Sto druhů sklípkanů ze tří kontinentů a třiceti zemí tráví dny ve skleněných boxech, schovaní pod kusem stromové kůry. Sbírka Tomáše Jeřábka je největší v Čechách a sběratel je nemiluje jen pro jejich dlouhé nohy, ale protože slouží vědě.
„Když mi někdo řekne, jak se mají moje tarantule, je to jako kdyby se ptal majitele drahého psa, jak si žije jeho čokl,“ směje se. Ke sklípkanům patří vznešenější jména, třeba ohnivý nebo ptačí pavouk. „Sklípkan je hezký, hodný a dlouho žije. A taky je velký, takže je na něm něco vidět. Co s mrňavými pavouky? Taková sbírka je k ničemu,“ říká sběratel.
Dlouhé nohy
Nemá ve sbírce favorita, ale několik rarit se v ní najde. Třeba jeden z největších sklípkanů na světě, Theraphosa blondii z Brazílie. Když natáhne nožky, měří třicet centimetrů a váží skoro dvacet deka. Statný je i jedovatý sklípkan Citharischius crawshayi z Keni, který umí vrzat kusadly pro výstrahu. „Za dvacet let mě pavouk kousnul jednou. To třeba křeček dvakrát,“ směje se Jeřábek. Ale přiznává, že když své miláčky fotí, musí si dávat velký pozor. Ti totiž nastavování před objektiv vnímají jako obtěžování a brání se. Kousnutím nebo metáním ostrých chloupků, které dokáží pěkně poškrábat lidskou kůži. „Nejsou to modelky, focení nemají moc rádi. A ještě utíkají,“ dodává sběratel.
Sbírá sklípkany už dvacet let, prvního si přivezl v roce 1989 z Kuby. Po revoluci projezdil kvůli dalším kouskům mnoho tropických zemí, pavouky také sám choval a množil. Péče o ně není náročná. Každý kousek má svůj skleněný box s kusem kůry, k jídlu jim stačí dva cvrčci na celý měsíc.
Brouk místo televize
Kromě sklípkanů se Jeřábek zamiloval také do brouků, hlavně do těch velkých, největších na světě. „Jsem blázen, který si místo nové televize koupí vypreparovaného brouka. Ale je to můj svět, do kterého rád utíkám,“ říká o sobě Jeřábek. Ten svět s ním sdílí Přírodovědecká fakulta ústecké Univerzity J. E. Purkyně. Jeho pavouci totiž často pobývají ve zdejších sklenících nebo slouží jako vědecký materiál pro odborné práce.
