Sedmasedmdesátku měl i na dresu

S hokejkou v ruce bruslí od deseti let. Jeho vzorem byla kanadská hokejová legenda Steve Yzerman. Hrál za Opavu, Nový Jičín i Slavii Praha. Po letech mimo slezskou metropoli se vrátil zpátky domů, aby zkušenosti předal další generaci. Třiatřicetiletý Kamil Glabazňa už druhým rokem trénuje opavský dorost.
„Opavu mám moc rád a jsem rád, že jsme se po sedmi letech v Novém Jičíně přestěhovali zpátky. Město je čím dál hezčí,“ vyznává se Glabazňa. Vyrůstal na Kolofíkově nábřeží, teď žije v Kateřinkách.
O svém povolání měl běžné klukovské představy, chtěl být třeba popelářem. O tom, že by se živil hokejem, začal uvažovat až později. „Hrát jsem začal asi ve čtvrté třídě. Z prvního tréninku mi uvízlo v hlavě jen to, že nás bylo na ledě asi 150. Teprve postupně se náš počet ustálil na nějakých dvaceti,“ vzpomíná hokejový útočník, který v dresu Slavie vybojoval extraligový juniorský titul. V sedmnácti letech se dostal do Německa na mistrovství Evropy do osmnácti let. „Skončili jsme šestí, a brali jsme to jako velký neúspěch,“ říká Glabazňa.
Díky hokeji hodně cestoval, několik týdnů strávil v Montrealu, podíval se do Švédska i Finska. Hokeji věnuje většinu času a od srpna do března nemá jediný víkend volný. „Každý víkend máme nějaké zápasy. Přes týden je to trochu volnější, takže se čas snažím věnovat rodině,“ vypráví Glabazňa.
Šestiletá dcera Natálka i čtyřletý Honzík hokejového tatínka nezapřou. „Na bruslích už oba stáli a docela jim to jde. Honzík už začíná s tím, že by chtěl chodit do hokejové přípravky. Budu ho v tom podporovat, ať má nějaký koníček. Být v kolektivu je dobrá škola,“ povídá Glabazňa.
Právě z hokejového prostředí má spoustu přátel. „Když se sejde parta v šatně, to je to nejlepší. Mám spoustu zážitků, když jsme jako děti společně jezdili na turnaje. Dříve se do zahraničí tak často nejezdilo, teď ale mají i malí hokejisté spoustu příležitostí,“ srovnává Glabazňa.
Jaký to je rozdíl, když začínal s hokejem on a když začínají jeho malí svěřenci? „Na tréninky se pořád vstává v šest. Jen je to dnes pro rodiče podstatně finančně náročnější,“ říká. S hokejem chtěl praštit jen jednou, když ho povolali na vojnu do Jindřichova Hradce. „I na vojně jsem však hrál, a nakonec to byl jeden z nejlepších roků,“ říká.
Ačkoliv se narodil v roce dvou sedmiček, číslo sedm mezi jeho šťastná nepatří. „Moje šťastné číslo je jednadvacet. Nafasoval jsem jej na dres hned na základní škole a dodneška, když je možnost, mám ho na sobě,“ líčí Glabazňa. Na dresu však jednou sedmasedmdesátku nosil, právě při zápasech na vojně.
Kariéru profesionálního hokejového hráče pověsil na hřebík loni. „Už v Novém Jičíně jsem při hraní i trénoval. Minulý rok jsem v Opavě vedl starší dorost a zároveň hrál. Až letos jen trénuju,“ popisuje Glabazňa.
Přiznává, že hra mu chybí. I proto dvakrát týdně jezdí do Nového Jičína na krajský přebor a chodí hrát s přáteli.
V budoucnu by si chtěl udělat trenérský kurz licence A. „To je první trenérská třída. Měl bych s ní daleko více možností,“ plánuje Glabazňa. U hokeje chce zůstat a změnu povolání v nejbližší době rozhodně neplánuje.