Boleslav znal jako zastávku autobusu na trase Praha – Benešov u Semil, kam jezdil na prázdniny. V Jizeře se tak u tety koupal už jako kluk, aniž by tušil, že se jednou stane osobností města dále po proudu.
Předtím toho ale ještě stihl dost. Údajně brečel, když ve školce vytáhli pastelky, protože byl z výtvarnické rodiny, ale talent nezdědil. Stal se také, podle něj souhrou náhod, dětským televizním hercem. Jako sedmiletého si jej totiž vybrali ve škole pro setkání dětí s Františkem Hrubínem.
„Protože se tehdy vysílalo rovnou do éteru, věděl jsem, že si nesmím nic dovolit, když se zkouší, ale když udělám cokoli večer, nikdo mě nezastaví. Hrubín byl nejoblíbenější básník maminky. Když se při přenosu nadechl, řekl jsem: „A pane Hrubíne, víte, že moje maminka vás má ráda?“ vzpomíná Skřípek. Režisérka nadšená nebyla, poslala ale asistentku, aby si vzala jeho adresu. Později byl třeba u začátků kariéry Jaromíra Hanzlíka.
Odmala často a dobře recitoval, vyhrával soutěže a přednes učil i na DAMU. Na ni se prý dostal také náhodou. „Napadlo mne, že na umělecké školy jsou přijímací zkoušky dřív a že bych si vyčítal, kdybych to nezkusil. Bylo už po termínu přihlášek a na přípravu jsem měl tři dny,“ říká Skřípek.
Protože pod Divadlem Jiřího Wolkra, kam po škole nastoupil, fungovalo i Studio Ypsilon, vyhlédl si jej tam Jan Schmid, který jej pak angažoval jako herce i šéfa provozu divadla.
„Co si budeme nalhávat, předními členy souboru byli jiní, dvojice Kaiser – Lábus, Marek Eben či mladičký Martin Dejdar. Byli jsme ale sehraná parta, a i když jsem byl na okraji, patřil jsem do rodiny,“ vybavuje si Skřípek. V jednom z nejpopulárnějších divadel v Česku té doby mohl být možná až do důchodu, z Ypsilonky ale odešel. Do Mladé Boleslavi.
„Přišel bývalý kolega od Wolkrů Josef Kettner, s nímž jsme jako mladí snili o vlastním divadle, že v Boleslavi vypsali výběrové řízení na ředitele. Umluvil mě a já jsem rád,“ tvrdí Skřípek.
Začátky v Boleslavi prý byly mimořádné, dostali peníze od města, nádhernou budovu a adresy diváků. Sochu kráčejícího Komenského tak Skřípek z kanceláře vidí už šestnáct let. Do chodu města se zapojil přirozeně, sedává třeba na tribuně FK Mladá Boleslav. Jako osobnost Boleslavi jej ostatně určil prezident klubu Josef Dufek. „Divadlo od svého nástupu obrovsky pozvedl,“ zdůvodnil.
Mnohé by ani nenapadlo, že Skřípek ve městě bydlí jen napůl, protože kvůli rodině zůstal částečně v Praze. Později se navíc sám staral o děti. „Žena se jednoho dne sebrala a odešla. Dceři bylo jedenáct, synovi osm. To byla životní výzva. Jsem hrdý na to, že jsem je vypiplal,“ říká Skřípek. Dnes se zase v Praze stará o své rodiče.
Výzvou mohou být i jeho návraty na jeviště. „Role je vždy dárek, je jasné, že tady mám jiný úkol,“ přemýšlí Skřípek. A uznává, že pozice ředitele dává možnost se za sebe trošičku přimluvit. „Rozhodně jsem ale nikdy nebyl režisérovi vnucen. Lehce jsem zaškemral a někdy mi bylo vyhověno,“ usmívá se.
Naposled zkoušel drama Equus v režii Josefa Kettnera. „Přátelství je perfektní u piva, ale když mají lidé spolu něco vytvořit, přináší to tvůrčí střety. Někdy byly tvrdšího charakteru, ale určitě se to vyplatilo, úkolu se zhostil dobře,“ hodnotí režisér. Skřípkova pozice v tu chvíli nebývá jednoduchá. „Hercům běžně říká připomínky jako ředitel a nejednou je před nimi odhalen sám,“ připomíná Kettner.
Jednoho ze „svých“ herců Skřípek vybral i pro další díl seriálu. Bude o Otovi Jirákovi.
Narodil se 15. února 1952 v Praze, vystudoval gymnázium a herectví na DAMU, hrál v pražském Divadle Jiřího Wolkera a Studiu Ypsilon, od roku 1994 je ředitelem boleslavského divadla. Má rád sport, baví ho hrát i sledovat fotbal. Je rozvedený, vychoval dceru Marianu (23) a syna Adama (20)
