Jirkov, Praha / Kdysi luxusní salonní vůz cirkusového principála Karla Kludského z roku 1926 zarůstá keři na okraji Prahy. Úmyslně, aby ušel zraku těch, kteří by se do něj chtěli vloupat. Letos je to už třicet let, co jej má na zahradě důchodce Jan Štefan.
O maringotku má zájem Národní muzeum v Praze. „Žádné podobné vozy v evropských muzeích nejsou. Snad nezůstane skrytá očím lidí navždy,“ věří Hanuš Jordan z divadelního oddělení muzea. Jan Štefan ale zatím o prodeji své maringotky neuvažuje. I když na její opravu nemá potřebné miliony. A tak se o ni stará, jak se dá. Posadil na ni stříšku z vlnitého laminátu proti zatékání. Vyměnil některé ztrouchnivělé díly. Původní drahé textilní tapety uvnitř přelepil papírovými.
Přeměna na chatku
Protože na zahradě choval nutrie a nechtěl se denně vracet domů přes půl Prahy, začal v maringotce přespávat. Usadil v ní splachovací záchod, do bývalé kuchyňky namontoval sektorovou linku. Teplovodní potrubí první zimu prasklo, protože do něj předchozí majitelka nedala nemrznoucí směs. „Třeba jednou maringotku muzeu prodám, ale teď ji ještě užívám,“ říká sedmdesátiletý Jan Štefan. Koupil ji na parkovišti v Braníku v roce 1980. Od ženy z cirkusového rodu Berousků. Za kolik ale neprozradil.
Po smrti bezdětných Kludských připadl salonní vůz cvičiteli medvědů Karlu Šnýdrovi. Když zemřel, vypořádával část majetku Kludských v polovině 70. let jeho syn Petr Šnýdr z Jirkova. „Nejdřív chtěli maringotku filmaři. Pětačtyřicet tisíc korun se jim ale zdálo moc. Když už se nikdo nepřihlásil, prodal jsem ji kolotočářské rodině Kočkových z Plzně za pět tisíc,“ tvrdí Petr Šnýdr.
Jan Štefan maringotku získal, když její držitelka přišla o povolení parkovat u sídliště a musela se těžkého vozu zbavit.
Život v maringotce
Verandou, na niž dopadaly přes barevná sklíčka sluneční paprsky, prošel host kolem kulatého konferenčního stolku s leštěnou deskou a křesla, potaženého červenou kůží, do přijímacího salonku. Nad hlavou štukatérská výzdoba, na stěnách pestré látkové tapety. Spouštěcí okno zdobil vybroušený dekor okvětních lístků. Masivní novobarokní nábytek měl zaoblené rohy.
Prostředí, budící respekt. Stejně jako Karel Kludský, který se v cirkusovém světě dostal až na vrchol. „Tak se mohl cítit návštěvník neobyčejného salonního vozu na kolech, když se dostal až k panu direktorovi,“ zamýšlí se Hanuš Jordan z divadelního oddělení Národního muzea v Praze.
Mohl se psát rok 1926 a spolumajiteli cirkusu Kludský bylo pětatřicet. „Právě se svým bratrem Rudim převzali zavedený podnik. Třímanéžový cirkus, do něhož se vešlo až deset tisíc diváků a hrál třeba pětkrát denně,“ vykresluje dobu Jordan. Přepychový vůz s pěti místnostmi, tekoucí teplou a studenou vodou, centrálním topením, salonem a ložnicí je němým svědkem slávy Kludských. Dožívá skrytý před zraky kolemjdoucích v zahrádkářské kolonii na kraji Prahy.
Zašlá sláva
Stařičká cirkusová maringotka už dávno ztratila svůj lesk. Stojí na zahradě Jana Štefana. Plechový plášť zespoda místy uhnívá, po metrových písmenech KLUDSKY už není ani památky.
„Koupil jsem ji v ubohém stavu. Hodně do ní zatékalo. Zepředu byla úplně prohnilá, to jsem hned nechal opravit. Horní okénka byla popraskaná, tak jsem je nahradil. Velmi si historické maringotky vážím, proto se ji snažím opravovat. Mám zájem na tom, aby zůstala uchovaná jako kulturní památka. Ale to víte, nemám na to ani dost peněz, ani dost sil,“ přiznává Jan Štefan.
Vzpomíná, jaké to bylo, když ji před třiceti lety táhli z parkoviště v Braníku dvacet kilometrů na zahradu. „Měl jsem hrůzu, když jsme s ní jeli z kopce, motor traktoru se vahou maringotky úplně rozkmital. Řidič ale zůstal v klidu a zvládl to. Musel jsem zbourat přední plot, abych ji dostal dovnitř. A dát ji na špalky, abych nezatěžoval pérování kol,“ vysvětluje dnešní majitel salonního vozu, který v něm jako v zahradním domku strávil spoustu dnů i nocí.
Zájemci a ztráta voje
V druhé polovině 90. let, když televize natočila pořad o Kludského maringotce, se Janu Štefanovi začali hlásit zájemci, kteří ji od něj chtěli koupit. „Přijeli nějací lidé, kteří o ni stáli jako o rekreační příbytek k vodě. Dokonce mi nabídli, že bych tam mohl jezdit na dovolenou. Odmítl jsem to. Neměl jsem zájem ji prodat, i když mi nabízeli hodně peněz. Pak za mnou ještě přišli dva pánové. Říkali, že jsou od herce Bolka Polívky, který by chtěl Kludského maringotku na svou farmu. Ani jim jsem ji neprodal,“ poznamenává Jan Štefan.
Velmi lituje toho, že z marnigotky sundal voj, aby mu s ní někdo neodjel. „Nedávno mi tu mimořádně těžkou železnou voj ukradli zloději kovů,“ zoufá si důchodce.
Cedule na rozloučenou
„Tak rád bych ji ještě jednou viděl,“ říká o Kludského maringotce třiašedesátiletý Petr Šnýdr z Jirkova, který v ní strávil část dětství i dospívání. Jeho otec, Karel Šnýdr byl drezér medvědů a nejbližší přítel bezdětné rodiny Kludských. Petr Šnýdr v ní jako chlapec občas přespával, když Elsa a Karel Kludští nocovali ve své jirkovské vile. Později si v salonním voze hrála i jeho dcerka. „Pamatuji si, jak jsem se bála předložky z ledního medvěda, kterou měli Kludští před postelemi. Měla jsem pocit, že ta hlava na mě cení zuby,“ směje se dnes jedenačtyřicetiletá Martina Hlavatá, rozená Šnýdrová.
Direktorskou maringotku měli Kludští zaparkovanou za domem. Pamětníci tvrdí, že manželský pár v ní trávil skoro stejně času jako doma. Nakonec jim komunisté honosnou vilu poblíž centra Jirkova sebrali a světoznámý cirkusový principál strávil poslední léta života v maringotce přestěhované do Vinařic. Petr Šnýdr říká, že on byl nakonec tím, kdo salonní vůz Karla Kludského v polovině 70. let prodal. „Nechal bych si ho, byl ještě zachovalý, ale neměl jsem jej v té době kam dát,“ lituje nyní.
Z ředitelské maringotky si tenkrát odmontoval plechovou destičku s údaji o hannoverském výrobci. Na památku. „Mám ji dodnes. Stejně jako perem psanou smlouvu o prvním prodeji salonního vozu,“ tvrdí.
I Petr Šnýdr zažil převoz těžké, přes devět metrů dlouhé Kludského maringotky. Dokonce dvakrát.
Poprvé, když ji táhli vojáci velkým buldozerem do kopce na Vinařicích, kde tehdejší mocní přidělili Kludským zanedbanou chalupu náhradou za vyvlastněnou vilu. „To byla váha! Vojáci maringotkou zavadili o větve hrušní a ulomili nějaký kovový výčnělek na střeše salonního vozu. Z toho byl pan Kludský upřímně nešťastný! Tolik měl svou maringotku rád,“ zapátral v paměti Petr Šnýdr.
Ani druhý převoz Kludského maringotky nebyl veselý. To když ji Petr Šnýdr prodal kolotočářské rodině Kočkových z Plzně. „Táhli jsme ji tatrovkou z Vinařic dolů do Jirkova, kde ji nakládali na vagon. Bylo mi jí strašně líto, měl jsem slzy v očích,“ vybavuje si.
Prvořadá památka
Lidé z pražského Národního muzea říkají, že salonní vůz Karla Kludského je prvořadou památkou. „Vnitřním vybavením je srovnatelný snad jen se salonními vagony, například prezidenta Masaryka, uchovávanými ve sbírkách Národního technického muzea. Je ale také ojedinělým důkazem hmotné kultury, související se světem kočovného umění,“ upozorňuje muzejník Hanuš Jordan.
