Šli z Hradce do války. Z některých se stali hrdinové, z jiných zrádci | E15.cz

Šli z Hradce do války. Z některých se stali hrdinové, z jiných zrádci

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Sedmička se vydala po stopách válečných veteránů z Jindřichohradecka. Našla příbuzné hned několika vojáků z první světové války.

Sedmička pátrala po příbuzných těch, které dnes připomínají už jen jména na pomnících. Objevila některé potomky vojáků pětasedmdesátého pěšího pluku z Jindřichova Hradce. Díky nim se vrátila o téměř sto let zpátky.
Všichni tehdejší vojáci se přitom do první světové války dostali na straně Rakousko-Uherska, při povinné mobilizaci v roce 1914. Jejich pozdější osudy ale byly rozdílné. Někteří se vrátili a na válku nechtěli ani pomyslet, jiní padli mimo území naší republiky.

Stanislav Beran

Nejvíc zajímavostí se Sedmička dozvěděla o Stanislavu Beranovi. Ten se narodil v roce 1886. Protože byl původním povoláním učitel, byl velmi pečlivý a vedl přesnou kroniku, kam zapisoval nejdůležitější události ze života svojí rodiny. Redaktorka do ní nahlédla spolu s vnukem tohoto legionáře, jindřichohradeckým veterinářem Stanislavem Beranem.
„Dědův život byl dost dramatický. V podstatě žádné jeho období nebylo zrovna normální,“ začíná vyprávění Beran. „První světovou válku prožil dědeček ve válce a v zajetí, v té druhé skončil v koncentráku a komunisté ho zase odstranili z veřejného života,“ vysvětluje Stanislav Beran. Spolu s ním se Sedmička vrací do doby první světové války.
„Děda nebyl příznivcem Rakousko-Uherska, a proto hned rok po vypuknutí války přešel do zajetí do ruského Kurganu. Tam vydržel do doby, než se zformovaly československé legie. S nimi pak podstoupil celou anabázi přes transsibiřskou magistrálu až do Vladivostoku,“ čte z kroniky příbuzný nejznámějšího hradeckého legionáře. Z Vladivostoku se pak Stanislav Beran v roce 1919 vydává lodí přes Japonsko, Tchajvan a Suezský průplav až do italského Terstu a vlakem zpátky do jižních Čech. Vrací se k povolání učitele a zapojuje se také do politiky.

„Tenkrát legionáře vnímali jako hrdiny. V době mezi válkami považovali lidé dědu dokonce za jednu z největších osobností Hradce.

„Tenkrát legionáře vnímali jako hrdiny. V době mezi válkami považovali lidé dědu dokonce za jednu z největších osobností Hradce. Byl třeba náměstkem starosty nebo předsedou legionářské obce,“ vzpomíná veterinář Beran. Další období podle něj pro dědečka už tak příznivé není. Jako národní socialista končí v koncentračním táboře v Buchenwaldu, kde je až do konce druhé světové války. Metr pětaosmdesát vysoký chlap váží po návratu domů jen pětačtyřicet kilo. Později je Beran jako příznivec Milady Horákové nepohodlný. Přichází o místo řídícího učitele a mizí z politického života. Umírá v roce 1971. Až po více než pětatřiceti letech je po něm pojmenovaná nová jindřichohradecká pobočka obce legionářské.

František a Karel Hiršovi

Těžký osud měli v době první světové války také bratři Hiršovi. I oni museli do války hned v roce 1914. Františkovi tehdy bylo jedenadvacet, Karlovi jen o dva roky víc.
„Můj tatínek František i strýc Karel odcházeli z Hradce rovnou na haličskou frontu. Tam se jim povedlo z rakousko-uherské armády přeběhnout na druhou stranu. Oba pak pracovali u nějakého sedláka. Hned jak vznikly legie, dali se k nim,“ vzpomíná na své příbuzné Hradečan František Hirš. Podle něj strýce Karla zastřelili v Rusku při cestě na východ do Vladivostoku. Tatínkovi se pak ale podařilo dostat se do Kanady. „Vlakem jel prakticky přes celou Kanadu – od Vancouveru přes Quebec. Lodí pak dojel do Hamburku a odtud zase vlakem až zpátky domů,“ říká Hirš. Jeho tatínek pak na válku nerad vzpomínal, stejně jako ostatní vojáci, kteří přežili. „Jako malí kluci jsme si vždycky v neděli vlezli k němu do postele a tahali z něj rozumy. Podrobnosti jsme se ale nikdy nedozvěděli,“ dodává František Hirš.
Na rozdíl od zabitého Karla legionář František Hirš žil až do roku 1963. Lehký život ovšem neměl ani po válce. „Jako politický vězeň skončil za druhé války v koncentráku v Buchenwaldu. Domů se vrátil až v roce 1942. A za komunistů seděl ještě půl roku na Borech,“ uzavírá povídání Hirš.

Blažej Makas

Za dalšími pamětníky se redaktorka Sedmičky vydala do Roseče. Na místě našla vnučku vojáka Blažeje Makase. „Dědeček narukoval spolu s ostatními hned v roce 1914. Babička tady proto zůstala sama s mojí maminkou. Rodiče si pak v roce 1926 postavili dům a babička tam hospodařila s nimi,“ vypráví Miloslava Marhounová.
O dědečkovi toho ale víc neví. „Prý ve válce dostal zápal plic a zemřel bůhví kde,“ říká Makasova vnučka. Podle ní se rodina nikdy ani nepokoušela najít dědečkův skutečný hrob. „Na svátky chodím s kytičkou ke zdejšímu pomníku. Pro mě to je stejné, jako kdyby byl pochovaný tady,“ prozrazuje Miloslava Marhounová.

Václav Smrčka

Daleko větší štěstí má Sedmička při pátrání po pamětnících na Václava Smrčku. Na dokumenty po něm totiž náhodou narazila organizátorka jedné ze zdejších výstav Miroslava Beránková.
„Z kroniky víme, že Smrčka byl jedním z těch, pro které vojáci přišli na svatou Annu. Zábava tehdy během chvilky skončila a chlapi museli jít balit. Po Smrčkovi tady zůstala manželka a spousta dluhů – po svatbě tady totiž postavil dům a ten nestihl splatit. Manželka Marie proto musela jít sloužit k sedlákům,“ vypráví Beránková. Václav Smrčka se mezitím dostal do Ruska. „Údajně tam zradil a vstoupil do Rudé armády. Když pak do Jekatěrinburgu přišli čeští legionáři, prý na ně křičel, že ho nedostanou. Za zradu ho proto oběsili,“ pokračuje Miroslava Beránková.
Vojáci, kteří se pak do Roseče vrátili, o zradě svého souseda vyprávěli. Nejvíc to poznamenalo právě Smrčkovu manželku. Sedláci ji vyhnali a nakonec skončila až v Praze.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video