Šéf scény: Využít předností divadla je jednoduché a zároveň to nejtěžší

Zpočátku si ředitel Východočeského divadla v Pardubicích Petr Dohnal prý připadal jako stavbyvedoucí. Pardubickou scénu změnil od základů. „Dnes jsem rád, že jsem začínal od píky a divadlo je v situaci, kdy nemusí nadbíhat divákům,“ říká Dohnal.

V souvislosti s tematickou sezonou o Pardubicích, které znamenají svět, a u příležitosti Velké Pardubické, uvedlo divadlo premiéru hry Utíkej, Váňo, utíkej! Jaké má ohlasy u diváků a jak reagoval hlavní hrdina, žokej Josef Váňa?

Toto představení má silný pozitivní náboj a je hráno s velkým nadhledem a fantazií. Na diváky se zjevně tato energie přenáší, mohou si zde dosyta užít smíchu i dojetí, a ještě se něco dozvědí z historie významného dostihu. Myslím, že mnozí lidé byli překvapeni, jak velké příběhy se okolo koní odehrávají. Josefa Váňu jsem o připravované premiéře informoval a zval jej. Ovšem kvůli povinnostem spojeným s dostihy se nemohl dostavit. Po svém osmém triumfu pak pro herce podepsal na památku program s politováním, že se nemohl zúčastnit, a přislíbil, že se někdy pokusí přijet i se svou manželkou, která má divadlo velmi ráda.

Bylo třeba, po dalším historickém vítězství Josefa Váni, hru upravit?

Samozřejmě. Hned druhý den po premiéře jsme k naší velké radosti hru upravili a je tedy zcela aktuální.

Jaké jsou a budou hlavní taháky letošní divadelní sezony?

Všechny premiéry by měly být přitažlivé a díky různorodosti žánrů by si měl vybrat opravdu každý. U prvních dvou premiér je už jasné, že si své diváky najdou. Reakce publika na Zvoníka Matky Boží jej dokonce řadí už teď mezi výjimečná představení. O dalších bych to nerad zakřikl, ale Dvanáct rozhněvaných mužů v režii Petra Kracika s hostujícím Petrem Kostkou, nebo světový muzikál Zpívání v dešti s domácím režisérem Petrem Novotným, či Sen noci svatojánské na Kunětické hoře pod režijním vedením Mariána Pecka mohou být velkým lákadlem. Ovšem i antická tragédie Trojánky s třicetičlenným sborem a živou hudbou může poskytnout unikátní zážitek z mimořádně silného příběhu. Dvě komedie S cizí dámou v cizím pokoji a Penzion pro svobodné pány by se mohly stát sladkým bonbonkem celé sezony.

Chystáte nějaké změny v souboru?

O personálních otázkách se v uměleckém souboru mluví vždy okolo Velikonoc, kdy si herci tradičně domlouvají nová angažmá a ředitelé přijímají nové posily. V současné době je náš soubor velmi silně obsazen a nikomu se zatím, pokud vím, nechce odcházet. Vzhledem k množství představení, která nyní uvádíme, bychom potřebovali soubor rozšířit, ale peníze nám to zatím, bohužel, neumožňují. Přesto je herecký soubor potřeba stále měnit a omlazovat. To zatím řešíme hostováním mladých absolventů uměleckých škol.

Jak jste spokojení s diváckou přízní a jak chcete divákům nadále „nadbíhat“?

Nemáme zapotřebí nikomu nadbíhat, to by se nám ve výsledku nevyplatilo. Podbízení se a jednostrunný repertoár diváka nakonec odradí. Dělat poctivé divadlo, které je srozumitelné a přináší spontánní pravdivé emoce přenášející se na diváky, to je cesta, která může nové návštěvníky přitáhnout a stávající udržet. Zábavný pak může být i náročný a vážný titul. Jedinečný zážitek z neopakovatelného okamžiku - to je výhodou divadla, kterou nemůže nabídnout žádné jiné médium. Využít všech předností divadla je vlastně jednoduché, ale zároveň to nejtěžší na našem počínání.

Předpokládám, že se již naplno připravujete na Grand Festival smíchu. Na co se mohou diváci těšit?

Dvanáctý ročník festivalu, stejně jako předchozí ročníky, připravujeme již od konce toho minulého. Výběrová komise objíždí divadla, která nabízí nové komedie, po celý rok až do listopadové uzávěrky festivalového programu. I letos se naštěstí urodilo mnoho vynikajících komedií a bude opět těžké vybrat. Prozrazovat konkrétní představení před definitivním výběrem by nebylo korektní. Letos navíc chceme udělit významnému umělci, kterého vybere třicetičlenná odborná akademie, cenu Genia smíchu za mimořádný počin v komediálním žánru posledních let.

Co nejvíce trápí ředitele pardubického divadla?

Ono to bude vypadat otřepaně, ale jsou to peníze. Na výkonnost, kterou divadlo podává, bychom podle měřítek jiných divadel měli mít o deset milionů vyšší dotace. Co mě však trápí možná ještě více, je fakt, že chybí kvalitní současní autoři, jejichž hry bychom mohli uvádět. Zatím se spíše pohybujeme v rovině úprav her a dramatizací, ale vlastní současná tvorba je opravdu velmi chudá.

Nedávno protestovali brněnští divadelníci proti krácení dotací města na kulturu. Jak vypadá v Pardubicích vztah divadla s městem z tohoto hlediska?

Téměř celé vedení města chodí pravidelně na naše představení a většinou jsou tito lidé dokonce našimi předplatiteli. Takže jejich vztah k divadlu je nenucený a vnímají jej jako přirozenou potřebu. To je velmi pozitivní a příjemné. Na druhé straně sami vidí, jaký je zájem lidí o naši činnost, a tak mnohdy vzniká dojem, že je to samozřejmé a že si vždycky nějak pomůžeme. My svou činnost děláme ze dvou třetin pro děti, mládež a důchodce a pouze z jedné třetiny pro diváky, kteří mohou platit komerční vstupné. Dalším zmrazováním či dokonce snižováním dotace by trpěly jen ty první dvě třetiny diváků, a to by pro vedení města nebyla dobrá vizitka.

Jak vidíte budoucnost a další směřování pardubického divadla?

Věřím, že divadlo se o svou budoucnost bát nemusí, pokud bude diváky bavit a naplňovat jejich emoce. Ctím tradici Městského divadla v Pardubicích a jeho poetiku oslovující široký okruh diváků, současně s tím však usiluji o originální dramaturgii dávající divadlu v celorepublikovém kontextu jedinečnou tvář. V následujících letech dám příležitost mladým tvůrcům, ale opírat se budu především o zkušené talentované umělce, kteří jsou základem dobrého profesionálního souboru.

Ředitelem jste od roku 1999, jakými hlavními proměnami divadlo prošlo?

Převzal jsem divadlo ve velmi zbídačeném stavu, především ekonomicky. Začínal jsem od základů, dokonce doslova, v divadle totiž byla zásadní rekonstrukce. Dokonce jsme v té době měli v užívání i Kulturní dům Hronovická, který se rovněž rekonstruoval, a stavěli jsme i dnešní Divadlo 29. Následovalo zbourání a stavba dílenského provozu. Zpočátku jsem si připadal víc jako stavbyvedoucí než ředitel divadla. Ale možná i díky tomu jsem se nevěnoval urputně jen umělecké činnosti, ale naučil se divadlo vnímat jako širší celek. Hned v prvních dvou sezonách jsem stihl uskutečnit přibližně sedmdesát personálních změn a začal tak vytvářet tým lidí, kterým jsem důvěřoval. Dnes jsem přesvědčen, že máme vysoce profesionální divadlo, avšak práce zde nikdy nekončí a s každou novou premiérou musíme dokazovat, že tomu tak je.

A samotné Pardubice?

Moc nevím, znám cestu z divadla domů a zpět. A pokud se někdy podívám jinam, vidím, že se Pardubice spíš proměňují v okolí. O třídě Míru se mluví již dvacet let, o zapuštění silnice na náměstí Republiky a rekonstrukci parku možná ještě déle. Pokud se tyto zásadní přestavby neuskuteční, centrum města bude jenom skomírat. AFI palác je velmi kontroverzní stavba, je to město ve městě, ale když už tady je, mělo by nás to vést k vytvoření něčeho lepšího. AFI palác jen utlumil špatné město, ale sám o sobě nemá potenciál pro budoucnost, ten je v tradici a kvalitě. Lidé se ve světě vrací do starých měst a malé obchůdky mají svůj velký půvab. Architektonicky bezduché krabice zůstávají prázdné. Vedení radnice ovšem musí v podpoře malého podnikání něco udělat a každopádně vytvářet i konkurenceschopné, esteticky lákavé prostředí ve městě.

Jaký je váš vztah k Pardubicím a Pardubickém kraji, která místa máte nejraději?

Jsem rodák z Pardubic a tudíž i zdravým způsobem patriot. O zámku jsem si myslel, že se nikdy nezrekonstruuje a dnes je to jedno z nejkrásnějších míst, které mě nabíjí a utvrzuje v přesvědčení, že máme co nabídnout i turistům. Kunětická hora mě lákala od mládí, lezl jsem tu s kamarádem po skalách a málem se i zabil, teď se sem rád vracím, a to nejen při našich představeních, ale i jako běžný návštěvník. Jsem rád, že město má skvělé koupaliště i nové lanové centrum, a i když nechodím moc často na hokej, je pro mě důležité, že tady funguje skvělý hokejový tým a je k dispozici zrekonstruovaný zimní stadion. Samozřejmě, že rodinné stříbro, jako je Velká Pardubická a Zlatá přilba, jsou základy, na kterých musí naše město stavět, abychom měli být na co hrdí.

Petr Dohnal

Narodil se 20. listopadu 1960 v Pardubicích.
Je ženatý, má dvě dcery.
Ředitelem pardubického divadla je od roku 1999.
Rád vaří, stříhá filmy a zabývá se dabingem.
Krédo - Dělat vše naplno a přitom ještě stačit žít.