra v jeslích.
Od deseti let je v Červeném kříži. „První pomoc jsem už dávala mockrát. Ale jen asi třikrát jsem zachránila lidský život. O té paní ze supermarketu jsem si druhý den zjišťovala informace. Měla jsem velkou radost, že přežila,“ říká Jedličková.

Wilfried Dejmek: záchrana při povodni

Do Životic vtrhla voda, jakou tam nikdo nepamatoval. Vodní živel lámal větve, které končily v korytech řek. Ty se potom jinde vylily a začaly zaplavovat další a další domy. K jednomu spadlému mostu s naplaveným dřevem přiběhl Wilfried Dejmek. Tak začal příběh, který prožil dobrovolný hasič při červnových povodních na Novojičínsku.
„Museli jsme ten most vyčistit, aby přežil další nával vody. Odstraňovali jsme s kluky naplavené dřevo, na kterém jsme taky stáli. Najednou se rozestoupilo a vtáhlo kolegu,“ vzpomíná.
„S kolegou jsme k němu přiskočili a vytáhli ho. Byly to vteřiny. Nepřemýšlel jsem. Jednal jsem automaticky, jak by jednal každý. Že mohl během vteřiny umřít, že ho mohl vtáhnout proud? Všechno mi došlo až druhý den,“ líčí Dejmek.
Při povodních odvedl kus práce. Dělat dobrovolného hasiče navíc zvládá při zaměstnání. Má ženu a dvě děti. „Doma už si zvykli, že vyjíždím pomáhat. Je běžné, že obědváme, zazní poplach a jedu,“ říká muž,
který pracuje jako konstruktér světelné techniky.

Igor Sacký: pomoc lidským duším

Při povodních na Novojičínsku zachraňovali i „ochránci duší“. Igor Sacký se svým kolegou z Červeného kříže vyráželi od dveří ke dveřím a uklidňovali lidi, kteří přišli o všechno. „Dávali jsme jim psychologickou
první pomoc. Každý případ byl jiný, ale všichni lidé měli v očích beznaděj,“ vzpomíná Sacký na dny a noci na nohou.
„Dopředu jsme věděli, jestli v domě někdo umřel. V takové chvíli bylo uklidňování mnohem těžší. Snažili jsme se toho člověka znovu vtáhnout do života. Dát mu možnost, dostat ze sebe trochu té bolesti,“
popisuje muž situaci, při které možná nejednoho člověka odradili od sebevraždy.
„Zoufalství a beznaděj byla všude. Spousta lidí celý život budovala, proinvestovala obrovské peníze a vše ztratila pod rukama. Myslím, že psychologická pomoc, ventilování problémů je strašně důležité,“
říká muž, který pomohl stovkám lidí.
Pomáhat lidským duším se naučil v Červeném kříži. V něm je od dvanácti let. Když nezachraňuje duše a životy, chodí do práce. Dělá v centru na podporu integrace cizinců.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!