Lidé z olomouckého Horního náměstí sice bydlí v centru, ale nemůžou tvrdit, že žijí v přesném středu města. Ten je totiž jinde. Skutečný „pupek“ města určili exkluzivně pro Sedmičku odborníci na geografii. Leží u řeky Bystřičky v ulici Dr. Milady Horákové, kde stojí od padesátých let minulého století bytový dům.
„Geografický střed, který můžeme chápat jako těžiště daného území, je možné vypočítat různými způsoby. Kvůli přesnosti jsme použili nejen čtyři základní zeměpisné souřadnice, tedy nejvýchodnější, nejzápadnější, nejjižnější a nejsevernější, ale také všechny body, které tvoří hranici města. Jejich průměrná hodnota nám dala výsledek,“ vysvětluje Jaroslav Burian z katedry geoinformatiky přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého.
Druhé měření provedli pracovníci společnosti Geodis. „Do výpočtu jsme zahrnuli šestadvacet katastrálních území. Pomyslný střed leží v ulici Milady Horákové,“ uvedla Dita Sukupová z Geodisu. Upřesnila, že jde o blok domů s vchody 21 a 23.
Překvapení obyvatelé
Zjištění odborníků obyvatele překvapilo. „To jsem opravdu nevěděl, že žijeme v absolutním středu Olomouce,“ usmívá se Pavel Pekárek, který v ulici žije už řadu let. „Jsme na tohle místo zvyklí, bydlí se tu dobře, všude máme blízko. Jinam už bych nešel,“ dodal Pekárek.
Do třicátých let minulého století přitom byla u řeky Bystřičky pustina. Postupně se začaly stavět domy a na začátku padesátých let vznikly v ulici byty pro armádu. „Podle barvy fasády jim lidé říkali Bílý a Rudý dům,“ vzpomíná historik Milan Tichák. Původně Zborovské nábřeží se za války změnilo na ulici Na Bystřičce a po roce 1945 na Kyjevské nábřeží. Před dvaceti lety se opět cedule měnily a dnes nese jméno Dr. Milady Horákové.
Podle realitních makléřů je místo v přesném středu Olomouce lukrativní. „Je to jedno z dobrých míst blízko centra, kousek od nádraží, obchodního domu a tramvaje. Byty v cihlových domech jsou žádané,“ říká ředitel Hanácké realitní kanceláře Petr Korytar.
Nepříjemný je podle něj provoz v ulici, kvůli kterému mohou mít lidé v nižších patrech problémy s hlukem. Ideální jsou proto byty s okny do dvorních traktů. „V Olomouci ale není jednoduché najít klidnou lokalitu,“ dodává Korytar.
Kromě absolutního středu hledala Sedmička také nejvyšší bod ve městě. Tím je Radíkovská pevnůstka, která leží 443 metrů nad mořem. Nejníže položeným místem je ve výšce 205 metrů řeka Morava na jihu Olomouce nedaleko silnice na Tovačov.
Žít na kraji Olomouce? Na jihu i na severu ruší lidi auta
Sedmička zjišťovala, jak se žije lidem v nejzazších cípech Olomouce. Na severu, jihu, východě a západě. V Olomouci jsou bezmála tři desítky městských částí, které se liší velikostí, počtem obyvatel i množstvím obchodů nebo škol. Jen někteří lidé ale můžou tvrdit, že žijí v nejzazších místech na severu, jihu, východě a západě.
Idylický východ
Nejvýchodnější část Olomouce je v Lošově. Na placaté Hané je to neobvyklé místo. Jsou tam kopce a hlavně místo polí les. Starousedlíci si pochvalují krásnou přírodu a dobré spoje městských autobusů, ale mají i výhrady. Léta na okrajovou čtvrť vedení města zapomínalo a moc peněz do ní nedávalo. Jsou tam tři hospody, obchod, ale chybí pošta, školka i škola.
V nejvýchodnějším koutě Lošova, pár metrů od hvězdárny, rostla ještě před několika lety na louce tráva, pak tu vyrostly domky. V jednom z nich bydlí Joseph Sheety. Je mezi prvními Olomoučany, kteří vidí vycházet slunce. „Přestěhovali jsme se sem kvůli přírodě před šesti lety,“ vysvětluje olomoucký zubař, který předtím žil v bytě nedaleko Výstaviště Flora.
Pochází z Izraele a v Olomouci studoval lékařskou fakultu. Po studiích žil v rodné zemi, potom se oženil a před třinácti lety se vrátil na Hanou.
Když má uvést nevýhody bydlení za městem, dlouho přemýšlí. „Snad jedině ta zima. Je tady krutější než ve městě. Když napadne sníh, musí jej odhazovat bagr. Potom je obtížné se dostat domů,“ usmívá se lékař.
Jinak ale vypočítává jen samé klady. „My jsme vlastně v centru, do města to máme šestnáct kilometrů. Příroda, klid a kousek do lesa, to jinde nenajdete,“ dodává Sheety. Protože má už dospělou dceru, problémy s dojížděním do školy nebo do kroužků řešit nemusí.
Hned vedle si postavil domek jeho kamarád, obě rodiny se spolu často stýkají. Když si chtějí zajít do restaurace, jezdí do Olomouce, ale chodí i do místní hospody.
Rušný sever
Mezi starousedlíky zapadli i manželé Ptáčkovi, kteří žijí v nejseverněji položené části města Chomoutově tři roky. Domek v místě vzdáleném zhruba pět kilometrů od centra Olomouce koupili jako hrubou stavbu. Už ji dokončili, ale pořád mají práce dost. Na dvoře leží stavební materiál na budoucí garáž.
Dům stojí u frekventované silnice směrem na Uničov. V pět hodin odpoledne je problém přejít silnici, kolem jezdí jedno auto za druhým.
„Hluk ze silnice je slyšet i v noci. Situace se ještě zhoršila asi před měsícem, kdy začalo jezdit ještě víc kamionů. A ty se valí jeden za druhým, osobní auta tak slyšet nejsou,“ stěžuje si dvaatřicetiletá Hana Ptáčková.
Jejich domek stojí hned na kraji Chomoutova a nikdo z řidičů si zjevně s padesátkou hlavu neláme. „To je největší problém. Rychlost nedodržuje nikdo. Určitě by nám pomohly alespoň zpomalovací pásy,“ shodují se mladí manželé.
Přesto by se do bytu v paneláku v Lazcích už vrátit nechtěli.
Drobné nákupy dělají v místním obchodě, na větší jezdí do Olomouce, kde taky oba pracují. Šestiletá dcera dojíždí do školy v Horce nad Moravou.
I když Chomoutov patří k záplavovým oblastem, z velké vody Ptáčkovi strach nemají. „V Lazcích nám taky hrozily povodně. Dům máme vyvýšený a samozřejmě budeme rádi, když dostaví hráz. Ale tohle místo jsme si vybrali záměrně. Je to kousek k řece, do Litovelského Pomoraví a do přírody,“ dodal Libor Ptáček.
Klidný západ
Zhruba šest kilometrů západně od centra Olomouce leží Topolany a v jejich nejzazším cípu bydlí lidé v ulici bratří Čapků. Klidná ulice působí idylicky.
A tento první dojem potvrzuje i třiapadesátiletá Marie Zeidlerová. „V centru bych určitě bydlet nechtěla. Máme tady klid, pohodu, blízko do města. Sednu na autobus šestadvacítku, potom na tramvaj a jsem ve městě. Těm, co jezdí z třeba z Černé cesty na Foerstrovu, trvá cesta mnohem déle než nám,“ říká žena, která v Topolanech bydlí od narození.
Žádný důvod, proč by se měla stěhovat do centra města, nenachází. I když v Topolanech není škola a do školky musí rodiče vozit děti do sousedního Ústína nebo Hněvotína. A ani obchod se v Topolanech neudržel. Skončil letos na jaře. „Pro ty starší, kteří nemají auto, je to určitě problém. Nemůžou si sami nakoupit. Většina z nás ale jezdí do obchodů v Olomouci,“ poznamenala Zeidlerová.
Topolany se podle ní změnily hlavně v posledních dvaceti letech. Hodně se staví, do domků se stěhují mladé rodiny s malými dětmi. Taky se lidé dočkali plynu a kanalizace. I když ta jim spíš dělá starosti.
Zatímco dřív problémy s velkou vodou neměli, letos při vydatných deštích zahrozila a zaplavila zahrady. „Nikdy jsme nepatřili mezi záplavové oblasti, ale letos se voda valila přes kanály ven. Mnoha lidem zničila zahrady,“ popisuje Zeidlerová.
V nejzápadněji položené ulici se ale jinak podle ní žije dobře. Kousek od domů sice bylo zemědělské družstvo, ale už zaniklo. Nahradila ho stolárna. „Hluk z výroby naštěstí neslyšíme. Dokud tady ve čtyři ráno jezdily traktory a táhl se smrad z družstva, bylo to mnohem horší,“ vysvětluje Zeidlerová.
Větrný jih
Nemilany byly samostatnou obcí do roku 1975, potom se připojily k Olomouci. Návětrná ulice dostála svému jménu. V ulici položené nejvíc na jihu města opravdu fouká. U pole a pár desítek metrů od dálnice stojí nové řadové domky, v posledních letech se tady hodně staví. Mezi novými obyvateli jsou i manželé Svobodovi. Tuto městskou část si vybrali hlavně kvůli ceně domu.
„V jiných lepších lokalitách, to nebylo pro nás dostupné. Líbí se mi třeba nízkoenergetické domky v Arbesově ulici, dívali jsme se i na stavby v Neředíně, ale všechny byly hodně drahé,“ vysvětluje volbu Jitka Svobodová.
Mladí manželé odešli s malým synem z bytu dva plus jedna u kojeneckého ústavu. „Chtěli jsme bydlet v domku za dostupnou cenu a v dosahu městské hromadné dopravy,“ dodává Václav Svoboda.
I když do Nemilan jezdí autobus, do města většinou vyráží autem. V Nemilanech nechybí ani školka a druhý stupeň základní školy.
Přestože Svobodovi bydlí na kraji města, o klidu lesa nebo zpěvu ptáků si mohou nechat zdát. Kousek od jejich obydlí vede dálnice. Směrem k ní mají ložnici a koupelnu. „Manžel nic neslyší, ale mně hluk vadí, ani v noci se nedá okno otevřít,“ posteskla si mladá žena.
Změny k lepšímu Svobodovi moc neočekávají. „My jsme poslední, další domy už se tady stavět nebudou, protože by byly moc blízko silnice. A pole tady asi taky zůstane, takže stromů se nedočkáme,“ krčí rameny Svobodovi.
