Dáte si koňáček?“ zní mi v hlavě hlas Miroslava Moravce, když se balím do Francie. Je to takový symbol předstírání luxusu za socialismu. Jenže koňak luxus opravdu je, jak jsem měl zjistit později. Cesta na západní stranu země galského kohouta, do oblasti Cognac, odkud jediný pravý koňak pochází, je nejlepší „téžévéčkem“ z Paříže. Tenhle legendární vlak stírá vzdálenosti a celkem nezáživná krajina okolo hlavního města v něm za okénkem rozmazaně odsýpá. Po třech hodinách vjíždíme do Cognacu, kde už je krajina typicky francouzská: historická městečka a vesnice obklíčená vinicemi ze všech stran. Vinicemi, ze kterých víno nebude.
S naším průvodcem Christianem přijíždíme do Château de Bourg, kde jeden z hlavních výrobců koňaku Grand Marnier pořádá své degustace. Je to trochu jako z pohádky, včetně toho, že tu neexistuje televize. Horečně sháníme obrazovku, na které bychom zhlédli, kterak francouzští mladíci zápolí o merunu s posledním africkým týmem na světovém šampionátu. O pár desítek minut později v mansardě jednoho ze zaměstnanců hrádečku gratuluju Christianovi k vítězství. Dnešní večer bude o to slavnostnější.
Po večeři sedíme v salonku a během odpalování doutníků několika přítomných se nalévá to, kvůli čemu jsme sem přijeli. Koňak Grand Marnier XO, který 30 let ležel v sudu. I když nejsem v pití alkoholických nápojů amatér, v koňaku velkými znalostmi nevynikám. A když se dozvím, že vlajkovou lodí Grand Marnier není koňak samotný, ale koňakový likér s pomerančovým extraktem, připadám si asi poprvé v životě na pití nějakého alkoholu příliš mladý. Jenže pod vlivem jeho chuti i ze mě se stává odborník. Znalecky pomlaskávám a intenzivně strkám nos do sklenice. Ale musím dát pozor, z toho by mohlo být nehezké ráno, neřkuli když máme dopolední prohlídku výroby likéru, následovanou teprve tou pravou odbornou degustací.
Palírnu za provozu neuvidíme, pravý koňak se pálí pouze od sklizně do konce března. Ale to se potom jede 24 hodin denně. Vinaři z okolí přivezou své hrozny, které se po kontrole kvality vypálí a stočí do sudů, kde stárnou. Vše to vypadá tak skromně rodinně, než se dozvím, že Grand Marnier má 300 zaměstnanců a naplní 10 milionů lahví ročně. Ale vedení firmy, jako jediné koňakové výrobny ve Francii, stále rodinné je. Už několik generací, konkrétně od roku 1827. A že se značka těší přízni smetánky, dokazuje i nález lahve Grand Marnier ve vraku Titaniku.
Jak už jsem říkal, koňakový likér obsahuje i pomerančový extrakt. Proto firma vlastní 37 tisíc pomerančovníků na Haiti. Pomerančovníků s pomeranči, které se nedají jíst, jsou totiž příliš hořké. Jejich slupka je ale ideální, takže se nasuší a pošle do Evropy, kde se zmaceruje a přimíchá do likéru nebo třeba do parfému Eau d’Orange Verte od Hermes. Správná degustace prý musí proběhnout před obědem a pravý degustátor se ani nenapije, orientuje se pouze čichem. My takoví odborníci nejsme, takže ochutnat skrze chuťové pohárky samozřejmě musíme. Člověk by neřekl, jaký rozdíl v chuti může způsobit dřevo, které bylo na sud s koňakem použité ze dvou různých lesů.
Tour de Bar
Návrat do Paříže opět vlakem TGV ubíhá rychleji, než bych řekl „koňak dopoledne – svižné odpoledne“. Večer nás čeká Tour de Bar ve městě, které má v této disciplíně velkou tradici. Zde je nutné zmínit, že členové naší výpravy byli kromě jiných i finalisté prvního ročníku barmanské soutěže Diageo Reserve World Class. Mladí kluci, kteří vám umíchají drink opravdu na míru, sestavili plán naší tour po těch nejvyhlášenějších podnicích v Paříži.
Začínáme v Café Modern, baru, kde drinky připravuje šampion celosvětového kola Diageo Reserve World Class. Paradoxně se názor na jím připravené drinky mezi našimi odborníky různí, vše ale zachraňují masové kuličky na mnoho způsobů, jež jsou specialitou podniku. Přesunujeme se do baru Le Calbar, kde obsluhují barmani bez kalhot. Barmanky bohužel ne. Barmani naštěstí alespoň v trenkách. Dobrý způsob, jak na sebe upozornit, ovšem i podávané nápoje stojí za pozornost. Dostávám takový s ginem, šampaňským a čerstvou maracujou. Je to „short drink“ na nožičce, moc mužně to nevypadá, ale chutná skvěle. Ve třetí zastávce, baru Le Sherry Butt, míchá drinky chlapík, který předvádí preciznost pohybů jako cirkusový artista. Snažím se proniknout do světa „za barem“, neobejde se to ovšem bez mírných faux pas. Když nazvu ten výborný stařený francouzský calvados pálenkou, odpovědí je mi pozdvižené obočí.
Jako poslední máme navštívit Little Red Doors, mladý bar, kde dostávám největší úlet večera. Koktejl, jehož hlavní složkou je sirup, který má chutnat jako stará kniha. A opravdu tak chutná! Také byl mezi barmany oceněn jako inovace roku. Ještě se neplánovaně vydáváme do podniku Candelaria, kam se prochází konspiračně zadními dveřmi přes bistro. V něm probíhá regulérní party s DJkou, která pouští retro disco. Umíchané nápoje mi přijdou z celého večera nejlepší, ale možná že mi chuťové pohárky burcuje euforie; přece jen je už slušně po půlnoci. V letadle přemítám, jak mi asi bude chutnat lahev likéru Grand Marnier mimo její přirozené prostředí. Pokud tedy přežije cestu v zavazadlovém prostoru. A slibuju si, že až se vrátím, nebudu už barmany oblažovat svou přítomností do pozdních hodin. Gentlemansky si nechám nalít dva koktejly, co chutnají jako stará kniha, a povznesen odkráčím k domovu.
