Pryč jsou časy, kdy měly děti jedinou možnou volbu – chodit do Pionýra. Drtivá většina žáků základních škol narozených před rokem 1989 to zažila. Dnes je na Zlínsku možností podstatně víc. Dokonce i Pionýrská organizace stále funguje, ale stojí na úplně jiných základech než ta socialistická.
Pionýři už rudé šátky nenosí. Ve Zlíně však existuje jediná pionýrská skupina nazvaná Klubovna Čtrnáctka. „Je nás tady asi čtyřicet. Doplácíme na pověst z minulosti,“ říká vedoucí zlínské skupiny Radek Pobuda. Organizace se už ale před dvaceti lety přeměnila ve sdružení, které se oprostilo od socialistické ideologie a věnuje se pouze volnočasovým aktivitám. „Samozřejmě že máme pionýrské ideály, ale ty nemají s těmi předlistopadovými nic společného. Dnes máme sedm P – to jsou ideály, ke kterým by měl každý pionýr směřovat – pravda, poznání, přátelství, pomoc, překonání, příroda, paměť,“ vyjmenovává bez zaváhání Pobuda.
Tomu odpovídá i to, jak děti tráví volný čas. Sportují, věnují se rukodělným činnostem, jezdí na výlety a jednou za rok pořádá organizace letní pionýrský tábor. „Děvčata upřednostňují výtvarné práce, kluci jsou nejraději na hřišti. Tábory a víkendové výlety mají rádi všichni,“ směje se vedoucí.
Problém je však sehnat lidi, kteří by se dětem věnovali. „Je to ta největší potíž. Najít dnes někoho, kdo by obětoval zadarmo svůj volný čas, je skoro nadlidský úkol. Proto se snažíme vychovávat si vedoucí z našich vlastních členů,“ podotýká Pobuda.
Skaut ve městě
Podstatně lepší pověst než Pionýr má Skaut. Představa, že skauting je hnutí, které má co do činění hlavně s přírodou a trampováním, je ale mylná. „Skauting je dnes hlavně městskou záležitostí. Ve Zlíně existuje pět středisek, ve kterých je téměř pět stovek skautů. Jsme největší mládežnickou organizací ve městě,“ říká vedoucí 6. skautského střediska ve Zlíně Leoš Hrdlička.
Oproti pionýrským skupinám se ty skautské dělí na ryze dívčí a chlapecké. „Je to kvůli organizaci. Těžce se spojuje program pro patnáctiletého kluka a sedmiletou holku. Společně jsou ve skupinách až přibližně od patnácti let,“ vysvětluje Hrdlička.
Také skauti mají problémy sehnat vedoucí. „Je to velmi těžké. Investovat vlastní volný čas do dětí chce jen málokdo. Kdysi jsem si vzal kalkulačku a spočítal jsem, že rádce družiny věnuje dětem skoro tisíc hodin ročně. Pro zajímavost jsem si to číslo vynásobil padesátikorunou, kterou by dostali někde na brigádě, a vyšlo mi padesát tisíc korun, které oželeli. Dohromady to dává přes padesát dní v roce. A to ještě nepočítám přípravu v kurzech a podobně. Klobouk dolů před těmi, kteří tu pracují zadarmo,“ míní Hrdlička.
V kroji a s přezdívkou
Specifikem skautského světa jsou přezdívky. Najít skauta, který by ji neměl, je skoro nemožné. „Přezdívky vznikají spontánně, většinou nahodile podle nějaké činnosti nebo zkomolením nějakého výroku. Jedinou podmínkou je, že nesmí být hanlivá,“ uvedl Hrdlička.
Stejně jako přezdívky patří ke skautům nezaměnitelné kroje. „Kroj je slavnostní úbor, který měl svůj význam v době, kdy skauting vznikl. Tehdy měl odbourat sociální rozdíly. Dnes už na stejnokrojích nelpíme, daleko důležitější je to, co děláme. Symbolika vyhrnutých rukávů, které jsou projevem připravenosti k práci a pomoci se mi ale stále líbí,“ vysvětlil Hrdlička.
Kromě dvou nejznámějších organizací mohou zlínské děti zamířit za zábavou a poučením ve volném čase například do Domu dětí a mládeže Astra nebo do skupiny Šikulové. Do roku 2009 byla součástí pionýrské organizace, nyní funguje na Mladcové pod Centrem volnočasových aktivit.
„Máme tu asi dvacet dětí. Děláme víkendové pobyty v přírodě, tábory, jednodenní výlety a jedenkrát za měsíc vyrážíme do táborové základny. Snažíme se děti vést k tomu, aby měly kladný vztah k přírodě,“ potvrzuje vedoucí skupiny Tomáš Šenkeřík.
Tamní vedoucí dbají maximálně o bezpečnost dětí. „Dnes je tolik předpisů na ochranu dětí, že s nimi některé činnosti raději neděláme. Všichni vedoucí jsou sice proškolení, ale stačí chvilková nepozornost a průšvih je na světě. Na bezpečnost proto dbáme v první řadě, i když k nějakým odřeninám nebo vykloubenému kotníku občas dojde. Většina z rodičů, hlavně těch, jejichž děti k nám chodí už delší dobu, jsou rozumní a chápou to. Naštěstí se u nás nikdy nic vážného nestalo,“ shrnuje Šenkeřík.
