Pamatuju si to jako dnes. Je léto roku 1988. Ve vedru čekáme frontu na hranicích s naší zelenou škodovkou 120 a čas si krátíme rozmluvami se souputníky. Jedni se svěřují, že si jedou koupit video. Další vyrážejí za hranice kvůli napařovací žehličce, jiné zlákal hit doby: „friťák“.
V Německu je vidět rozdíl už za hranicemi: upravené omítky, čistota, pěkné silnice. Ten pravý šok nastává v obchodech. Mě fascinují jogurty. Je jich tolik druhů! Jsem z nich nadšená stejně jako z regálů přetékajících sladkostmi. Pořád volám „mami, podívej“ a „mami, můžu si koupit tohle?“. Rodiče mě napomínají, ať se tak nahlas nedivím. Na první pohled je poznat, že jsme „chudí Češi“. Musím volit mezi čokoládovým jogurtem a bonbony PEZ v dóze ve tvaru zvířátka.
Když teď vezu plný koš v supermarketu v Berlíně, občas si na tuhle první cestu do Německa vzpomenu. O čtvrtstoletí později jsme se kvůli manželovu postu zpravodaje do Německa přestěhovali i se synem. Šok už zdaleka není tak velký jako tenkrát. Naopak. I když v nás Češích často hlodá komplex méněcennosti „chudáků z Východu“, vůbec se dnes nemáme tak špatně, jak si často myslíme.
To, co je v Německu opravdu lepší, je něco, co se nedá přesně definovat. Můžeme tomu říkat třeba všeobecná nálada ve společnosti. Němci jsou k sobě slušnější a ohleduplnější. Víc se smějí, méně si stěžují. Jsou to detaily, které jsou vidět na každém kroku. Třeba v restauraci nebo v obchodě, kde si vás váží jako zákazníka.
Polovina Němců rovněž přispívá na dobročinné aktivity (v Česku je to kolem 25 procent). Z iniciativy jednotlivce vzniklo i největší občanské hnutí, které rozdává přebytečné jídlo bezdomovcům a sociálně slabým. Německý Tafel takhle udá 100 tisíc tun potravin ročně a do jeho aktivit jsou zapojené i největší firmy a supermarkety.
A jestliže se o Němcích říká, že jsou to nepříjemní suchaři, vůbec to není pravda. Němci (a to nejen v Berlíně) jsou na rozdíl od Čechů moc milí, usměvaví a slušní, a taky překvapivě vtipní. Vstřícní jsou i k cizincům. Do Berlína teď jezdí za prací mnoho lidí z Itálie, Španělska a Řecka, a jazykové školy tak mají žně. Cizince tu potkáte na každém kroku. Moje učitelka němčiny, rodilá Berlíňanka, tvrdí, že v Berlíně potkáte nejméně právě Němce a Berlíňany. I přesto, že mají Němci s přistěhovalci velké problémy, jsou k cizincům tolerantní a společnost je příjemně multikulturní.
Vím, že se mi jednou bude stýskat, až budu muset zpátky. V Německu ale zažívám i opačné šoky a mnoho věcí u nás funguje líp. A stejně jako před lety při studiích v Paříži si uvědomuju, že si my Češi nemáme nač stěžovat. Ideál prostě neexistuje.
Berlínská architektura
Šok první: Byrokracie vás ubije
A nejen ta státní. I když i ta je vypečená: vaší první povinností po příjezdu do Německa je přihlásit se na obecním úřadě k pobytu. A jak minulé léto většina dosud nic netušících Němců zjistila, úřady jejich osobní údaje běžně a zcela legálně prodávají marketingovým firmám, pár centů za kus. Paradoxně ještě záludnější dovedou býti soukromé firmy. Důvod je jednoduchý: Německo je obří trh a stejně obrovité jsou i zdejší podniky. Giganti s tisícovkami zaměstnanců zjevně už dávno ztratili kontrolu sami nad sebou, o čemž nás barvitě přesvědčil porouchaný vodovodní odpad.
Odpad patří k pronajímanému bytu a byt firmě, která sídlí 500 kilometrů daleko. V domě je sice její pobočka, ale tamní dámy pro nás dokázaly udělat jediné: dát nám telefon do call centra. Čtrnáct dní ho nikdo nebral. Zkusili jsme podat žádost o opravu přes webové stránky. Jen přihlášení trvalo týden, protože speciální kód nám musela v doporučeném dopise dodat pošta. Když manžel docílil toho, že mu jedna paní z firmy zavolala, štěstím zářil ještě dva dny. Dotyčná operátorka se s ním konečně dohodla na toužebně očekávaném termínu opravy. Termínu, na který pak instalatér zapomněl.
Jestliže nenávidíte call centra, v Německu dlouho při zdravém rozumu nevydržíte. Jsou stejně všudypřítomná jako jejich operátorky neschopné. Jejich trik spočívá v tom, že vás přepojují mezi jednotlivými centrálami, dokud telefon nevypadne. Pokud jste příliš asertivní, mají právo vaše číslo zablokovat a vy jste definitivně nahraní. Ostatně v Německu jsem potkala Češku, která za studií pracovala pro jednu velkou německou firmu v call centru nedaleko Brna. Představovala se ovšem jako Hilda a tvrdila, že sedí v centrále ve Frankfurtu. Jak ochotně přiznává, neuměla tehdy moc německy a žádosti klientů vyřizovala podle okamžité intuice. Část mých telefonických hovorů se rázem objasnila…
Šok druhý: Služby nefungují a jsou nedostupné
Benzin či jídlo seženete v Německu za ceny srovnatelné s Českem a často v lepší kvalitě. Jenže kadeřník, manikúra, fyzioterapie a cokoliv, kde je potřeba lidská síla, je v Německu velmi drahé. Oříškem jsou řemeslníci, bez kterých se prostě občas neobejdete. V Česku jsme často využívali třeba montážní služby na nábytek nebo elektrikáře na zapojení svítidel, když jsme si zařizovali byt. To samé jsme chtěli i v Německu. Takové martyrium jsem ale dlouho nezažila a s láskou jsem vzpomínala na všechny ty nedochvilné nespolehlivé české řemeslníky.
Šok třetí: Německá pošta je noční můra
Pokaždé, když jsem přišla na naši českou poštu v pražském Braníku, byla tam fronta a nepříjemná úřednice. Pokaždé jsem odcházela naštvaná. Teď už jsem mnohem shovívavější. Česká pošta funguje oproti té německé, zprivatizované v roce 1995, excelentně! A jen doufám, že ji nečeká stejný osud. V Německu nefunguje na poště skoro nic. Neustále nám nechodí důležité úřední zásilky. Nikdo neví proč a opět se není kam obrátit. Když něco zařizujeme na úřadech a má nám to přijít poštou, raději prosíme, zda si můžeme přijít osobně.
Pošta v Berlíně funguje podle autorky dost problematicky
Problémem je i odeslání pohledu. Pošta je tu součástí malých obchodů, například večerek. Jelikož v ulicích nejsou skoro žádné schránky, vypravila jsem se na poštu do naší „späti“, jak se tu večerkám říká, patřící Turkům. Otevírací hodiny byly ale tak nesmyslné a variabilní, že jsem se trefila vždycky do přestávky. Když jsem konečně přišla správně, na místě přepážky stála omluvná cedulka: „Mám nemocného psa, takže je dnes zavřeno.“ Z Berlína už pohledy neposílám.
Ještě horší zážitek jsem měla s balíkem, který jsem si nechala poslat. Nepřišel, jak jinak. Po několika telefonátech jsme zjistili, že si to pošťák spletl a nesl ho na jinou adresu (proč?!). Nakonec ho prý nechal na recepci domu. Tam ho nemohli najít. Znovu telefonát. Dali ho do jiné poličky s jinou adresou (proč?!). Nakonec mi balík vydali bez potvrzení, nemusela jsem se nijak prokázat a nic podepsat… Už nikdy si neobjednám nic do Německa.
Šok čtvrtý: Německé školky
I Němci řeší problém s nedostatkem míst ve státních školkách. Protože synek chodil v Praze do anglické školky, rozhodli jsme se i v Berlíně zpočátku pro soukromou mezinárodní školku. Má dlouhou tradici, dobré hodnocení a sídlí na prestižní adrese v západním Berlíně přímo u vyhlášené třídy „Kudamm“. S naší českou školkou se ale nedá srovnat. Učitelky jsou sice skvělé a oceňuju jejich otevřenější přístup k dětem, to je ale asi jediné. Ač je školka soukromá a drahá, nemá hezké vybavení. Staré ušmudlané hračky by se ještě daly přejít, ale co těžké dveře do třídy, které neustále skřípají dětem prsty? Jak takové vybavení mohl vůbec někdo schválit? A co pravidla EU? Samostatnou kapitolou je jídlo. V německých školkách se často nevaří, a tak musejí rodiče chystat denně svačiny a snídaně dětem s sebou. V naší školce mají děti pouze oběd. Jídlo je nekvalitní, a ještě je ho málo. A tak má syn neustále hlad. Zděsila jsem se, když jsem na vlastní oči viděla, jak dva řízky učitelky rozdělují mezi šestnáct čtyřletých dětí… Možná jsme měli jen smůlu, ale v naší pražské školce by to rozhodně neprošlo.
Berlínské metro, ilustrační foto
Šok pátý: Kašlou na módu
Zatímco v Praze v práci i na ulicích často potkávám do detailu „vystajlované“ lidi a značky, které teď letí, rozeznávám už od pohledu, v Berlíně je oblečení všem fuk. Kdo je bohatý, nedává to na sobě znát drahými věcmi. Kdybych si na sebe vzala třeba pytel, nikoho to nepřekvapí. Každý tu nosí, co se mu zachce. Nejvíc tu letí móda typu „hlavně aby to nebyla značka a abych neměla výrazné barvy“. Proto si často připadám jako při návratu do dob na gymnáziu, kdy jsme nejradši nosili vytahané svetry.
Převládá tu manšestr, tlusté vlněné punčochy, hnědá a černá a k tomu okopané kozačky nebo sešmajdané tenisky. Letí i roztodivné punkové kreace. Před pár měsíci jsem potkala ve sněhu člověka s pantoflemi bez ponožek a plácačkou na koberce v jedné ruce a doutníkem ve druhé. Ani jsem se neotočila, podobných modelů tu potkávám desítky.
Šok šestý: Milují svá těla
Kdybych měla říct, co je v Německu nejvíc trendy, tak je to péče o sebe, wellness, chcete-li. Němci dbají na to, co jedí, a podle různých průzkumů jsou to největší „biomaniaci“ na světě. Potraviny jsou tu kvalitní a bio funguje jako zaklínadlo. Jsou supermarkety, kde už neseženete jinou zeleninu a ovoce než právě bio. Populární jsou i speciální biosupermarkety. Ve všech obchodech je pestrý výběr pro vegetariány. Tofu a sójové mléko seženete i v zapadlé večerce. Neustále tu někdo běhá nebo jezdí na kole, což je berlínská specialita. Cyklostezky jsou všude a lidé vyrážejí i v mrazu a náledí, které letos vydržely až do dubna. Posilovny jsou na každém rohu a stále populárnější jsou ryze ženská fitnesscentra, kde potkáte hodně muslimek. Fitka tu navštěvují lidi všech věkových kategorií, na aerobic a jógu se mnou chodí i ženy ve věku mé babičky.
Šok sedmý: Baží po nevkusné televizní zábavě
Německý recept na úspěšný televizní program je jednoduchý. Musí to být něco, kde se tančí sestavy, jsou tam barvy a zpívá se tam. Němci prostě (kromě nejrůznějších reality show, naposledy Německo hledá SuperStar) milují takový televizní „Ein Kessel Buntes“. Skoro všechny pořady začínají tak, že někdo přichází do kouřové clony za zvuků hudby, do toho si moderátoři střihnou nějakou tu taneční kreaci a pak si všichni společně zazpívají. Podobně funguje i víkendové pásmo pro děti. Zatímco my s manželem umíráme smíchy nad obtloustlými Němci se vzezřením Horsta Fuchse, kteří tančí sestavy, synovi se to líbí. Občas máte pocit, že se díváte na Českou sodu a její Alles Gute.
