Škola začíná. Vzpomenete si na tu vaši před rokem 1989?

Branná cvičení, sběr léčivých bylin, ruce za zády. Na záchod jen o přestávce. Taková byla socialistická škola.

V úterý půjde poprvé do školy. Šestiletého Péťu Pavlíka čeká jeho velký den. I když zatím netuší, co může od prvního září čekat, v jednom mají rodiče jasno. „Pro Péťu máme připravený kornout bonbónů, aby na ten den nezapomněl,“ říká jeho maminka Zdeňka.

To se však nemůže stát - zážitky z prvního září se mu budou vybavovat celý život. Kdyby se ale narodil o dvacet let dříve, vzpomínky by byly úplně jiné. Letos je to dvacet let, co sametová revoluce v mnohém změnila nejen naše školství. Jak si první září užili prvňáčci, kteří nastoupili ještě před revolucí? Jak na základku dnes vzpomínají „Husákovy děti“? Čím se lišilo komunistické školství od toho kapitalistického?

1. září 1989

Je prvního září 1989, šestiletá Káťa Jandová cupitá poprvé do školy. Je trochu nejistá. Za jednu ruku drží maminku, ve druhé svírá kytici karafiátů pro soudružku učitelku. Na roztomilém dětském obličeji má nevzhledné velké brýle, fungl nové punčocháčky doplňuje kostkovaná sukně a červený svetřík, který zdědila po starším bráchovi. Na zádech aktovka s modrým pejskem. Nad vchodem do školy ji vítají jásavé cedule o věčném přátelství se Sovětským svazem. Ve třídě čeká přísná soudružka učitelka Kožená, která se usmívá skrze hluboké vrásky.

„Byla ze staré školy. Pamatuji si, jak pořád ťukala ukazovátkem do tabule, ale dala mi do života dobrý základ, i když si pro pohlavek nešla daleko,“ vzpomíná dnes sedmadvacetiletá manažerka Kateřina Jandová. Děti sedí vzorně s rukama vykloubenýma za zády, na stole každému leží zbrusu nový slabikář s legendárními větami o Emě, která mele maso. Pod lavicí bude brzy viset pytlík se cvičebním úborem – povinné bílé tílko pro všechny, modré trenýrky s gumičkami okolo nohou pro holky. Kluci měli trenky červené a bez gumiček. Všichni pak museli mít na nohou cvičky, kterým se říkalo Jarmilky.

Vyčůrat až o přestávce

O hodině byl ve třídě přísný pořádek. Na záchod se mohlo až o přestávce, pití na stole nemělo co dělat. „O velké přestávce jsme museli svačit v lavicích a nesměli jsme se z ní pohnout. Někdo stál vždy před tabulí a potom soudružce učitelce hlásil ty, co zlobili,“ směje se devětadvacetiletý Vít Kočandrle, který chodil na základní školu v Třemošné. „O přestávkách bylo nařízeno korzovat na chodbě, místo abych si odpočinula,“ doplňuje ho Katka Jandová.

Mezi žáky byly rozdělené různé funkce – předseda, jeho zástupce, nástěnkář, sběrový referent, zalévač květin nebo šatnář. „Staral jsem se od první třídy o nástěnku s počasím,“ říká Katčin spolužák Karel Kroupa. Ta ve třídě visela hned vedle magnetické tabule. Prvního září na ní bylo velké žluté sluníčko a nápis Vítáme vás. Další týden už se na ní objevily rozpisy pro soutěž o nejlepšího sběrače léčivých bylin, pomerančové kůry a starého papíru. „Moc jsem chtěla vyhrát. Nakonec se mi to povedlo a dostala jsem knížku Kuře Napipi a jeho přátelé,“ usmívá se Katka.

Záhy přibudou informace o branném cvičení. „Na rukou a na nohou jsme měli pytlíky, které přidržovala gumička od zavařenin. Na sobě pláštěnku. Několik hodin jsme chodili okolo Boleveckých rybníků,“ vzpomíná třicetiletý David Vrbský. Tím ale příprava na válku nekončila. Na druhém stupni se dětem měřila hlava a každý dostal plynovou masku. V průběhu školního roku občas klid vyučovací hodiny rozčísne poplašná siréna, která varuje před jaderným útokem. „Všichni jsme letěli do drátěných šaten, kde jsme dlouho leželi na zemi s nohama k epicentru výbuchu, které bylo na hřišti,“ říká Michal Vošahlík. Samozřejmostí byly pravidelné jiskerské a pionýrské schůzky.

„Milovat socialismus byl nejdůležitější předmět hned od první třídy. Dodnes si pamatuji znění jiskerského slibu,“ říká pětatřicetiletý arpak slíbil věrnost režimu a na krk dostal rudý pionýrský šátek. Odložit ho směl až v osudovém roce 1989. Tehdejší prvňáci, ale celospolečenský dosah revoluce nedocenili. Na listopadu je bavilo něco jiného. „Živě si pamatuju, jak jsem s taťkou jezdila do Prahy na Staromák, kde byla hrozná zima. Pak jsme ale zvonili klíčema a zapalovali jsme svíčky a zapalovače. To se mi strašně líbilo,“ vzpomíná tehdejší prvňačka Jaroslava Benešová.

Počítačová revoluce

Šestiletý Péťa Pavlík, klíčema zvonit nebude. Na tělocvik půjde v čem chce, jiskrou se nestane, ani nebude soutěžit o nejšikovnějšího sběrače pomerančové kůry. Asi bude stejný jako většina dětí „nové doby“. Trochu přidrzlejší, knížku do ruky nevezme, ale naučí se skvěle ovládat počítač. Díky tomu bude ale dělat chyby v pravopise a jeho slovní zásoba bude o dost chudší, než měli v jeho letech dnešní třicátníci. To alespoň tvrdí učitelé, které učí jak teď, tak během minulého režimu. Podle nich jsou dnešní děti méně vychované, než byly dříve. Jsou drzejší, což je ale dáno přístupem rodičů, kteří ve směru k dětem ztratili přísnost. „Je dobře, že jsou děti více sebevědomé, ale často neslyší, že něco udělaly špatně. Rodiče je neupozorní na chybu,“ myslí si učitelka matematiky Jiřina Zachová z Benešovy základní školy.

„Kázeň ve třídě si ale udržím pořád. Všechno záleží na přístupu a osobnosti kantora,“ říká Petr Kalandra, který učí přírodopis na 34. základní škole v Gerské ulici. Určitě se ale nedá říct, že jsou dnešní děti hloupější. „Málo čtou, proto mají menší slovní zásobu a hůře zvládají pravopis,“ srovnává Jiřina Zachová. Navzdory tomu, že je dnes možnost výběru učebnic a jiných pomůcek nesrovnatelně vyšší. Doslova revoluci ve školství způsobil rozvoj informatiky a počítačů. „Počítač a internet dnes ovládá každý prvňák,“ říká osmapadesátiletý Petr Kalandra. Oproti dřívějšku si mohou rodiče pro svoje dítě vybrat i soukromou základku, škola už není přidělena podle bydliště.

Do těch soukromých, placených chodí méně dětí a učitelé se jim tak mohou lépe věnovat. V Plzni je na výběr několik typů soukromých škol, většinou zaměřených na výuku cizích jazyků. „Na ty se dnes klade nesrovnatelně větší důraz než dříve, kdy se většinou učila jen ruština,“ říká Petr Kalandra. Za katedrou také stojí více mužů, i když je učitelský plat pořád nedostačující. „Hodně kvalitních lidí kvůli tomu ze školství odchází. Snad se podmínky pro ty mladé učitele zlepší,“ přeje si Kalandra.