Pitevna je truchlivé místo, ale zároveň dějiště důležitých zjištění. Ve velké vykachlíkované místnosti, rozdělené do boxů, pracovníci Ústavu soudního lékařství nemocnice Na Bulovce otevírají lidská těla. Berou do rukou orgány, váží je, měří a prohlížejí. Jejich úkolem je stanovit příčinu smrti. Někdy to trvá hodinu, jindy třeba pět.
Traduje se, že při první pitvě vždy nějaký medik omdlí, ale to už údajně skoro není pravda. V to doufám. Přišla jsem, abych na vlastní oči viděla, jak to tam chodí.
„Také se o nás říká, že fasujeme rum, což je mýtus možná platný někdy v hluboké minulosti,“ říká s úsměvem třiatřicetiletý lékař Tomáš Vojáček. Navléká si rukavice. Při podezření na žloutenku rovnou dvoje. Vydržím mu koukat pod ruce?
Znám únikový východ
U pitvy jsem poprvé, a proto si pro jistotu bedlivě všímám cedulek označujících únikový východ. Oblečená do zeleného pláště, takzvaného andělíčka, s rouškou na puse a v čepci jdu na sál mírně nejistým krokem. Na čtyřech stolech už leží těla, zaplaťpánbu samí starší lidé. V opačném případě by mi asi bylo hůř.
Laborant Jiří Kosina, který tam pracuje téměř dvacet let, připravuje pod nůž zhruba sedmdesátiletého nebožtíka.
„Svalstvo přiměřené, výživa nadměrná, posmrtná ztuhlost odeznělá, kůže šedozelená…“ diktuje lékař do počítače zapisovatelce.
Pitva začíná od hlavy
Lékaři začínají zevní prohlídkou zemřelého. Od hlavy až k patě, včetně popisu každé jizvy či tetování.
Při vyjímání orgánů z těla lékaři asistuje robustní laborant. Musí mít „kondičku“, ale na Bulovce to dělají i tři ženy.
Muž nejprve rozřízne lebku a vyjme mozek. Ten vzápětí jeho kolega na preparačním stolku podrobí zevrubné prohlídce.
V následujících okamžicích laborant z dutiny hrudní postupně vyloví plíce a srdce. Tomáš Vojáček kus tkáně nařízne, obrátí… Zjišťuje, jestli se v něčem neodchyluje od normálu. Pak přichází na řadu břicho.
Útroby ukrývají změť orgánů, samozřejmě z pohledu laika. Pane jo, tahle velká tmavočervená věc že jsou játra? Vždyť váží skoro čtyřicet deka.
„Musí být velká. V těle fungují jako velká metabolická továrna,“ vysvětluje laborant Vojáček.
Celkem to zvládám. I ten mírný zápach, utlumený rouškou, se dá přečkat. Ale lze tuhle práci dělat s láskou?
Příčinu smrti ví rychle
Možná, když začnete vnímat skličující obrázky devastace zemřelých jinak. Když je silou vůle v hlavě proměníte v neživé objekty zkoumání, na jehož konci jsou zodpovězené otázky. Včetně té klíčové, na co dotyčný zemřel.
„Nadledvinky ploché, kora okrová, dřeň rozbředlá. Aha, tady máme problém,“ bere Tomáš Vojáček do rukou kousek čehosi. „Pravá ledvina má sedm set šedesát gramů, měří 18 x 9 x 3 centimetry.
Pouzdro nelze sloupnout, tkáň je výrazně redukovaná četnými cystami, vyplněnými čirou tekutinou,“ pokračuje Vojáček v diktování. Příčina smrti je rozšifrovaná. Tento muž zemřel na selhání ledvin kvůli cystám.
Tentokrát to trvalo jen něco přes hodinu, někdy to bývá běh na delší trať. Pokud je zapotřebí třeba toxikologický rozbor, na výsledek lékaři čekají i několik týdnů.
Spor o těla je zažehnán
Spor, který se nedávno rozhořel kvůli zemřelým Středočechům, které neměl kdo pitvat, rychle utichl. Od Nového roku začala tento zákrok proplácet zdravotní pojišťovna, a tak všichni mají zájem pitvat co nejvíc.
Zatímco dřívější částky od ministerstva zdravotnictví zdaleka nepokryly náklady, teď dostává nemocnice zhruba devět tisíc korun za každou pitvu. Zařízení se proto svižně dohodla.
„Nemocnici tím vyděláváme. Minulý měsíc jsme se ale museli ozvat, protože nařízení k pitvě přibývá a my už nestíhali. Zejména po víkendu se nám tady těla někdy nahromadila. I teď jich někdy musíme zvládnout v pondělí či úterý i patnáct dvacet,“ vysvětluje primář a přednosta ústavu Michal Beran.
O mrtvé se podělily
Ročně na Bulovce soudní lékaři udělají kolem šestnácti set pitev, z toho polovinu tvoří Středočeši. Kraj nemá vlastní pracoviště soudního lékařství. Původně slíbil Bulovce přispět na vybavení a personál. To se ale nestalo.
Zbývající tři pražské soudní ústavy se nakonec ochotně podělily o lukrativní zákroky na mrtvých ze středních Čech. Převzaly od Bulovky zemřelé z Kladna a Příbrami, které už tam nemohli s nynějším počtem lidí zvládnout.
Mozek dají do hrudi
Zatímco lékař řeže a diagnostikuje, laborant vyplňuje otvor po mozku buničinou. Přiklopí kostní „víko“ a přetáhne přes něj skalp kůže. Všechno pak velkou jehlou sešije tak, že hlava opět vypadá kompletní.
„Mozek do ní už ale nevracíme. Uložíme ho do hrudníku, stejně jako všechny další orgány. Snadno pak pro něj můžeme sáhnout, kdyby náhodou vznikly nějaké pochybnosti a bylo zapotřebí něco revidovat,“ vysvětluje Vojáček.
Pitva má svůj ustálený postup, přesto má každý tým tak trochu osobitý „rukopis“.
I mrtví absolvují vizitu
I mrtví mají svou vizitu. Vedoucí pracoviště nebo jeho zástupce přicházejí do pitevny ve chvíli, kdy leží orgány vyskládané na stolečku. Jediným cílem zdravotní pitvy je stanovit příčinu smrti, a tím současně kontrolovat závěry záchranářů.
Soudní pitvy, kterých je ovšem sotva desetina z ročního počtu, bývají daleko komplikovanější. Kvůli objektivitě je dělají dva lékaři, kteří musejí zodpovědět kriminalistům i řadu dalších otázek než jenom to, jak dotyčný zemřel. Například je třeba zjistit, jakým způsobem zranění vzniklo, jak dlouho je dotyčný nebožtíkem.
Soudní pitvy většinou nařizuje policie, a to při podezření, že šlo o trestný čin. Jde tedy o dopravní nehody, vraždy nebo sebevraždy, které jsou podezřelé.
Primář Michal Beran si v mládí myslel, že se pro práci s mrtvými nenarodil. Snil o chirurgii nebo gynekologii. Jenže těsně před státnicemi na medicíně v roce 1972 mu emigroval bratr do tehdejšího západního Německa a rodinný škraloup radikálně zúžil jeho možnosti uplatnění.
Asi půl roku dělal různé brigády, například vázal balíky na poště. Pak se objevila nabídka dělat sekundáře na soudním. Zprvu trošku ohrnoval nos, ale postupem času ho tahle práce vtáhla.
Někdy pomohou živým
Navíc zjistil, že i na pitevně lze zachraňovat lidi. „Zrovna nedávno nám přivezli mrtvého, který měl na těle červenorůžové posmrtné skvrny. Laboratoř potvrdila otravu oxidem uhelnatým. Ale kde se jedovatý plyn vzal, když ten muž ani netopil kamny? To byla záhada,“ vypráví primář Beran.
Nakonec se ukázalo se, že oxid do jeho bytu prosákl zdí ze společného komína od sousedů, kteří topili v kamnech. Ti naštěstí přežili, protože je policie mohla včas varovat.
Pomáhají usvědčit vrahy
Pod Ústav soudního lékařství Na Bulovce patří i sousední protialkoholní záchytná stanice. Ačkoliv tamní lékaři přicházejí do styku i s živými lidmi - zjišťují například přítomnost alkoholu v krvi řidičů, nebo dělají toxikologické posudky - pitva zůstává jejich hlavní náplní práce.
Experti někdy musejí řešit i složité rébusy, ale spolupráce s detektivy jejich práci ozvláštňuje. Primář Beran vzpomíná například na muže, kterého srazil opilý řidič. „Měl na obličeji poranění, která nemohla vzniknout při havárii. Zpočátku jsme si mysleli, že předtím dostal v nějaké hospodě nakládačku, ale nakonec jsme se ve spolupráci s kriminalisty dobrali k jinému závěru,“ vypráví o jednom z případů Michal Beran.
Ukázalo se, že řidič, který ho srazil, se pak s kamarádem k místu nehody vrátil. Když ti dva zjistili, že zraněný ještě žije, ukopali ho.
I po smrti něco existuje
Občas předají záchranáři soudním lékařům na Bulovku nebožtíka s tím, že pravděpodobně odešel ze života přirozeným způsobem. Tak to bylo třeba nedávno u jedné starší ženy.
„Teprve u nás vyšlo najevo, že má zlomená žebra. Krvácela do hrudníku. Kriminalisté pak přišli na to, že ji utloukl vnuk, který za ní chodil pro peníze na drogy,“ říká Beran s tím, že podobných případů mívají více.
Michal Beran tvrdí, že ani po šestatřiceti letech praxe neotrnul. Psychicky náročné jsou pro něj zejména situace, kdy se na pitevním stole objeví mladí sebevrazi či děti. Někdy dokonce týrané nebo zavražděné.
„Naštěstí nejsem úplný neznaboh a věřím, že i po smrti něco existuje. Že se duševní energie úplně neztrácí,“ podotýká primář Beran.
