Šichta u vosího hnízda a v zakouřeném sklepě
Od sedmi do sedmi, tak vypadá čtyřiadvacetihodinová služba opavských profesionálních hasičů. Dva dny doma, jeden den služba. Ale když je potřeba, tak musí být každý hasič při ruce. Redaktorka Sedmičky si na vlastní kůži vyzkoušela jejich práci.
„Je nás tu celkem pětačtyřicet. Tři směny po patnácti mužích. Minimum hasičů na jedné směně je jedenáct,“ říká velitel čety Zbyněk Tvrdý. Hasičárna skrývá spoustu místností, studovnu, jídelnu, posilovnu, společenskou místnost, odpočívárny, dílnu, mycí box pro vozy i garáž.
Každý den hasičům kalendář směn přesně určuje, co mají v danou chvíli dělat. Stejně jako rozvrh hodin ve škole nebo na táboře. Celý den startuje v garáži. To naproti sobě v sedm hodin ráno nastoupí končící a začínající hasiči. Sdělí si, co se na předešlé směně stalo a jestli nechybí nějaké vybavení. Určí služby, překontrolují techniku.
Požár nanečisto
Každý si u povolání hasiče vybaví kontakt s ohněm. Proto mi velitel směny Pavel Havrlant, který dělá hasiče už deset let, vymyslel hasičský zásah naoko. „Vytopíme sklep, hodíme ti tam figurínu a navodíme ti podobnou atmosféru jako v hořícím domě,“ vymýšlí Havrlant.
Nestačím se ani vzpamatovat a už stojím v těžkých botech a černožlutém mundúru, vypůjčeném od nejmenšího člena stanice. Oblek je těžký. Běhat raději nezkouším. Po nasazení ochranné kukly a helmy se mi začnou podlamovat kolena. Aby toho nebylo málo, dostanu osmikilovou kyslíkovou bombu na záda.
Scházíme dolů do sklepa. „Hasičina je o dvou lidech, kteří spolupracují a musí spolu vycházet a držet se při sobě kvůli vlastní ochraně,“ objasňuje mi zatím Havrlant. Dole mě čeká kolega.
„Výdech do masky a pořádný nádech jako při leknutí,“ slyším naposledy před vstupem do černočerné tmy. Držím se při zemi a pravou rukou se jí neustále dotýkám. Jdu jako první a nevidím vůbec nic. Cílem je najít osmdesátikilovou figurínu a dostat ji ven.
Můj doprovodný hasič mi neustále chce něco sdělit. Přes svůj dech v masce neslyším vůbec nic. Vrazí mi do ruky tepelnou kameru. V dálce něco vidím. Snažím se kačenkovým krokem dostat blíž. Nalézám figurínu. Zkouším ji chytit za nohy. Stěží zvednu jednu. Kolega ji chytá pod pažemi a já mu seč můžu pomáhám přidržováním levé nohy. Figurína se dostala na světlo světa. Ale mně už nezbývají síly poskytnout záchranu. První pomoc by se mi skoro hodila taky.
Za vosím hnízdem
Jako další věc si pro mě připravili žebřík hasičského vozu. Dostávám se na plošinu a stoupám vzhůru k oblakům. Žebřík zastaví ve výšce šestého poschodí panelového domu. S respektem koukám dolů.
Čas ubíhá nezkrotnou rychlostí. Už je čas oběda a s představou výjezdu už se pomalu loučím. Po chvíli se však ozve signál technického výjezdu. Odjíždím se dvěma hasiči k Základní škole Ilji Hurníka, kam hasiče přivolal školník kvůli vosímu hnízdu.
Hasič Stanislav Mlýnek v ochranném obleku si s vosami poradí, přestože byly na nepřístupném místě.
„Technických zásahů je mnohem více než kdysi. Z 1531 událostí od začátku tohoto roku bylo sto požárů, 515 technických zásahů, 609 zásahů v oblasti živelných pohrom, 150 planých poplachů a dvaapadesát úniků nebezpečných látek,“ uvádí velitel stanice Kamil Pastouzsek.
Hasiči často dělají kominíky, vodaře, plynaře, zásahové jednotky i záchranáře. Slaňují do studen, stoupají do výšek a vyprošťují lidi, zvířata i věci. Asistují u dopravních nehod, honí zatoulané domácí mazlíčky, odstraňují spadlé stromy po vichřicích. Lidé je občas zaneprázdňují zbytečnými nesmysly mimo jejich obor.
„Denní chleba přes léto jsou vosy, včely a sršni. Ulítlí papoušci, zamotaní ptáci, koně v žumpách, psi spadnutí do kanalizačních rour na poli, křečci ve stupačkách a kočky na stromech,“ shrnuje Pastouzsek.
Jeho slabostí jsou hadi. „Jednou jsem zažil situaci, kdy paní chtěla vložit prádlo do pračky a z ní koukal had. Ze strachu si vlezl do bubnu pračky, tak jsme ji museli rozebrat. Z obávané korálovky se po příjezdu zooložky stala naprosto neškodná užovka obojková,“ vzpomíná Pastouzsek.
Být hasičem je pro něj nejen práce, ale také koníček a splnění jeho dětského snu.
