Šichta na velkorypadle. Otřesy a prach | E15.cz

Šichta na velkorypadle. Otřesy a prach

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Redaktor Sedmičky si na vlastní kůži zkusil tvrdou práci na těžebním velkostroji.

Čepirohy, Vršany / Šachetní džíp zdolává hrbolatou cestu do přísně střeženého těžebního prostoru Vršany. Před námi se otevírá zcela jiný svět. Žádná zeleň, jen oddělené vrstvy zeminy různých odstínů. A všudypřítomný prach.

Nehostinná krajina připomíná záběry z Měsíce. „Koukejte, tamhle běží mufloni,“ ukazuje přes zaprášené okénko terénního auta vedoucí úseku skrývka Vladimír Kohout. Míjíme stádo mladých zvířat, která se s tímhle prostředím sžila. Stejně jako lidé, kteří v něm pracují.

Blížíme se k rozložitému rypadlu. Vypadá jako obří pavouk, veliký jako dva na sebe postavené paneláky. Kusadlo zarývá hluboko do země. Jeho zuby drtí vše, na co narazí. Hrabe do pětadvacetimetrové výšky. Skrývá všechny nadložní zeminy, které jsou nad uhelnou slojí. Leze pomalu, za den urazí nanejvýš třicet metrů.
Nasazujeme si přilby a rukavice. Exkurze na největším těžebním stroji Vršanské uhelné KU 800 začíná.

Tam se naběhají

U velkorypadla čeká brigadýr Miroslav Vokurka. Stroj zná do posledního šroubku. Pracuje na něm přes třicet let. „Mám pro vás nahoře připravenou lopatu,“ zamrká na mě. Stoupáme po úzkém, strmém schodišti z roštů. Tady se asi naběhají, napadá mě. Přes zábradlí vidím mnohacentimetrové nánosy mastného prachu, který se usadil na plošinách gigantického bagru. „Tohle musí po sobě každá směna uklidit,“ vysvětluje Vokurka. Při pohledu na balast mé nadšení z práce opadá.

Pouštím se do toho. Lopatou uhelkou vyhazuji prach na pohyblivý pas, brigadýr mi přihrabává. Opodál se na mě zubí strojník. „Tu lopatu mi tady nechte, až půjdu zpátky, tak to dodělám,“ zažertuji. Jdeme dál. Další nekonečné schody!

Kabina řidiče velkorypadla se celá klepe. Uvnitř to vypadá jako v raketě. Na prosklené stěně je počítač a monitor, který zobrazuje místa snímaná kamerami. „Nevadí vám ty otřesy?“ ptám se muže na sedačce. Bagrista Luboš Musil jen zavrtí hlavou. „Po skoro třiceti letech mi to nepřijde,“ procedí mezi zuby. Podél pásového dopravníku přecházíme do kabiny klapkaře. Obsluhuje ji Lukáš Winter. Dělá tam teprve dva roky. Přiznává, že si na kývavé pohyby ještě úplně nezvykl.

Strojovna je zavěšená na velkorypadle. Zároveň slouží jako protizávaží stroje. Za rozvaděči vykukuje elektrikář Milan Hlavsa. Je jediný pro tak složité zařízení. Kontrola stroje a odstraňování poměrně častých výpadků je jenom na něm. „Před lety nás tady bylo i šest, teď jsem na všechno sám. Občas musím vylézt až nahoru a opravit světla,“ zvedá hlavu do nejvyššího bodu bagru, vrcholu konstrukce ve výšce dvaapadesáti metrů.

Zub za zub

Koleso rypadla o průměru třináct a půl metru se náhle zastavuje. Je potřeba vyměnit dva obroušené zuby. „Tak jdeme na to,“ podává mi do ruky těžkou palici brigadýr Vokurka.
Brodíme se bahnem až ke lžícím. Strojník vytlouká obroušený ocelový zub a já do lžíce nasouvám nový. Údery kladiva ohýbám jisticí čep. Na hlavu nám prší drobné kameny. Ještě jeden zub a je to. Šichta pomalu končí.
Velkorypadlo vídám z okna našeho paneláku jako malou tečku v krajině. Teď už vím, jak vypadá zblízka.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video