Školy před dvaceti lety: Pionýři a průvody | E15.cz

Školy před dvaceti lety: Pionýři a průvody

Share on Facebook Messenger
Sedmička přináší další díl retroseriálu Jak jsme žili před dvaceti lety. Tentokrát o dětech a školách.

Čest práci, souško. Tak zdravili studenti a žáci své učitele před rokem 1989. Většina z nich si pamatuje, jak skládali pionýrský slib, absolvovali pochodové cvičení a připravovali nástěnky k sovětským výročím. „Zastihlo mě to na prvním stupni základní školy. I tak mi některé věci utkvěly v paměti
na doživotí,“ říká osmadvacetiletá Ladislava Skuplíková,která navštěvovala osmou základní školu. Její třídní učitelka z prvního stupně Irena Šuratiková nepatřila k ortodoxním vyznavačům režimu. Naopak.
A její žáci to cítili, byť jim bylo teprve osm let. Irena Šutariková už dnes neučí. Když přijde řeč na socialistickou éru ve školství, zvážní. „Bylo mi proti mysli učit prvňáčky zdravit slovy čest práci.Takové malé dítě přece nemůže ani tušit, co znamenají,“ říká Irena Šutariková. Ladislava Skuplíková ji stejně
jako její spolužáci oslovovala soudružko učitelko. „Pamatuji si, když jsme se v hodinách hlásili a jeden přes druhého vykřikovali souško, souško, tak nás paní učitelka vždycky mírnila, abychom toho nechali.
Viděli jsme na ní, že jí toto oslovení nijak nelichotí,“ vzpomíná Skuplíková.

Dětské vzpomínky:
kaštany a výstavka

Martin Fryščok, také z osmé základní školy, si zase dobře pamatuje výstavky k příležitosti měsíce československo– sovětského přátelství, kterým byl listopad. „Na počest velké říjnové socialistické
revoluce jsme si měli všichni přinést nějaké předměty, které by připomínaly Sovětský svaz. A tak se na výstavce každý rok objevovaly dřevěné matriošky, malované dřevěné lžičky, Neználek a také kniha
ruských pohádek Krása nesmírná,“ vypočítává Fryščok. Nezapomene se zmínit ani o oslavách Mezinárodního dne žen. „Pro naše maminky jsme pořádali odpolední besídku. Veršovali, tancovali a nakonec je obdarovali rudým karafiátem,“ dodává Fryščok.

Postrach učitelů:
braňák a průvody

Zatímco děti na základní škole neviděli na úsměvu Gustava Husáka nic špatného, učitelé dělali mnoho věcí s nevolí. Typickým příkladem byly branné výcviky a nacvičování evakuace školy v plynových
maskách. „Je v pořádku natrénovat krizovou situaci a změřit, za jak dlouho dokážou žáci školu
opustit. Jenže vybíhat ven v plynových maskách, které navíc neuvěřitelně smrděly, to už bývalo poněkud přehnané,“ líčí Jan Talbach, který učil v devětaosmdesátém na první základní škole tělocvik.
Igor Juríček, který navštěvoval sedmou základní školu v Místku, se při vzpomínce na branné cvičení neubrání smíchu. „Pobíhali jsme kolem řeky s igelitovými pytlíky na rukách a maskami na obličeji. Samozřejmě jsme z toho měli srandu,“ říká Juríček. Plynových masek uskladňovala každá základní škola přesně tolik, aby vyšlo na každého žáčka. Každý rok chodíval do tříd pověřený pracovník a měřil
dětem obličej. „Měl kleště, procházel mezi lavicemi a každého do nich chytil. Pak třídnímu diktoval čísla,“ podotýká Fryščok. Dalším postrachem kantorů byly prvomájové a lampionové průvody. Prvomájový průvod ve Frýdku-Místku startoval u Ještěra, pokračoval směrem na Ostravskou ulici, stáčel se k poliklinice, pak na Hlavní třídu a zase doprava na náměstí, kde končil. Z tlampačů se ozýval
bodrý hlas, který volal: Krásný a radostný je prvomájový průvod. „S mávátky se musely účastnit i děti v doprovodu rodičů,“ popisuje Jan Krulikovský, který vyučoval matematiku na základní škole v Lískovci.
Takzvaně povinný byl také lampionový průvod k výročí Velké říjnové socialistické revoluce. „Něco jiného to bylo ve městě a na vesnici. V Lískovci nás byla hrstka a chodívali jsme ke kapličce K Hájku
a zpět. Mělo to dokonce svou romantiku,“ vysvětluje Krulikovský. Matikářka Anna Buzková z osmé základní školy se naopak musela účastnit davového průvodu městem a dokonce zažila jedno drama.
„Jedné holčičce lampion vzplál v ruce a škaredě ji popálil na obličeji. Pak se začaly prodávat lampiony s baterečkou. Ty už byly bezpečnější,“ popisuje Buzková. Je ráda, že dnes už na podobné akce chodit nemusí. „Byla to vždycky obrovská zodpovědnost. Přece jen byla tma a taky zima a my se báli, aby se
nám některé z dětí neztratilo,“ říká Buzková. Speciální kapitolou socialistického školství byla pionýrská
organizace. „Spousta vedoucích Jisker a následně Pionýru to dělala z povinnosti. Scházeli se s dětmi, aby si to odbyli. Asi dva z deseti to dělali dobře a pojali to zábavnou a naučnou formou,“ upřesňuje Jan Tabach. Pod pionýrskou organizací fungovali například mladí požárníci. „Měli jsme sice modré košile a červené šátky jako pionýři, ale učili jsme se hasičskému řemeslu. Bavilo nás to, jezdili jsme s kapelou po vystoupeních a naši vedoucí z toho politiku nedělali,“ popisuje odlišnou zkušenost Radka Kozlová z Lučiny. K dobrovolným hasičům patří dodnes.

Na zemědělku děti chtěly, do vojenství ne

Rozhodování, kam zamíří žáci po základní škole, měli dětem usnadnit výchovní poradci. Roli měli nelehkou, protože se museli vyrovnat s příkazy shora a zároveň citlivě posoudit, zda se žák na danou střední školu skutečně hodí. „Dělali jsme nábor do zemědělských, hornických a vojenských škol. Měli jsme předepsané kvóty, které jsme museli dodržet. Pokud jsme nepřesvědčili dostatečný počet
žáků na dané obory, museli jsme se zpovídat na okrese, co jsme pro to udělali a proč se nám to nepodařilo,“ říká Anna Buzková. Jako výchovná poradkyně ví, jak bylo těžké přesvědčovat žáky a především jejich rodiče, aby nastoupili na vojenskou školu. „Mělo to sice své sociální výhody, ale dítě se vojně upsalo na celý život. Když se v průběhu studia student rozhodl odejít, museli jej rodiče vyplatit,“ pokračuje Buzková. Ona a její kolegové se doslova modlili za žáky se změněnou pracovní
schopností, aby předepsaná čísla nemuseli dodržet. Nejméně se chtělo žákům na vojenské školy. Na hornické a zemědělské se jich naopak hlásilo mnoho.
Antonie Šimůnková učila chemii na Střední zemědělské technické škole v Místku obor ekonomika emědělství. Škola patřila k nejvyhledávanějším svého druhu. „Hlásilo se k nám hodně uchazečů o studium. Škola totiž nabízela ekonomické vzdělání, takže z ní absolventi mohli odcházet do různých zaměstnání nebo na vysoké školy. A to bylo atraktivní,“ vypráví profesorka, která je již v důchodu.
Studenti školy získali základní znalosti zemědělské výroby, ale i ekonomiky. „Mívali jsme také praxe v zemědělských podnicích JZD, nejčastěji v Palkovicích, Skalici, Staříči a dalších místech. I když byla
práce na polích nebo ve stájích náročná, studenti na ně jezdili rádi. Bylo to pro ně dobrodružství a zažili jsme tam spoustu legrace. Dodnes na to mnozí na školních srazech po letech vzpomínají, i když se
řada z nich uplatnila v jiných oborech,“ dodává Antonie Šimůnková. Střední zemědělská technická
škola splynula počátkem osmdesátých let s obchodní akademií. Zemědělské odborné učiliště se osamostatnilo a dnes sídlí u přehrady Olešná.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.