Brněnská skupina Květy na podzim výrazně změnila složení, kdy odešli hned dva členové a k Martinu Kyšperskému a Aleši Pilgrovi se přidal Ondřej Kyas. V nové sestavě nyní vydali album Komik do půl osmé.
Z kvarteta jste se stali triem. Co k tomu vedlo?
M. K.: Hráli jsme asi deset let ve stejné sestavě. Byla to perfektní doba. Měli jsme velkou radost z věcí, které jsme dělali a jež byly i oceňovány. To bylo samozřejmě v pořádku. Ale pak jsme po těch deseti letech nějak vyhořeli. Zjistili jsme, že sice pořád můžeme hrát koncerty a budou mít energii, ale že už není chuť dělat něco nového.
Bylo to, jako když jste s někým ve vztahu a láska se vám rozpadne, protože se to nikam neposunuje. A ten pohyb nám tak chyběl. Tak jsme se s Alešem Pilgrem rozhodli, že polovinu kapely „odstavíme“ a založíme vlastně novou kapelu.
Věděli jste, kdo je nahradí?
A. P.: Ve chvíli, kdy jsme to řešili, tak jsme novou sestavu vymyšlenou neměli. Přišlo nám ale lepší, že pro lidi, se kterými se člověk loučí, je to tak přístupnější. Když řekneme: Hele, omlouváme se, ale už to nefunguje, zůstáváme ve dvou a jdeme do rizika, protože ani nevíme, jak bude dál vypadat.
Jen jsme věděli, že jsme v nějaké krizi, a snažili jsme se ji vyřešit cestou, která nám přišla čistá, protože jsme cítili, že kdybychom tento řez neudělali, docházelo by k postupnému rozkladu, který by nakonec mrzel všechny.
Rozhodnutí, že budete tři a ne čtyři, bylo proto, že jste čtvrtého nenašli?
M. K.: My jsme hlavně zcela změnili náš systém. Předtím jsme měli baskytaru a housle. Nyní máme syntezátorovou basu, asi na způsob, jako když klávesista Doors Ray Manzarek hrál levou rukou basu a pravou melodii. Stejný systém máme teď i my – Ondřej jednou rukou hraje basové tóny a druhou akordy nebo melodie. Také jsme se za ty roky naučili naše skladby aranžovat. Takže mákneme si více, když je nás méně, ale zase více víme jak na to.
A pak malá kapela je praktičtější. Spíše se sejde na zkoušky a také je šance odehrát více koncertů. Navíc ve třech jsme během koncertů soustředěnější, a pokud chceme improvizovat, tak v menším počtu je to vždy snazší.
Mění se i způsob, jak píšete texty?
M. K.: Ano, doba se mění, to je jasné. Ale i věci, na které myslím nyní v šestatřiceti, jsou jiné než v pětadvaceti. Nevyhnutelně to tak musí být. A také když člověk spoustu věcí napíše, tak si je v sobě vevnitř jako téma škrtne. A naopak u některých věcí, o kterých by dříve psát nechtěl, tak mi najednou přijdou jako důležité téma. Jsou to i věci, kterých bych se dříve bál nebo se styděl je řešit.
A. P.: Rozhodně mi přijde, že když Martin nosí písničky, že se témata neopakují. Nestává se, že bych řekl: Hele, o tom už jsi jednou zpíval. V tom je jednoznačně posun. Prostředky mohou být stejné, ale témata jsou jiná a z hlediska textů je každá píseň jedinečná.
Zrovna vy jste docela rozlítaný, hrajete a hostujete v řadě jiných projektů a kapelách. Není toho už moc?
M. K.: Ale ano, někdy už jsem unavený. Ale přináší to hodně radosti, takže to stojí za to. To je taková droga a slast věnovat se hře – a je jedno, jestli skládání, psaní nebo koncertování – že mě ta hra vždy pohltí. Za ten hektický život, ve kterém se například nedá odjet na víkend na chatu, to opravdu stojí.
Napsal jste i několik textů pro Lenku Dusilovou. Oslovila ona vás, nebo naopak?
M. K.: Seznámil nás Honza Burian. Povídali jsme si a zjistili, že si rozumíme. Pak jsme Lenku pozvali, ať nám hostuje na desce. Její styl na albech byl takový, že zpívala texty od různých autorů, tak to zkusila i se mnou. Pro mne to byla zcela nová zkušenost, protože mi poslala písničky, které byly zcela připravené.
Já jen musel otextovat hotovou píseň. Když textuju sám pro sebe, tak si to do hudby pozohýbám, jak potřebuju, jenž Lenka už měla hudbu hotovou. Zároveň bylo potřeba, aby to nebyly hlouposti, neznělo to knižně a mělo to příběh. Byla to hezká práce.
